em tečka pé tečka

Například, musí být dostatečně daleko. Protější dům je ideální vzdálenost.

Musí mít dostatečně vysoké otáčky.

Musí vrtat do měkkého, tedy do dřeva, umakartu, sádrokartonu, sádlokartonu nebo něčeho takového. Koneckonců, klidně i do cihlové zdi.

Hladká křivka, kterou kreslí frekvence zvuku vrtačky, modulovaná otáčkami motoru, které zase závisí na hloubce vnoření v materiálu, popisuje zvuk velmi lahodný.

Musí mít vypnutý příklep. Příklep generuje rytmický zvuk o frekvenci okolo 3Hz, který dokáže dokonale narušit dojem.

A primárně...

NESMÍ SE S NÍ NĚJAKÝ KOKOT POKOUŠET PROVRTAT SKRZ PANEL K VÁM DO POKOJE!!!!!!!

Každému alespoň trochu zdravě uvažujícímu jedinci musí být jasné, že provrtat se obyčejnou vrtačkou skrz panel je nemožné.

Ovšemže jsou tu situace, kdy se do panelu vrtat prostě musí. Nenapadá mě ale situace, kdy by bylo nutné do panelu vrtat každý den hodinu od devíti do deseti ráno, kromě soboty, kdy se vrtá od jedenácti do dvanácti.

Vrtání do panelu dokáže rozrezonovat celou panelovou buňku. Před tím zvukem není v bytě úniku. Vyžene vás z postele, donutí schovávat si hlavu do dlaní a úpět, ať už konečně přestanou! Sluchátka nepomáhají, protože ten zvuk vás rozeznívá zevnitř. Traumatizující.

Ať byl úkol jakýkoliv, podařilo se ho za týden splnit, takže už tomuto děsu vystaven nejsem. Vzpomněl jsem si na něj včera ráno, když jsem krátce po probuzení zaslechl zpěv vrtačky z protějšího domu. Aááách, ten rajský zvuk... se slzou v oku jsem vzpomněl na souseda, který se pokoušel provrtat ke mně do pokoje ... takhle, sousede, TAKHLE se zachází s vrtačkou!

Ale co. Doba je divná. V posledním týdnu, a zejména pak v posledních dnech, se dějí hrozně divné věci.

Bez ohledu na to, že se guano téměř povedlo mě přesvědčit o tom, že to není obdobím, že teď si jen jisté třídy divných věcí víc všímám a považuji to za nepřirozenou shodu náhod. Faktem je, že ty divné věci se dějí, a děje se jich hodně.

Ale je možné, že to 'hodně' je tolik, kolik obvykle.

Zdál se mi sen o guanině a sibčině kombinovaném blogu, který byl na masarykově nádraží. S guano kombinovanou se sibkou jsme se tam vydali, ale blog nějak měnil polohu. Nijak jsme nemohli vědět, že jdeme správně, protože o pár minut později už ten samý směr správný nebyl. Takže bylo domluveno, že se nám vždycky zjeví chlapík s cedulí se šipkou (shibkou), která bude ukazovat správný směr. Zpoza popelnice vyskočil urostlý muž, v ruce měl ceduli, na ceduli šipku, a ta ukazovala vpravo. Vydali jsme se tedy vpravo. Po pár metrech nás předběhl další urostlý muž s cedulí... a tak dále.

Napadlo mě, že by se mi takoví chlapíci náramně hodili. Kdybych nevěděl kudy v životě dál, zjevil by se muž s cedulí a ukázal mi správný směr.

Inu (pes) což. Jsem prvorozený a cestu životem si hledám sám.

Ve spleti všedních dnů hledám svoji cestu...

S takovými chlapíky by byl život jednodušší, ale po třetím chlapíkovi by mě to přestalo bavit.

Ještě jsem chtěl něco napsat, něco co plynulo z toho sibkoguaního snu. Proto jsem se v něm snažil udržet tak dlouho, abych si zapamatoval, co to bylo. Bylo mi jasné, že jakmile se probudím, tu věc zapomenu.

Měl jsem pravdu.

Dobrou noc.