em tečka pé tečka

Pokud máte v poště informace privátního charakteru, smažte je!
(skok na navigaci)

Hrajme Go! 3.03.2006, 15:38:00 (zběsilosti)

Tento (to jest 16-18. února, příspěvek mi visel rozepsaný poměrně dlouho) víkend jsem strávil v Blansku, kde se konal turnaj ve staré čínské hře Go. Poslyšte pohádku, jak se to seběhlo.

V prvním odstavci zneužiji svého pageranku k tomu, abych propagoval mgo – mobilní go. (Pár klíčových slov: mgo, mobilní go, je midlet (java aplikace pro mobilní telefon) ke hraní deskové hry Go. Na rozdíl od SpruceGO funguje jeho light verze i na telefonu SonyEricsson T610, jehož jsem hrdým vlastníkem. Ještě teda nutno říci, že neobsahuje umělou inteligenci, takový věci se prostě do mobilu nacpat nedají.)

Jednoho nepříliš pěkného dne mě Anička vyzvala k účasti na turnaji v Go. Kdo se přihlásí dřív, bude mít levnější startovné a kdesi cosi. Že teda bychom se měli už přihlásit. Váhal jsem; koneckonců, tak dobrý goista zase nejsem, zabít si jeden víkend nějakým podezřelým výletem by taky nemusel být úplně nejlepší nápad... S těmito úvahami jsem pročítal webovou stránku o turnaji.

"Přihlášky posílejte co nejdříve na e-mailovou adresu..."

Můj vztah k elektronické poště je veskrze záporný. Poslat přihlášku mailem, to pro mě znamená poslat jen s největším sebezapřením.

Anička: "Tak si to matejciku rozmysli, za chvíli to odesílám. Když řekneš, že jedeš, dopíšu tě tam."

Takže bylo rozhodnuto. Přihlásil jsem se na turnaj současně s Aničkou a Marianem[1].

Hra Go pochází z Číny, ale největšího věhlasu dosáhla v Japonsku, a v posledních pár desítkách (stovkách?) let i v Korei. Bla bla bla, na zbytek se proklikejte přes české stránky o Go

Ta hra je naprosto divná.

Na první pohled vypadá jako nepovedený kříženec mezi dámou a židy (tím myslím ty hry, ne ty lidi). Soupeři kladou střídavě černé a bílé kameny na čtverečkovanou hrací desku. Začíná černý. Jednak kladou kameny křivě, nikdy se s nimi netrefí do čtverečku, jednak je umísťují nejspíš naprosto náhodně. Čas od času jeden zaúpí, nebo, když se mu nějaký soupeřův kámen nelíbí, vezme si ho.

Ve skutečnosti je to samozřejmě jinak. Kameny se kladou křivě proto, Že nepatří do čtverečků, ale na průsečíky. Kameny se nekladou náhodně, ale tak, aby zabraly co nejvíc území. Jako v židech. Stejně tak, pokud chytíte soupeřovy kameny do pasti, můžete je sebrat, jako v židech.

Jenže. I když se naučíte pravidla Go (ta pravidla jsou zhruba čtyři, z nich právě jedno říká, co se nesmí, z něj je jedna výjimka, a z té je taky jedna výjimka), pořád budete na partii koukat jako vejři. Tak třeba nedokážete poznat, že partie skončila. Nedokážete poznat ani to, že území, které se zdálo tak jednoznačně vaše, je ve skutečnosti naprosto ztracené a je dávno v moci soupeře.

Pak vás naučí, že existuje něco jako mrtvé a živé skupiny, že skupina musí mít dvě oči, aby byla živá, že oči se dělí na pravé a falešné, které se liší tím, že falešné se dá vypíchnout (jaká to analogie se skutečným životem, chi chi).

V tu chvíli pochopíte, proč jste dosud nikdy nezabrali žádné území. Nijak vám to ovšem nepomůže k pochopení, proč ani s touhle znalostí žádné územi zabrat nedokážete (a pokud nějaké, tak poměrně nevýznamné).

A pak přichází prozření.

Jestliže šachy jsou hra taktická, podobají se bitvě, pak Go je hra strategická, podobá se celé válce. Nejde o lokální boje. Když se soustředíte na získání pár bodů území v jednom koutě, soupeř mezi tím získá tak velký vliv na zbytku desky, že už ho nikdy nedokážete dohnat. Jde o naznačování území, budování silných skupin a velkého vlivu. Území přichází spolu s vlivem jakoby mimochodem. Je třeba obsazovat a udržovat pozice, číhat na slabá místa soupeře, vést do nich invaze, nemilosrdně zabíjet a nenechat se zabít, ožívat přímo v soupeřově území. Každé slabé místo může být cíleným útokem prolomeno, za každý zbytečně položený kámen můžete zaplatit ztrátou vlivu.

...pravil matejcik po svém prvním turnaji, kde nedokázal ani uhrát vyšší třídu :e)

(co se týká tříd, jsem 20. kjú, to jest ta úplně nejnižší třída která je. pak je 19. kjú, a tak dále až do prvního kjú, a vyšší než to je první dan. pak je druhý dan, a tak dále až do myslím devátého)

Turnaj se konal, jak již bylo řečeno, v Blansku. Na cestu tam jsme vyrazili v pátek odpoledne vlakem z Prahy – Libně. Ve vlaku jsme potkali skupinu goistů a goistek z pražského go klubu, mezi jinými například Janišku, mojí velkou učitelku. Dvě a půl hodiny jízdy jsme využili plodně, hraním párového go (neboli Pergo, nebo možná Pair-Go. Prase aby u japonců vědělo, jestli to přejali, nebo jestli to jen tak zní). Pak jsme se ubytovali v tělocvičně, šli na večeři, vrátili se, koukali na Hikaru no Go, šli zpátky do tělocvičny a pak hrát Mafii.

Hru Mafie, aka Městečko Palermo, jistě všichni znáte. Ale jak moc náročnou variantu?

já: "bratříku, znáš Mafii? znáš. ale, podle čeho poznáš, kdo je vrah?"

bratřík: "buďto si tipnu, nebo podle zvuků."

aha.

já: "shili, jak poznáš vraha v Palermu?"

shil: "musíš podvádět ;)"

a-há!

Nuda, šeď. V Mafii, kterou jsme hráli na Go turnaji, je hádání podle zvuků to nejtrapnější. Hned po podvádění. To je prostě pod úroveň. Tahle Mafie je psychologická. Nesmíte na sobě dát znát, že jste vrah. Musíte si správně vytipovat toho, jehož smrt chcete (to jest mafiána nebo slušného občana) a přesvědčit (nebo zmanipulovat) ostatní o tom, že oni taky chtějí popravit toho uvedeného člověka. Pokud jako mafián zabijete nesprávnou osobu, zanechali jste stopu. Té se chytnou ostatní a oprátka vás nemine.

A nezapomeňme na roli prasáka, jehož úlohou je kazit počestným občanům snahy.

...tahle mafie nám vydržela asi do tří ráno, což už byl docela mazec.

Jo, a když jsme se představovali...

"já jsem matějčík."

"jakže?"

"no ... teda honza..."

"tak honza, nebo matěj?"

"no ve skutečnosti honza, ale slyším na matěje normálně, a vpodstatě na cokoliv"

od toho okamžiku jsem byl Igor, Dmitrij, Justinián, Carlos nebo cokoliv se zrovna naskytlo. Ehm.

Dalšího dne, tedy v sobotu, se konečně začalo hrát Go.

Moje první soupeřka byla dívka (jak již napovídá zvolený rod) a uměla to ještě o pár řádů hůř než já. Hra se zvrhla v takzvané Žravé Go, kdy soupeř něco hraje a já mu neustále žeru velké skupiny kamenů. Moje vítězství bylo opravdu drtivé ... neměl jsem z něj ovšem tu správnou radost, protože to byl boj velmi nerovný.

Další soupeřka byla opět dívka (tady jsem pojal jisté podezření), tentokrát jsem ovšem poměrně rozhodně prohrál. Bojoval jsem sice do posledního dechu, ale nebylo mi to nic platné. Pak jsem se dozvěděl, že tato dívka byla už devatenácté kjú, tedy třídu nade mnou.

No aspoň mi dala několik cenných rad. Při téhle partii jsem se opravdu hodně naučil.

Třetí partii toho dne jsem opět vyhrál, sice ne o moc... příliš nadějně to pro mě nevypadalo, ale soupeřka (zase holka!) udělala chybu, která ji stála život – nevšimla si, že její velmi rozvinutá skupina ve středu herního plánu nežije! Zasadit té skupině smrtelný úder bylo jen otázkou času.

Ale byly to nervy!

...no, abych tak řekl, nemám ty zážitky už tak čerstvě v paměti a nějak se mi to nechce psát. Dlouhý to je už až dost, takže jen v krátkosti.

Kluk, zvaný Bróňa, se v průběhu turnaje zjevoval s vlaječkami Švýcarska a pak Finska, pomalovaný bojovými barvami. Věřil totiž, že ten, komu fandí (v hokeji), ten vždy prohraje.

Večer jsme hráli Jungle Speed. Geniální hra. Každý dostane balíček karet s podivnými různě barevnými a různě tvarovanými symboly. Postupně před sebe vykládá karty. Když dva hráči vyloží kartu se stejným tvarem, tak ten z nich, kterému se nepodaří chňapnout totem (taková dřevěná věc uprostřed hracího místa), si přidává svoje a toho druhého vyložené karty do balíčku. Kdo chňapne když nemá, bere vše. A ty tvary jsou si opravdu, ale opravdu hodně podobné. Účelem je zbavit se všech karet. Geniálně jednoduché, jednoduše geniální! A akční!

Další den ráno jsem se nechal roznést na kopytech od jakéhosi chlapce, který, ač dvacátý kjú, byl výrazně silnější než ostatní dvacátí kjú. Ten mi pak také dal několik cenných rad, které jsem zužitkoval hned v následující partii...

...proti Marianovi[1]. Tahle partie byla neskutečně dlouhá a neskutečně těsná – Marianovi[1] se podařilo vyznačit si spoustu území, zatímco já jsem mu do toho území důsledně lezl, ožíval a obecně otravoval. Občas se mi dokonce povedl i výraznější průlom. Spotřebovali jsme každý svou hodinu patnáct na normální hru, i těch dalších 30 minut bjó-jomi či jak se ta věc píše japonsky. To znamená, že na každý tah je pak jen 30 vteřin. (na to jsme ovšem nehráli, pančto jsme měli špatně nastavené herní hodiny) Nakonec Marian[1] vyhlásil porážku a odešel ... při počítání jsme zjistili, že prohrál o jeden a půl bodu. Pořadatelé z toho byli zcela zděšení – to se stává v soubojích vyšších danů, aby jeden ze soupeřů spočítal tak těsnou prohru a vyhlásil porážku. (Pak jsme si tedy uvědomili, že ve skutečnosti to spíš bylo 10.5, protože jsem předčasně vysypal zajatce a ti pak nebyli započítáni... Ale nešť. I tak dobrý.)

Třídu jsem ovšem nezískal, chybí mi čtrnáct bodů. Musím se co nejdřív zúčastnit nějakého dalšího turnaje, vyhrát tam spoustu partií a postoupit ;e)

Následovala dobrodružná cesta domů přes Brno napřed v lehce narvaném rychlíku a pak v nechutně narvaném Eurocity.

A to je vše, přátelé!

Nebo minimálně mě už nic nenapadá.

Komentáře

[1] brozkeff (04.03.2006, 15:55:58): marian[1]
Co dělá ta jednička v hranaté závorce? To je nějaký záměr? Do konce jsem čekal, že bude poznámka pod čarou, a ono nic :-/
Takže třeba můj návrh:
----
[1] Marian, mužské nepříliš rozšířené jméno, blablabla... :-)
[2] matejcik (04.03.2006, 21:00:02):
to je index do pole.
céčkovského pole. ještě existuje Marian[0]
[3] Jan Pisarik (15.10.2006, 14:38:17): IoI
cau jsem 2dan a tvuj clanek me naprosto nadchl, fakt super :D
[4] Ortenix (16.10.2006, 21:45:01):
Já jsem 7 kjú a článek mi přijde velmi výstižný! ;)








www.140.cz http://last.fm/ SomaFM commercial free internet radio