em tečka pé tečka

Matfyz, jak je patrné z definice, se nachází na právě N místech naráz, pro všechna N rovná čtyřem. Matematické doupě je v Karlíně, tajné laboratoře fyziků se nachází v podzemním komplexu pod Trojou, informatici rozhodili nejhustší sítě na Malé Straně, a studijní oddělení na Karlově si vymohlo, že největší posluchárny budou u nich – to proto, aby se necítili tak odděleně, a aby budovy nezely prázdnotou, když zrovna neprobíhá kontrola splnění povinností.

Já jako správný informatik trávím většinu času v budově někdejší jezuitské koleje na Malostranském náměstí 13. Tahle budova je opředena mnoha pověstmi a legendami, které se zhusta týkají tajných i ne tak tajných průchodů mezi prostorem matfyzu a prostorem přiléhajícího kostela sv. Mikuláše. Věděli jste například, že do jedné z kostelních věží se dá dostat pouze z matfyzu? Dlouhá léta se odborníci domnívali, že je věž nepřístupná (tedy ti odborníci, kteří o ní vůbec věděli), protože jediný vchod byl zazděn. Chyba lávky. Chrabrý matfyzák (mj, nepletu-li se, nebo nějaký jeho kamarád) jednou zabloudil v bludišti křivolakých chodbiček (a maze of twisty little passages, all alike) a vybloudil právě v té věži.

No ale o tom jsem původně psát nechtěl, mimo jiné proto, že o tom skoro nic nevím. Chtěl jsem psát o Karmelitské ulici a o Újezdě.

Tak tedy. Na Malostranské náměstí jezdí čtyři tramvajové linky. Když přijede tramvaj z Malostranské, pokračuje Karmelitskou ulicí na Hellichovu a pak dál ulicí Újezd na Újezd. Na Újezdě se tramvaje rozcházejí (rozjíždějí), dvě pokračují směrem na Anděla, dvě na Národní třídu.

(Funguje to pochopitelně i naopak: tramvaje od Anděla nebo z Národní třídy se sjedou na Újezdě, a pak společně jedou na Hellichovu a Karmelitskou ulicí na Malostranské náměstí. To pak opouštějí jednotramvajným průjezdem, který je také pozoruhodný, ale o něm někdy jindy.)

Háček je v tom, že Karmelitská a navazující část Újezda je děsně úzká. Tak úzká, že se tam vejdou právě dvě tramvaje vedle sebe.

Což samo o sobě by nevadilo, ono typicky víc než dvě tramvaje okolo sebe neprojíždí. Zakopaný pes na tom háčku je v tom, že na Malostranském náměstí, nebo někde v jeho blízkém okolí, je zřejmě něco hrozně zajímavého. A to něco táhne tím směrem automobilisty. Mnoho automobilistů. A jádrem toho zakopaného psa (pudla, mimochodem) na tom háčku je světelná křižovatka na Malostranském náměstí.

Takže si představte ulici, kam se stěží vejdou dvě tramvaje vedle sebe. A představte si, že kromě tramvají tam jezdí spousta aut. A ta auta, protože nemohou jinudy, musí jet po tramvajových kolejích. A v určité denní doby přijíždějí od Újezda rychleji, než je semafor na Malostranské pouští pryč.

Máte to? Tak si povíme řešení. Například okolo čtvrté hodiny odpolední se ve směru na Újezd se po tramvajových kolejích líně pohybuje řada aut, sem tam je mezi nimi tramvaj. Oproti tomu ve směru opačném, od Újezda, se po tramvajových kolejích nepohybuje lautr nic. Nachází se tam ovšem nehybná řada aut, sem tam je mezi nimi tramvaj. Tedy, jednou za pár minut se celá kolona pohne o pár metrů vpřed, ale to víceméně nestojí za řeč.

A když v té semtamtramvaji jedu já, tak z toho dostávám psotník a horečku omladnic.

Už jsem se tu kdysi zmiňoval o tom, jak jsem trpěl při popojíždění v koloně. To je jeden z důvodů, proč mám mnohem radši vlak než autobus. Vlak když jede, tak prostě jede, a když nejede, tak prostě nejede. Autobus (a v tomto konkrétním případě i tramvaj), oproti tomu, má vzácnou schopnost pohybovat se dvoumetrovými přískoky v intervalu pěti minut. A mě to hrozně deptá.

Možná to má něco společného s mojí teorií, že únava při turistice nezávisí na překonané vzdálenosti, ale pouze na čase. Tedy je úplně jedno, jestli nasadím tempo a ujdu za tři hodiny 18 km, nebo jestli se loudám a kilometry za tu dobu ujdu čtyři. Pokud celou tu dobu jdu (případně popocházím po padesáti metrech a čekám na nějakou couru (osobu, která se courá)), jsem v cíli utahán úplně stejně.

Podobně v dopravních prostředcích. Čím delší dobu trvá překonání nějaké konstantní vzdálenosti, tím jsem vynervovanější. Když autobus jede, tak jsem v režimu "autobus jede" a jsem v klidu. Když autobus stojí, například když je rozbitý, jsem v režimu "autobus stojí" a jsem v klidu. V takové situaci je navíc autobus většinou otevřený, takže můžu volně trajdat ven a zase dovnitř. Režim "poskoky v koloně" ale neexistuje. Musím se neustále přepínat mezi těmi dvěma uvedenými: "hurá, jedeme!" "saaakra, zase stojíme!" "hurá, jedeme!" "a zase stojíme, grr!"

Pokud navíc někam spěchám, například do školy, je to ještě horší. "Rozjeli jsme se, stihnu to!" "Zastavili jsme, nestihnu!" "Už zase jedeme, tak přece to možná ještě stihnu!" "A zase stojíme, nemá to cenu..." "Jedeme, třeba se vejdu do akademické čtvrthodinky!" "Asi nevejdu."

Takže situaci v Karmelitské je potřeba včas rozpoznat a opustit tramvaj nejpozději na Újezdě. Což vypadá na první pohled jednoduše. Prostě na Újezdě vykouknu z tramvaje, a pokud vidím nebo tuším kolonu, vystoupím.

Jenže já jsem matfyzák. Takže z tzv. transportního transu mě vytrhne až první přískok. Bohužel, to už je pozdě. Jsme sice stále ještě na Újezdě, ale po pár minutách čekání a dalším přískoku si uvědomím, že zastávku už máme za sebou. Následuje patnáct minut utrpení při cestě na Hellichovu, pak tramvaj opouštím a dál pokračuji pěšky. Moje chůze je v Karmelitské zhruba stejně rychlá jako jízda tramvají.

Ale aspoň nedělám přískoky.