em tečka pé tečka

elfora. larynka. ngvadi. skřítě. tasselhof. vevísek. A samozřejmě moje maličkost. Je třeba dodávat něco víc?

Je.

Na nádraží jsem dorazil skoro přesně, takže jsem dokonce ani nebyl poslední. Jen předposlední. Jak to ti ostatní dělají, že jsou vždycky všude dřív, než je nezbytně nutné?

Večeřeli jsme v čínské restauraci. Poprvé v životě jsem ochutnal čínské pivo. Není špatné, je v něm taková zvláštní příměs. Zřejmě med. Nebo možná něco úplně jiného.

Koncert Nestíháme jsme stihli s přehledem nestihnout. "To jdete akorát," uvítal nás frontman. Právě totiž končila první polovina, Martin Rous. Ještě jsme z něj ale kousek stihli. Místy mě bavil a místy nebavil, ale na kytaru předváděl věci, že jsem se divil, že je to vůbec možné.

Když tohle elfora se skřítětem a tasselhofem slyšeli, šli se raději schovat do sklepa.

A po koncertě konečně do hospody! Z Břevnova na Žižkov je to přece kousek. Viktorka, oblíbená češtinářská hospoda, byla ale zavřená, takže jsme museli do dalšího Sklepa. A už to jelo: "Hospodo, jedno pivo!"

... chvíle zmatení, cože, jenom jedno? Nikdo jiný než já si nedá? "No vidíš, to mě nenapadlo, tak příště," konstatovala ngvadi. Alespoň vysvětlila, proč se na hostinského volá "hospodo". Tasselhof se vymluvil, že se mu z té jízdy tramvají udělalo šoufl a musí si uklidnit žaludek. Jo tak z jízdy tramvají... Ještě si dobře pamatuju, čím se nacpal v té čínské restauraci!

Pak došlo na tradiční Kontakt. "Je to takový to ... ee, jak jsou na tom takový ty," začala elfora. "Kontakt!" chytila se larynka. A opravdu, byl to ceník, vy jste to z té definice nepoznali?

A tak jsme hráli, pili, jedli chipsy, povídali, hrotili, a kdyby restauraci nezavřeli, hrotili bychom dodnes. Vlastně dovčera. Protože ale restauraci zavřeli, museli jsme jít o dům dál. Mysleli jsme si, že nonstop U Tučňáka to jistí. Ale nejistil. Byla tam hlava na hlavě. A kromě toho teda asi sto lidí.

Tou dobou už byla ngvadi ospalá, unavená a rozechvělá, takže jsme se rozhodli přikročit k radikálnímu řešení. Dojet na Barrandov, ngvadi uložit, jít do barrandovského nonstopu.

A tím nonstopem to taky skončilo. Byla tam tma, hluk, smrad, byli jsme unavení. Zhruba po hodině se přespolní zvedli a zamířili tramvají přes pole do svých domovů, zatímco já jsem do domova zamířil pěšky přes sídliště. O půl osmé se zvedla ngvadi, konstatovala, že se vůbec nevyspala (z čehož plyne poučení, že to kanape či co by se mělo opravdu vyhodit a místo něj koupit opravdickou postel) a zmizela v ranním šeru.

Stihli jsme se všichni navzájem vidět. Stihli jsme se najíst. Stihli jsme si zahrát kontakt. Stihli jsme se dozvědět, proč je syfilis syfilis a proč je onanie onanie.

Nestihli jsme si zahrát kvarteto s krtečkem, a stejně nás na něj bylo moc. Nestihli jsme udělat žádnou pořádnou ostudu. Nestihli jsme se opít. Nestihli jsme si popovídat, myslím pořádně popovídat. Tak třeba s tasselhofem jsem prohodil asi sedm slov, se skřítětem tak osm a s vevískem možná pět.

Jedna noc na sedm lidí je prostě zoufale málo.

---

Pod čarou další den: Spal jsem do dvanácti, pak jsem vyrazil za aničkou na sendvič. Skončili jsme osmí, což je slušný výsledek.

V průběhu sendviče mi volali ze sdružení kLfREE, že prý jsem lemra líná, nejsem k sehnání a musí za mě řešit moje průsery. Tak jistěže nejsem k sehnání, když mě nikdo neshání! Nebo snad mám pravidelně volat lidem ze sítě a ptát se jich, jestli nemají nějaký problém? Co kdyby náhodou?

A při zpáteční cestě jsem měl na Lazarské přestoupit na tramvaj 54, a když už dlouho nejela, tak jsem zjistil, že nějaký kokot ji přesunul na jinou Lazarskou a že mi tedy před třemi minutami ujela. Tak jsem se alespoň pěkně prošel – než mě další tramvaj dohnala, byl jsem dávno na Lihovaru. Příště půjdu pěšky až domů.