em tečka pé tečka

Pokud máte v poště informace privátního charakteru, smažte je!
(skok na navigaci)

mám zlaté srdce 3.09.2007, 22:52:00 (zběsilosti)

stálo 30 korun a výtěžek půjde na nějaké děti s leukémií

Sedíme s guano ve vlaku, hází to s námi, a přemýšlíme, co bude.

Já tedy vím poměrně přesně, co bude. Bude blog. O událostech od soboty do teď.

Tak tedy sobota. V sobotu byl sraz. Tam se stala spousta hrozně zásadních věcí, a většina z nich zahrnovala bláznivou holku. Dostal jsem nemravný návrh, dal jsem nemravný návrh, byl jsem potupně poražen v bowlingu (bláznivá byla čtvrtá a já pátý, čili trapně už v druhé půli žebříčku. ale bylo to jen o tři body), spolu s dalšími třemi lidmi jsme předstírali zmizení skupinky a její následné objevení, a podobně.

Pak jsme si se zraplazem dali panáka zeleného jablíčka a druhého panáka červené jahody, a bylo nám dobře. Všem.

No, a pak takové ty obvyklé věci – popelnice se svěřila, že se mě bojí, utu úplně všechny osahala, juho se nechal úplně od všech osahat, projel jsem se na lyžích s medvědem... prostě zase jednou po dlouhé době vydařený sraz.

Bohužel, žádná dívka z rakety nemá palác s vyhřívaným bazénem a letním kinem. A dokonce ani žádný chlapec. Nevíte někdo o někom?

V neděli jsem dospěl k zásadnímu zlomu ve svém životě a konečně jsem si ujasnil priority.

Například jsem zjistil, že spánek je pro mě důležitější než jídlo. Což jsem názorně předvedl tím, že jsem zaspal raut.

Pak jsem prokázal, že jídlo je důležitější než paintball, když jsem namísto na paintball, který měl následovat po rautu, šel do McDonalda jíst.

Prostě skvělá firemní akce.

Získaného času jsem využil k nákupu dárků pro guano.

To bylo tak. Ještě v neděli, když jsem se probudil, jsem neměl sebemenší představu, co jí vlastně dám. Že koupím květinu, to bylo jasné. Ale co k tomu?

Prošel jsem dvě obchodní centra a stále žádný záchvat inspirace, žádné políbení od múzy. Prostě nic. Jediné, co mě zaujalo, byl vrtulník na dálkové ovládání. Ovšem ten si pochopitelně koupím pro sebe.

Ale přece něco. Při procházení Tescem na Andělu mě v sekci detektivek zaujala knížečka Malý psík. Knížečka je to vskutku interaktivní, obsahuje spící křečky a úsměvná koťata, ale žánrově to není zrovna krimi. Na obalu bylo napsáno, že v edici vychází ještě další tři. Vydal jsem se je tedy hledat. Moje snaha však nebyla korunována úspěchem (asi jsem se měl v těch detektivkách lépe poučit, jak na to). Jediný výtisk Malého psíka jsem držel v ruce. Jeho kamarádi se kamsi schovali.

O hodinu později v Tescu na Národce jsem mezi romány pro chlapce a děvčata narazil na Malou rybku. Zjevně to byla kamarádka Malého psíka. Ostatní však byli stále někde ukrytí.

Rozhodl jsem se jednat a Malou rybku zakoupit, než se také stihne schovat.

Zbytek dárků jsem pořídil v kuchyňských potřebách, opatřil vkusnými popisky a měl vystaráno.

Po menších peripetiích s nalezením toho správného podniku jsme sestoupili po schodech dolů do nebe. Tedy do Nebe. Akce „do devíti všechny koktejly za 50,-“ ? Ale jistě!

Pak se čekalo na Pavlíka, pak ještě na někoho, pak se předávaly dárky (dal jsem si záležet na prezentaci, když koupím takové hovadiny, musím je alespoň patřičně uvést)... Od guano a ostatních děvčat jsem dostal medovinu (už se mi na ni sbíhají sliny), od išky s aleškem tričko všechno špatně (vidíte? stačí napsat na blog, co chcete, a ono se to splní!), od utu los (od maminky losa, co se toho týká), od sibčete jsme s guano společně dostali průvodce po Pobaltí a ... to je vlastně všechno. No co. Stačí. Opiju se a pak bude všechno špatně, hlavně mně teda.

A dnes tedy samá perla. Už od rána. Takže jenom v bodech.

Zdál se mi úchylný sen.

(děkuji guano za nápovědu)

Nahrál jsem si do mobilu hromadu filmů, na okolo se povalující paměťové karty nahrál spoustu muziky, a teď nevím, co s tím vším budu dělat.

Od rána pochopitelně velmi panikařím kvůli odjezdu do Litvy. Takže jako první jsem sepsal seznam vybavení: notebook, adaptér, linuxový telefon na hraní go, obyčejný telefon na koukání na filmy a na telefonování, kabel na nabíjení linuxového telefonu přes notebook, nabíječka na normální telefon, čtečka karet, adaptér na karty, cd mechanika, cédéčka s filmy, foťák, nabíječka na foťák. Pak jsem si vzpomněl, že by to možná chtělo i nějaké oblečení, a na seznam připsal plavky a ručník.

Svou vysokou inteligenci jsem prokázal hned po opuštění domu, tím, že jsem se v nových plátěných botách prošel přes mokrou louku.

V metru jsem zpozoroval paní s mobilem v ruce. Se zvědavostí sobě vlastní jsem jí nakoukl přes rameno. Na displeji stálo: „ahoj matěji.“

Hledaje pojišťovnu, spletl jsem si vchod a místo do Sokolské 37 jsem vstoupil do Sokolské 35. Pojišťovnu jsem nenašel, našel jsem ale seznamovací agenturu, která pořádá zájezdy pro nezadané. Mimo jiné třeba výlet do vinného sklípku.

Po bezúspěšném hledání pojišťovny jsem si uvědomil chybu, vyšel zpět na ulici a vstoupil do Sokolské 37. Jaké bylo moje zděšení, když jsem zjistil, že tento vchod je chodbou propojen se Sokolskou 35!

Pojišťovnu jsem ale nakonec našel, pojištění zařídil, v bance zase vybral z účtu 300 euro (stačila mi kartička od účtu a podpis! co kdybych to nebyl já, ale někdo cizí? to jsou tedy bezpečnostní opatření, ani občanku po mně nechtěli!), nějakému ukrajinci poradil, kudy se dostane z Florence pěšky na hlavák, jel do práce, pak domů, tam jsem naskládal všechny věci do batohu, napsal pár zběsilých esemesek a dopravil se na Hlavní nádraží.

Tedy ještě jsem mezi tím stihl v metru koupit zmíněné zlaté srdce. Prodával ho nějaký podivný pán, a říkal, že tím, že si ho koupím, přispěju na děti s leukemií. Přispěl jsem padesátikorunou a teď mě hřeje pocit, že díky mně bude mít nějaké dítě dost peněz na leukémii.

„To máš jídlo na tři dny,“ divila se guano při pohledu na mou večeři, kterou jsem pořídil v nádražním obchůdku.

Pak jsme zjistili, že vlastně nemáme na přestupy tolik času, kolik jsme původně předpokládali, a musím tedy s jídlem vydržet do zítřka do čtyř. Což by mohl být problém.

Ve vlaku jsme se usídlili v lůžkovém vozu, v kupé, kde už byl jeden polák a hromada věcí včetně jednoho kočárku. Po chvíli polák přinesl druhý kočárek. Byli jsme zděšeni – kam se asi tak vejdeme? Naštěstí nás polák hned vzápětí vyhodil (místa byla správně, ale spletli jsme si vagon) a o pár minut později jsme už seděli na těch správných lůžkách v mnohem prostornějších a příjemnějších kupé. Teď už aspoň vím, jaký je rozdíl mezi lůžky a lehátky.

A teď sedíme v tom vlaku, tedy teď už spíš ležíme, každý ve svém kupé, a přemýšlíme, co bude.

A já to už zase vím poměrně přesně. Teď se připojím a opublikuji tento zápisek.

Kdo mi esemeskou pošle adresu, tomu možná pošlu pohled. A kdo bude v době, kdy budu pryč, moc blogovat nebo komentovat, toho kousnu.

Litvě zdar!

Komentáře

[1] Ladule (04.09.2007, 09:36:34):
rychle rychle rychle, aspoň jeden komentář, ať má co číst.. a hned jak to dopíšu a rozproudim tady živou diskusi, tak poběžím na svůj blog a napíšu aspoň deset příspěvků!
[2] Honza (04.09.2007, 11:09:27):
Tak já se teda taky přidám.
[3] ysh (04.09.2007, 15:26:17):
stryfku, posli nam domu pohledik :)
adresu vis. nebo ne?
[4] dr_hawkins (04.09.2007, 15:26:47):
jako male deti ;)
[5] matejcik [OpenID] (06.09.2007, 22:27:03):
[1],[2], oba vás zakousnu, ale to vy víte, že?

iško, uvidíme :e)








www.140.cz http://last.fm/ SomaFM commercial free internet radio