em tečka pé tečka

Co jsme chtěli psát?

O tom, že Kaunas vlastně není tak ošklivý, jak vypadá na první pohled. Sice skoro, ale přece ne. Je tam spousta zajímavých věcí, třeba muzeum čertů, ve kterém Stalin vidlemi vyhání Hitlera, nebo lékárenské muzeum s mletými hlavami mrtvol a elixírem z Venušiných vlasů.

Mají tam taky velmi milý personál infocentra.

„Prosímvás, kde si tady můžeme uložit batohy?“

„A na jak dlouho?“

„Co já vím, na pár hodin.“

„Tak třeba tady u nás...“

Tím nás slečna za pultem naprosto odzbrojila.

Ano, kdybyste viděli obyvatele Kaunasu, došlo by vám, že by se za pultem muž vůbec nemohl objevit! Na jednoho chlapce připadá asi tak deset dívek, dokonce podezřele pohledných.

A podezřele podobných. Vypadají, že mají všechny společnou matku, nebo alespoň babičku. Matka Kaunaska! Či snad... Matka Ubu?!

Pak taky o tom, že cesty autobusem jsou úmorné. Obzvlášť pokud cestujete s českou rodinkou (což nevadí) s malým dítětem (což vadí). Nebo pokud má pan řidič pochybný vkus a oblažuje vás DVDčkem „San Remo v Kremlu“ alias ruský festival italských písní. Naštěstí mám v mobilu železnou zásobu Darii, guano ovšem trpěla celou dobu naplno. Já mám v mobilu možná tak kalendář. Ale mohla jsem se vlastně vyřádit i s tím hlukoměrem! Nastala těžko řešitelná situace. Rodinka byla z hlasité hudby také lehce nepříčetná, ovšem jejich dítko bylo asi tak čtyřiapůlkrát horší. Ale řekněte něco, když vám ještě mile nabízejí čokoládu.

O nějaké tři hodiny později jsme ale šťastně zkoumali mapu v Klaipėdě.

Tedy já jsem z toho byl spíš nešťastný, protože mapa na autobusovém nádraží je otočená tak, aby osoba ji zkoumající stála čelem k jihu a mapu tak měla vzhůru nohama.

Ale nevadí.

Tentokrát jsme netrpěli tak akutním hladem jako při příjezdu do Kaunasu, takže jsme se rovnou vydali hledat ubytování. A dobrodružství může začít!

Takový hotel Klaipėda... se hrdě vypíná nad městskou scenérií, radí mi matejcik. No, trčí si tam pěkně, má uvnitř prodejnu suvenýrů a dokonce kadeřnictví. Tak samozřejmě, pohledů není nikdy dost a práce nůžek by mi v současné době velmi prospěla, ale co se týče financí, ani jeden z nás ještě letos není tím milionářem, že.

Co hotel nabral na vybavení, to ztratil na personálu. Zářivá inteligence slečny v obchůdku se suvenýry ... ehm, zářila.

„Dobrý den, nemáte tu nějaké brožurky?“

(odmítavé zavrtění hlavou)

„A nevíte, kde by je mohli mít?“

(odmítavé zavrtění hlavou)

„A nevíte alespoň, kde je tu nějaká trafika? Stánek s novinami?“

(kdo tipuje odmítavé zavrtění hlavou, má bod)

Kdyby místo vrtění hlavou zavrtěla ocáskem, tedy podívala se ven, stánek by uviděla. No ... možná na dálku (přes ulici) špatně vidí.

Tak či tak, stánek byl zavřený a brožurku jsme nezískali.

Škoda. Tak bychom se vyhnuli mínushvězdičkovému hotelu, o němž se v později získaném průvodci píše toto: „It is, shall we say, an 'experience', but not one that you may wish to endure for any length of time, especially if that time involves going to the toilet.“

Průvodce z edice in your pocket bych na tomto místě chtěl vyzdvihnout, pochválit, a tak vůbec. Jsou naprosto skvělé. Nikdy bych si nepomyslel, že si na dobrou noc budu číst popisky hotelů a výtečně se u toho bavit. Pravda, občas jsou trochu mimo, ale nikdo není dokonalý. Citátek za všechny: „(...) combined with the fact that eating smoked fish every day makes you go crazy (we know, we tried, and look what happened!) led to a desperate need (...)“

Možná by potenciální hosté uvítali spíše bílý záchod než barevnou televizi.

Přeskočme ale o několik ulic, hotelů a setkání dál, k okamžiku, kdy jsme už pěkně daleko od historického centra, máme v rukou prvního průvodce (edice „exploring“ – nic moc, ale zdarma) a právě jsme vybrali přijatelný hotel, který se nachází v našem směru.

Směr náš, ale blízkost asi někoho jiného.

Západ slunce nás zastihl na konci jakési Sportovní ulice, před branou s oprýskanými symboly různých sportů a domácích zvířat, kterak v naději vzhlížíme k osamělému domu na nízkém návrší. Přítomnost aut ověšených pentličkami nás ale měla varovat.

„Hele, asi svatba,“ pousmáli jsme se.

„Svatba,“ potvrdila nám paní a nás hned smích přešel, protože to byl důvod, proč na nás nevyzbyl žádný pokoj.

Návrat do centra se nesl spíše v duchu utahaném než dobrodružném. Minuli jsme dvě adresy, na kterých údajně měly být guesthousy, ačkoliv se, zdá se, jednalo spíše o ghosthousy. A zastávka autobusu se nám zdála být rájem. Tedy ne sama o sobě, ale poskytovala naději, že se nebudeme muset plahočit přes celé město pěšky.

A opravdu, za několik minut jsme už nastupovali do autobusu číslo 2.

Zaplatit za cestu jsme chtěli. Doopravdy. Tedy ne že bychom do toho byli nějací žhaví, ale hned první den v novém městě si vybudovat pověst černých pasažerů?

No, stalo se. Přední dveře se neotevřely, a řidič byl tak jako tak příliš zaujat sledováním basketbalového zápasu na své přenosné televizi (!).

Svítící nápisy jsou pro nás velkým lákadlem. (hrajeme si totiž na můry a do každého svítícího nápisu mlátíme hlavou...) Přesně tak. Do dveří jsme vstupovali samá boule. Naštěstí se nás paní recepční nelekla, a tak se hotel Lūgnė stal naším přechodným bydlištěm.

Ani to se ale neobešlo bez komplikací! Z pokoje číslo 304, kde jsme měli bydlet, se linul zvuk televize. To tak, aby tam na nás někdo čekal! Neměli jsme ale příležitost zjistit, kdo to je – náš klíč totiž nepasoval do zámku! (Ale jistě, jaká škoda, že osoby v místnosti se nešly podívat, jaká dvě zlatíčka jim lomcují dveřmi.) Propadajíce lehčí panice, již jsme se chystali k návratu na recepci, ale naštěstí nás napadla spásná myšlenka, podívat se na druhou stranu chodby. A jaké překvapení, hned vedle výtahu byl další pokoj číslo 304, pouze s jinou barvou čísla. Tam už klíč pasoval, a žili šťastně až do smrti.

Ovšem nechybělo mnoho a zemřeli by hlady hned tam. Takže raději shodili krosny a batohy a ostatní zavazadla (každý těch svých šest kufrů a klec na kolečkách) a vyrazili do města na jídlo.

Volba padla na pivnici Memelis. Ať už jídlo bylo jakékoliv, já jsem totální debilis, neboť jsem po příchodu do hotelu – a ve chvíli, kdy matejcik právě vylezl s mokrými vlasy ze sprchy – zjistila, že nemám telefon. Spustila jsem monolog o tom, kde může být, o tom, jak mě doma rozčtvrtí, do toho mě matejcik prozváněl, kupodivu to nikdo nezvedal! velmi jsem se divil, co ta guano asi dělá...

No nedalo se svítit (a hlavně teda telefonovat), museli jsme se do pivnice vrátit (navrhoval jsem tedy příjemnější variantu, zůstat na pokoji a jít spát, ale ta se nesetkala s příliš kladným ohlasem). Podotkněme, že ke zjištění došlo už po zavírací době. Naštěstí ale ještě nestihli zamknout, takže jsme jako velká voda vtrhli dovnitř a dožadovali se pozornosti. Po překonání bariéry jazykové (barman mi zřejmě nerozuměl ani slovo) i plastové (která bránila ve vstupu do horního patra) byl telefon úspěšně nalezen. Hurá!

...cestou zpátky guano spustila monolog o tom, jaké je to štěstí, o tom, že má radost, že ji doma nerozčtvrtí ... jen to prozvánění tentokrát chybělo. Příště se polepším.

No a pak jsme zalehli a ... zapnuli notebook a zplodili naprostou příšernost. No vono není divu totiž, byla už pokročilá noční doba a padaly z nás perly typu „všechny domy mají opadanou omítku, kromě těch nově omítnutých“.

Aby to nevypadalo, že jsme tři hodiny jen zírali do průvodce (což jsme tedy dělali, ale to je jiný příběh)... No dobře, zírali jsme, dokonce ještě více, ale stačili jsme i zaznamenat pár objektů v okolí. Zřejmě turistická klasika, ale tak co! Ännchen von Tarau, socha holčičky, která byla věnována německému básníkovi Dachovi (přiznám se, že mně jméno neznámé, nevím, jak vám), loď Meridianas, jež se už nějakou dobu nehýbá z místa, a hrstka soch, co mají připomínat nabytou svobodu města a lidu.

A spali a spali. Tečka.