em tečka pé tečka

Tak hlavně že jsme tam dojeli. Obešlo se to relativně bez komplikací – ráno jsme se probudili ještě v Klaipėdě, v poledne nastoupili do autobusu a absolvovali čtyřhodinovou úmornou cestu, naštěstí bez vřískajících dětí a italských písniček a odpolední slunce (!) nás zastihlo už ve Vilniusu. Průvodce už máme, takže do hodiny ubytování určitě seženeme.

To jsem, ale naivka!

Tedy samozřejmě, ubytování jsme našli. A ne jedno, hned několik. Sice polovina z nich byla kdesi v hluboké ... ehm, daleko, ale druhá polovina byla zase blízko. Například hotel Amicus, jen tři zastávky trolejbusem, uprostřed krásné přírody.

Ta „krásná příroda“ sice mimo zeleně zahrnovala i oprýskané sídliště, ale jinak tam bylo pěkně.

Bohužel jsme dorazili právě v okamžiku, kdy se z autokaru do hotelu dralo asi sto důchodců. Kupodivu už pak v hotelu žádné volné pokoje nezůstaly. Otázka, zda máme rezervaci, nás poněkud rozrušila, vždyť doposud byli všude spíš rádi, že se u nich někdo ubytuje. Nezbylo nám než sprostě zaklít a vydat se k dalšímu hotelu. A scéna s rezervací se opakovala. Co se to v tom městě děje, všude plno? Jako cože?

V tu dobu už se stmívalo a my trčeli někde ve staveništi. A tím hůř, že na rozdíl od předchozích měst, kde jsme si při hledání ubytování prohlíželi památky, tady jsme si prohlíželi maximálně výkopy a lešení. Alespoň jsme se ale hezky projeli městskou dopravou. (načerno, jak jinak)

Zoufalá situace nás donutila zakotvit v pizzerii Ponorka (té samé, ve které jsme si v Klaipėdě pochutnávali na koktejlech) a pokusit se surfovat po vlnách bezdrátového internetu. To bylo spojeno s menším hackerským dobrodružstvím, ale nakonec se dobrá věc podařila, a než spojení přestalo fungovat, měli jsme vybrány další dva potenciální hotely. A protože situace byla opravdu kritická, použili jsme místo městské dopravy telefon.

Zkrátka a dobře, následující dvě noci jsme strávili v hotelu A.V.Goda, ze kterého byl všudypřítomný sovětský duch vymeten.

A pizza v Ponorce byla výrazně lepší než koktejly.

Druhého dne ráno jsme se vydali obdivovat historické centrum. Katedrála (která se podle jednoho průvodce, jakož i podle místních popisků, nijak nejmenuje, ale podle jiného průvodce je zasvěcena Sv. Stanislavu), kostel Sv. Jana, kostel nějakého jiného svatého ... guano nadšená, ale mě už to přestávalo bavit. Velmi jsem se totiž těšil na anděla.

(ale jistě, příští stanice Anděl)

Jak jsem už letmo naznačil v MMSce, anděl se nachází v srdci republiky Užupis, která se nachází v srdci Vilniusu.

Bohužel tam kromě anděla, vylíhnutého z vejce, není nic moc k vidění, takže jsme se vrátili do Litvy.

Nenápadná budova v jedné postranní uličce sloužila za dob Sovětského svazu jako ústředí a vězení KGB. Nyní je v ní Muzeum obětí genocidy. A na to jsem byl velmi zvědavý. Já na jednu stranu také, ale na druhou – říkala jsem si, že mi možná už stačila jedna prohlídka koncentračního tábora. Nevím, co více dodat k malým místnostem, v nichž byli lidé mučeni. Možná to, že přes veškeré hrůzy je muzeum opravdu výborně řešeno. Co místnost, to jiný tématický okruh, zpracovaný do nejmenších detailů. Dokonce se zdá, že v místnosti s deportací na Sibiř je chladněji, a u východu z Partyzánského odboje na vás čeká hologram s namířenou pistolí.

Na odpoledne jsme si naplánovali výlet do Trakai. Když na nás ale u kostela Sv. Anny dopadly první dešťové kapky, nevypadalo to s výletem příliš růžově. Počasí je ale nevyzpytatelné. Nakonec jsme se tedy kolem velké turistické atrakce plavili na loďce a navigovali se, abychom neskončili v rákosí. Po návratu na pevninu jsme míjeli spoustu nevěst a utíkali před tak falešným pískotem na flétnu, že jsem to poznala i já. Před námi naopak utíkali náboženští fanatici. Guano mi pak vyčetla, že mé pisklavé „ikskjůůůzmííí“ musí vyděsit každého. Ovšem i tak jsme se dozvěděli, že se toho dne koná pouť z Vilniusu do Trakai.

Já jsem si tedy vždycky myslel, že poutě vedou na nějaké svaté místo, ale co já vím, třeba tam někde takové místo bylo.

Cestou zpět do Vilniusu jsme už byli tak psychicky i fyzicky vyčerpaní, že jsme nedokázali myslet na nic jiného než na jídlo. Já teda určitě. Podle průvodce jsme si vytipovali několik restaurací – rumunskou, asijskou, ázerbajdžánskou a pro jistotu ještě jednu mezinárodní. Asijská restaurace tam nebyla (opodál byl sice podnik stejného jména, ale byl to pouze bar), v rumunské nebylo slyšet vlastního slova (zato cizích spousta!), ázerbajdžánská vypadala na první pohled podezřele a k tomu až moc nóbl.

V průběhu hledání nás zastavil nějaký česky mluvící mladík, ale já jsem na něj byl tak nepříjemný (a to dokonce nevědomky a neúmyslně), že nám raději popřál mnoho štěstí a kamsi zmizel.

Nezbylo než vydat se opět do osvědčené Ponorky. S tím, že cestou možná na něco narazíme.

Narazili. Dokonce na českou restauraci, o které jsem si myslel, že je někde úplně jinde. Bohužel uvnitř dle české tradice seděl a řval dav fanoušků jakéhosi pochybného sportu. Nevydržel jsem to a svou frustraci ventiloval hlasitě na celou třídu Gediminas.

To už jsme naštěstí byli téměř v Ponorce. Bohužel tam také seděl a řval dav fanoušků jakéhosi pochybného sportu (v Litvě je basketbal (což je sport (alespoň podle mě) velmi pochybný) mnohem oblíbenější než fotbal nebo hokej).

No ale už se nám nikam jinam nechtělo.

Koukám, že je tu jídlu věnováno možná až příliš pozornosti, inu, jsme na matejcikově blogu, že! Ten večer si mimochodem objednal pizzu pro několik osob, která byla velká asi jako kolo od vozu. Za zmínku stojí i blonďatá servírka s úsměvem jako z amerických filmů, jež byla zřejmě zprvu rozhozena matejcikovou snahou o přečtení slova hruška v litevštině, ale později si asi musela za rohem šlehnout, protože téměř zářila. Později už jsme se smáli snad všichni tři, tak se jí matejcik dotázal, co že je příčinou takovéhoto rozjaření. A ona na to, že takto se usmívá pořád, protože je vlastně šťastná. To bylo takové milé.

Po odchodu z pizzerie jsem ještě navrhl, že bychom mohli zajít někam na večeři, ale guano se už nějak nechtělo...

A to je vlastně celé. Šli jsme spát, ráno jsme se sbalili, přemístili se na nádraží, nakoupili hromadu potravin a pár zbývajících pohledů a známek. Pravda, při nakupování mi nějak nedošlo, že mám ještě čtyři neoznámkované pohledy v batůžku, takže za pět minut vlak jsem vybíhal do trafiky ... kde známky neměli ... a skončilo tak, že hromádku podpultových známek jsem na pohledy lepil až ve vlaku a polepené pohledy pak odesílal v Šeštokai, kde jsme přestupovali na polský vlak.

Když do odjezdu vlaku zbývaly asi tak dvě a půl minuty a matejcik stále nikde, myslela jsem, že omdlím. A že ho po procitnutí udusím prošlou jízdenkou.

A zatímco jsme se ještě včera drali z litevského trolejbusu, teď sedíme v pražském McDonaldu a dopisujeme „den poslední“. Výlet už je tedy u konce... aneb z Kurské kosy na sídliště. Probereme fotky, možná uspořádáme nějakou projekci, utřídíme vzpomínky a vrátíme se do koloběhu všedního dne.

A možná se do Litvy někdy vrátíme.