em tečka pé tečka

V sobotu se konala oslava narozenin mého skvělého tatínka, který se dožil skvělých padesáti let. Samo o sobě na tom není nic špatného, horší je, že v březnu se maminka dožije taktéž skvělých padesáti a bratřík skvělých dvaceti. Kdo má furt vymýšlet dárky? No aspoň se to odbude při jednom.

V naší skvělé rodině je ovšem každá oslava automaticky skvělá, plná dobrodružství, exotiky a tajuplných příběhů. Tak například ten maminčin...

Maminka byla nakupovat svíčky na dort. Takové ty úplně tenké, co nejdou sfouknout (to maminka nevěděla, ale nevadí), protože dortových svíček standardní velikosti by se na dort rozhodně padesát nevešlo, a pokud ano, byly by tam jen svíčky a žádný dort.

Přišla takhle do drogerie, s tím, že by ji zajímalo, jaké mají svíčky, kolik stojí a kolik jich je v balení.

"Jakou barvu," nevrle se otázala prodavačka.

"To já ještě nevím, mně hlavně záleží, kolik jich je v tom balení," hájila se maminka.

"Jakou barvu," zopakovala o něco nevrleji prodavačka, "to vám nemůžu říct, dokud mi neřeknete barvu."

Asi nějaké místní směrnice.

"A jaké máte barvy?" přešla do protiútoku maminka.

Zabralo to, prodavačka se zamyslela a začala vyjmenovávat: "no... červený ... bílý...."

"Tak třeba ty bílý, kolik jich je v balení?" snažila se dosáhnout svého maminka.

"Takže modrý," uzavřela rozhovor prodavačka a odběhla do skladu.

(vsuvka: "Hospodo, víno!" "Bílý nebo červený?" "To je jedno, třeba bílý." "Bílý nemáme." "Tak červený." "Červený taky nemáme.")

Další část vyprávění si příliš detailně nepamatuji, šlo tam hlavně o to, že když maminka konečně úspěšně vykomunikovala, jaké vlastně zboží shání, vynadala jí prodavačka, že to má říct hned, že chce prskavky. Pak prodavačka udeřila balíčkem těch správných svíček o pult a slovo "třinácpadesát" spíš odplivla než vyslovila.

"A kolik jich tam je?" zeptala se znovu maminka, trpělivým tónem, kterým mi před dvaceti lety vysvětlovala, že ne, bonbonky ze země se opravdu nejedí, ani když jsou to červené bonpari a nejsou vůbec zaprášené.

Prodavačka rezignovaně vzala balíček a svíčky přepočítala. Bylo jich tam devatenáct.

Zřejmě ji rozhovor natolik vyčerpal, že nebyla ani schopná balíček otočit a na zadní straně si přečíst nápis "dortové svíčky party, 19ks"...

No co už.

Ještě se maminka hrozně divila v chlebíčkárně, že objednala 16 chlebíčků. Původně totiž chtěla pro každého ze tří členů rodiny tři chlebíčky. Potom si uvědomila, že vlastně přijedu i já, takže budeme čtyři, a proto objednala pro každého ze tří členů rodiny čtyři chlebíčky. No a bylo jí děsně divné, že to nevychází. Naštěstí objednávku zmotala, takže jsme měli čtyři sady po čtyřech chlebíčcích.

Vybrali jsme pro tatínka dort medovník. Do něj jsme zapíchali všech padesát párty svíček, zapálili (museli jsme zapalovat všichni tři společnými silami, protože kdyby zapaloval jen jeden, tak než by zapálil poslední svíčku, první už by dávno dohořela. Navíc nějakého chytráka (mě) napadlo, že začneme se zapalováním u kraje. Problém tohoto postupu se projevil, když jsme se od kraje propracovali k prostředku.) a zavolali na tatínka, ať to jde sfouknout, než to dohoří.

Tatínek přiběhl, svíčky mocným dechem (a že ho bylo třeba – už jsem říkal, že tyhle svíčky jsou nesfouknutelné?) zhruba na šestkrát sfoukl ...... a tím současně rozfoukal sypký povrch medovníku po celé ploše stolu (a na něm umístěných skleniček, dárků a chlebíčků), židlí a přilehlé části koberce.

Maminka potom říkala: "oni se v té chlebíčkárně tak snažili, tak to všechno posypávali paprikou, aby to bylo pěkný – to kdyby věděli, že si to posypeme sami!"

Pak jsme gratulovali. Začala maminka, potřásla tatínkovi rukou ... tatínek pravil: "tak všechno nejlepší!" Konsternovaná maminka se nezmohla než na "tak šťastné a veselé."

Pak tatínek rozbaloval dárky. Jako první přišla na řadu veliká bonboniera. Tatínek ji rozbalil, nabídl mamince, a když si chtěl nabídnout sám, vysmekla se mu bonboniera z ruky a bonbonky se vysypaly na zem, do toho medovníkového poprašku.

Zbytek večera se obešel bez incidentů, nepočítáme-li maminčiny záchvaty smíchu a válení v křečích po židli, když jsme jí o půl jedné ráno ukázali Perly našich mužů...

A o bruslích zase příště.