em tečka pé tečka

Pokud máte v poště informace privátního charakteru, smažte je!
(skok na navigaci)

uá den, část první (ze dvou (doufám)) 13.01.2006, 1:44:00 (zběsilosti)

Se to teda sešlo. Se toho fakt sešlo hodně. A eště navíc je dneska pátek třináctýho. No řekněte, není to hrozný?

Není. Je to naprosto super. I když poněkud mimo.

Na začátku bych tu chtěl zavést takovou konvenci. Podle mého notebooku je aktuálně 0 hodin a 50 minut. Podle mého budíku dokonce 0 hodin a 52 minut a podle mobilu celých 0 hodin a 53 minut! Časy jsou to poměrně pěkné, kromě toho, že se pořád mění. Mají ovšem nevýhodu, že přináleží k pátku třináctého.

Tedy ne že bych měl něco proti pátku třináctého. To ne, naopak. Mnoho mých přátel je pátek třináctého.

Tedy chci říct... mně by se děsně hodilo, kdybych mohl o uá dni čtvrtku psát jako o dnešku. Čili zavádím tímto konvenci: počínaje následujícím odstavcem, posuneme si čas o hodinu a půl zpět, takže bude včera. Čili čtvrtek dvanáctého, čili uá den. Domluveno? Jdeme na to.

Vezmu to hezky zostra od rána. Tedy od okamžiku, kdy jsem se probudil (a to, že jsem šel spát ve čtyři, taktně zamlčím), nebo ještě lépe od okamžiku chvíli před tím. Zdál se mi totiž dost brutální sen, ve kterém šlo o zkázu lidstva, záchranu civilizace, holý život a podobně. Přitom to nebyla noční můra, spíš jen takový film... Sny filmy se mi zdávají poměrně často.

Tak či tak, těsně předtím, než jsem měl zkázu pocítit na vlastní kůži, mě probudil vždy bdělý budík. Sedm ráno. Byl jsem totiž na za deset devět objednaný na komplexní vyšetření úplně všeho, zvané "vstupní prohlídka". Původně jsem chtěl stihnout vlak v 7.30, být na masaryčce v 8.19 a pak tam někde půl hodiny zevlovat, leč nepodařilo se. Musel jsem se nenasnídat (to dalo přemáhání, protože hlad jsem měl jako fotbalové mužstvo vlků), načůrat do skleničky trochu ranní moči, posbírat všechny propriety (očkovací průkaz, zmíněnou lahvičku, žádost o posouzení způsobilosti, notebook s příslušenstvím), vyčistit si zuby a utíkat. Na čištění zubů jsem zapomněl, takže jsem se ještě musel vrátit, nestihnout vlak a jít na autobus.

Chm, už to beru až moc podrobně. Zkusíme přidat na tempu.

Na místo určení jsem dorazil skoro na čas. Dostal jsem k vyplnění jakési nesmyslné dotazníky, kde se mě ptali, jak se jmenuje můj ošetřující lékař křestním jménem a podobně. Já jsem rád, že vím, jaké i se píše ve slově Trimlová. Tedy nejsem rád, protože to nevím. Možná je to Trymlová. Každopandě teď už má smůlu.

Sebrali mi tři lahvičky krve, jednu mojí skleničku s močí, nabídli mi čaj (přijal jsem), svítili mi do očí nějakým ohavným přístrojem, nutili mě číst nějaký nesmysl natištěný prťavým písmem a přes veškerou snahu se jim nepodařilo najít mi žádnou zrakovou vadu. Nakonec jsem šel na vyšetření k "praktickému lékaři", kterým byla v tomhle případě sympatická paní doktorka.

(Abychom si to ujasnili, veškerý personál Mediscan network, nebo minimálně jeho ženská část, byla sympatická. Ve smyslu "sympatická holka". Tahle paní doktorka byla sympatická ve smyslu "sympatický člověk". Ach ty jemné nuance.)

Doktorka byla žena od rány a příliš se s tím nemazala, ale na druhou stranu nevynechala ani jeden detail. Vyptala se mě na příčiny úmrtí dvě generace zpátky, všemožné choroby (všechno jsem zapřel), úrazy (tady jsem musel přiznat ostudné vyhřezlé hlezno z listopadu), změřila si tlak (můj), poslechla si jak dýchám a jak mi buší srdce, osahávala mě na břiše a na krku (mám mírně zduřelé uzliny), do krku mi i koukala a pochválila mi, jak mám hezky zvětšené mandle (ale nic na nich, takže je to dobrý), a nakonec musela zklamaně přiznat že mám řepný syndrom (tj. jsem zdravý jako řípa), ale že kdyby náhodou se něco našlo ve výsledcích rozboru krve a moči, nebo kýho čerta co se s těmi věcmi dělá, že mi ráda zavolá na mobil. Budu se těšit.

Kineziologie mě ještě čeká. Nevím přesně co to je a nevím už vůbec proč je to součástí vstupní prohlídky. Budu nicméně referovat, jakmile se to dozvím.

Chm, to urychlení moc nevyšlo. Nevadí.

K snídani jsem si dal na florenci gyros (moc se jim dneska nepovedl), k obědu u švejka těstovinovou mísu (taky nic extra) a cestou domů jsem byl na nádraží nucen konstatovat, že bych si sice něco dal, ale tady si to nevyberu. Vsadil jsem na jistotu a koupil tři rohlíky, a v duchu se začal zaobírat variantou, že mě přechází chuť k jídlu. To by mě mrzelo.

Jo co se týká toho, proti všem předpokladům vážím stále stejných 67 kilogramů. Už asi pět let. To docela ujde, ne?

Konec první části. Sice jsem tenhle zápisek původně chtěl psát o jetostech zcela jiných, nějak jsem se ale zamotal do těch méně jetých částí a jetosti holt budou muset počkat. Dobrou.

a příště mi připomeňte, že když chci o něčem napsat, nemám chodit okolo horké kaše a okolnosti nechat na později.

Komentáře









www.140.cz http://last.fm/ SomaFM commercial free internet radio