em tečka pé tečka

Tento pátek, 14.4.2006, se konal hudební festival Vibrations by Vodafone. Seznam interpretů vypadal lákavě, zejména pak britští jungloví mistři High Contrast. Rozhodli jsme se na akci vypravit a podat našim čtenářům vyčerpávající informace.

Rozhodli jsme se já a utka, ve spolupráci s el_lamou. Původně snad měl jít i geekon, nicméně jemu se sešly na pátek ještě další dvě akce, nějaké reggae či ska. Nuda, šeď.

Utka akci moc pozornosti nevěnovala, já jsem spoléhal na to, že to sleduje, takže nám unikla nejen jedinečná šance dostat vstup za jednu SMS, ale i dvojinečná šance koupit si lístky v předprodeji za 177 korun.

Tuto druhou šanci jsem se pokoušel pronásledovat ještě ve čtvrtek večer (předprodej probíhal právě do čtvrtka), nicméně ukázalo se, že moje karta je nezpůsobilá platby po internetu. Ale jistě!

Disponuji kartou Maestro. Je to karta mezinárodně platná, tedy údajně. Dostal jsem ji zdarma k účtu Student+ u české spořitelny. Měla to být speciální edice u příležitosti jakéhosi výročí Karlovy univerzity. Bohužel, při zakládání účtu jsem dostal obyčejnou Visu Electron platnou pouze v ČR a to zřejmě jen na výběr z bankomatu, ve zkratce na hovno. Kartu jsem se vydal reklamovat. Sebrali mi ji tedy a za měsíc jsem dostal zbrusu novou kartu Maestro. Bez potisku Karlovy univerzity. Neměl jsem sílu kartu reklamovat znovu – kdo byl na celý měsíc zbaven platební karty, pochopí.

Ovšem tím pádem jsem zůstal s dementní kartou Maestro, se kterou se sice dá platit osobně kdekoliv, ale na internetu po ní ani pes neštěkne. (oproti tomu s Visou Electron to už nějakou dobu možné je)

V dnešní době se jako "karta zdarma" běžně rozdává plnohodnotná Mastercard. Já mám ovšem dementní kartu platnou do roku 2007, takže nemám ani naději, že bych se v dohledné době dočkal nové bez nějakých horentních poplatků.

...takže sečteno a podtrženo, lístky se mi po internetu zakoupit nepodařilo. K tomu web vibrations je vyveden v barvě "trenýrky generálního tajemníka KSSS", mimořádně agresivním odstínu červené. Kromě toho je web dementní v ovládání, kupříkladu odkaz line-up z nějakého důvodu vede na seznam interpretů, zatímco skutečný line-up je k dostání v nabídce stránky "jak se sem dostanete". Můj zhruba hodinový kontakt s touto kreací vyústil v bezdůvodnou rozladěnost, které jsem se zbavil až těsně před usnutím.

Jo a abych nezapomněl, po celých stránkách je zdůrazňováno, že návštěvníkům musí být osmnáct a že se bude při vstupu kontrolovat totožnost. Proto utče odřeklo účast, je to ještě příliš mladé utče.

Z průběhu událostí je snad už zřejmé, že totožnost pak nikdo nekontroloval...

Raději jsem neměl ten web, raději jsem neměl ho číst. Snad ani list. Tedy stránku. Nečetl-li bych ho, bylo by mi lépe.

No ač koliv.

Na přelomu čtvrtka a pátku jsem se ještě stačil na myspace seznámit se dvěma děvčaty, která na akci šla, takže přes počáteční odpor jsem se nakonec rozhodl tam přece jen jít taky. Okolo půl desáté jsem dorazil na výstaviště, kontaktoval jedno z děvčat, zakoupil vstupenku (u pokladny jsem si říkal, jak je to skvělé, že nemám smskovou registraci a nemusím tedy čekat padesátimetrovou frontu na "akreditaci". Vzápětí jsem posmutněl, když mi o fous utekla příležitost koupit za 150 korun lístek, nabízený jakýmsi cizincem, který si v ticketpro koupil o lístek víc, než nakonec potřeboval) a vstoupil do budovy Veletržního paláce.

Uvítán jsem byl securiťákem, který mi nahlédl do batohu (tuto proceduru nějak nechápu – kdybych tam měl bombu nebo pistoli, stejně by ji neviděl, byla by ukrytá pod bordelem), optal se mě, zda mám nějaké zbraně (přiznal jsem, že nemám) a pustil mě dál. Tam mě hosteska obdarovala vedle zmíněným kondomem a gumovým náramkem Vibrations by Vodafone, takovým, jaké jsou teď v módě.

Ta náramková móda je obecně podezřelá. Ale to je, jak říkají švédi, úplně jiný příběh.

V šatně jsem se zbavil batohu, bundy a mikiny. V prostoru Euphoria stage jsem se zalekl řady "profesionálních kadeřníků, kteří si vás za smsku vezmou do parády", úspěšně se nalezl se zmíněným děvčetem, byl představen jejímu kamarádovi a bratranci, pořídil si pivo a zaposlouchal se do produkce. Produkce mě příliš nezaujala, takže jsem se vydal prozkoumat další stage. Na obou hráli dobře. Na Vibrations stagi dokonce machrovali jacísi akrobati – jeden chlapík stál na zemi, druhý balancoval jednou rukou na jeho hlavě. Docela maso.

Když jsem se vrátil na Euphoria stage, hráli tam už také velmi příjemně. Jaké však bylo mé zděšení, když jsem skupinu "mých lidí" nenašel! Následující půlhodinu jsem strávil systematickým procházením celého prostoru a hledáním. Neúspěšně. Napsal jsem tedy zoufalou sms: "vzdávám to. kde jste?" Odpověď: "Teď zrovna na záchodě." Ale jinak že jsou pořád tam, kde byli. Vrátil jsem se na Euphorii a tentokrát je úspěšně objevil v první řadě u podia. Úspěch jsem musel zapít dalším pivem.

Nedlouho potom nastoupil Koogi.

Nutno říci, že jsem si Koogiho rozhodně nepředstavoval takhle. Čekal jsem lecos, ale rozhodně ne cca pětatřicetiletého pána, který se na podiu skutečně objevil. Kdybych v průměrně naplněné tramvaji měl odhadnout, kdo je asi tak Koogi, tohoto pána bych vyloučil hned na začátku.

Zdání holt klame. Koogi to pěkně rozjel, ještě lépe když se k němu přidala nějaká slečna MC, stage se pozvolna plnila. A byla pohoda. V průběhu produkce jsem šel ještě proběhnout zbylé dvě stage, pořídit si další pivo...

...to bylo velmi vtipné. Zamířil jsem k barům, postavil se do nejkratší fronty a zakřičel: "jedno pivo!" Slečna za barem zagestikulovala směrem k pivnímu stroji a zahlaholila něco, co jsem si přeložil jako "to musíte do tamté fronty". Postavil jsem se tedy pro změnu do nejdelší fronty a čekal. Když jsem už byl téměř na řadě, fronta se přestala pohybovat. Znervózněl jsem. Chlapec ve frontě přede mnou po mně házel očima, načež se odvážil zapříst rozhovor. "To je hrozný, narážej sud," začal. "Hmm," odpověděl jsem já. Na pár minut to stačilo. Pak po mně opět začal pokukovat. Nasadil jsem nejvýraznější ignorující výraz, kterého jsem byl schopen, a zadíval se na pivní stroj (dá se vůbec té věci, kterou používají na takových akcích, ještě říkat pípa?). Po dalších pár minutách jsem si opřel hlavu o ruce. Chlapce to zřejmě velmi zaujalo a vyfotil si mě. Pak mi fotku nadšeně ukazoval. Ještě se zeptal, odkud jsem, a když jsem prozradil, že z Kladna, vnutil mi adresu svých stránek – www.wasek.net. Ať se prý podívám na fotky. V tu chvíli byla operace výměny sudu naštěstí dokončena, takže si chlapec vzal svá piva a kamsi zmizel. Raději jsem nepátral.

A stage se plnila, a plnila, a plnila... a jestli se nenaplnila, plní se do dnes. Jenže ona se naplnila.

A pak už pohoda nebyla.

Ve chvíli, kdy se u DJ pultu objevil človíček reprezentující High Contrast (do něho bych to naopak docela řekl), bylo už pěkně narváno. Z druhé řady jsem se náhle ocitl ve čtvrté, a to jsem neudělal ani krok zpět. Jen se přede mě nacpaly další dvě řady. A dav houstl.

Zvuk, který se linul z reproduktorů, také nepůsobil tu správnou euforii. Přehlušovala ho totiž jakási podivná nosná frekvence, pulsující v rytmu lámaných beatů. Znáte-li skladbu "Phat beat", dovedete si ten zvuk živě představit. Bohužel, v tomto případě se tahle frekvence ozývat neměla. Vznikla kdesi hluboko v mučené zvukové soupravě, nebo možná v reproduktorech, případně jen výjimečně špatnou akustikou veletržního paláce. Tohle rušení je zřejmě přítomné na všech elektronických koncertech, tady ovšem bylo poměrně obtížné přes něj zaslechnout skutečnou hudbu.

Nezbylo mi než soustředit se pouze na rytmus. A pak taky na snahu zůstat na místě. Dal jsem si osobní cíl nenechat se vytlačit. Lidé přicházeli a odcházeli, pouze já jsem zůstal stát na jednom místě před pódiem a tvrdě odrážel nárazy lidí křepčících okolo mě. Místo jsem udržel velmi dlouho. Pak ale atmosféra sycená cigaretami a kouřostroji zhoustla natolik, že jsem již nebyl schopen dýchat a musel jsem vyklidit pozici.

Od té chvíle to bylo zlé. Putoval jsem mezi stagemi jako bludný holanďan, nikde se mi moc nelíbilo, nikde jsem dlouho nevydržel. Počkal jsem si na Andyho Cato, což je ústřední postava mé oblíbené Groove Armady. Hrál chvílemi docela dobře a chvílemi docela hrozně. Rozvalil jsem se na zem v Čilichilli stage, ovšem příliš blízko reproduktoru. Hrubé vibrace mě zanedlouho vyhnaly. Zamířil jsem opět k Euphorii, kde právě machroval Dynamite MC a Scratch Perverts. Nebylo to špatné, ale v té době jsem již byl příliš znechucen špatným ozvučením, takže jsem se ani nepokoušel přiblížit k podiu. Místo toho jsem se rozvalil na prostoru, kde předtím řádili profesionální kadeřníci.

Příliš pozdě mi došlo, že se válím mezi zbytky ostříhaných vlasů.

Nějaká milá dívka mi oprášila záda od toho nejhoršího bordelu, ale jinak to byla poslední kapka. Rozhodl jsem se, že už se mi tam nelíbí a že pojedu domů.

Byly tři ráno, a tu se ukázal veliký průšvih. První autobus do Kladna jede ve čtyři (to by bylo zvládnutelné) z Dědiny (to by zvládnutelné nebylo). Další jede v pět. Tedy musím ještě alespoň hodinu vydržet v suchu a teple veletržního paláce, pokud nechci tu samou hodinu trávit v chladu a vlhku venkovního prostředí.

Dal jsem si další pivo (opět jsem musel čekat na sud, tentokrát mě ovšem žádní chlapci neobtěžovali), ale vůbec mi už nechutnalo. Vzal jsem si na Vibrations stagi jeden balonek (vysypali jich tam spoustu), a ten mi vzápětí nějaký rozjařený mladík sebral a propíchl. Bloudil jsem mezi stagemi, prohlížel si hezké holky, pokoušel se icqovat z mobilu, ale shodou okolností zrovna nikdo nebyl online.

Nakonec jsem se dočkal. Úderem čtvrté hodiny ranní jsem si vyzvedl své věci v šatně, oblékl mikinu a bundu, nasadil mptři přehrávač (a jako protiváhu prodělaným vibrations jsem si pustil Yvonne Sanchezovou) a opustil výstaviště. Svým svitem mě přilákal stánek s občerstvením (nabízel hamburgery), ovšem zápach zkažených vajec mě opět zahnal pryč.

Zajímavější pro mě byly nonstop potraviny na rohu u letenského tunelu. Tam jsem si koupil čtyři minibagetky a šest kuřecích miniřízků.

Těch šest byla chyba. Byly krásně měkkoučké (tyjo teď nevim ... je "měkoučké" nebo "měkkoučké" ? se mi nelíbí napsané ani jedno ;e) ) a křupavoučké ... zejména proto, že byly ze dvou třetin tvořené olejem. Po pátém kousku mi bylo špatně a zatoužil jsem po pivu. Bohužel, nebylo. Napil jsem se tedy alespoň ze železné zásoby slivovice, kterou pro podobné případy nosím stále s sebou. Po pár minutách se mi to v žaludku srovnalo a bezprostřední nebezpečí bylo zažehnáno...

Domů jsem dorazil v šest ráno. Padl jsem mrtev do postele. Když jsem se vzbudil, bylo devět a maminka mě tahala z postele. Prý jedeme k babičce. No to zase bude.