em tečka pé tečka

Všechny jsem už s popisem základního fungování Bedny obtěžoval alespoň devětkrát, takže jen ve stručnosti: Bedna je hra, která začne v sobotu v poledne a skončí v neděli v poledne. Skládá se ze stanovišť. Na každém stanovišti najdete šifru, například "ABBCCC", a z ní musíte vyluštit polohu dalšího stanoviště, například "jděte na roh Betlémské a Jeruzalémské ulice, tam se otočte pod azimutem 59 stupňů a kopejte po padesáti krocích, další šifra je v hloubce 30cm pod dlažbou".

Bedny jsem se s týmem Pomocná škola zúčastnil už počtvrté. Letos bylo ale poprvé opravdu ošklivo, poprvé jsme to zabalili dřív než těsně před koncem (styďme se!!), a to i přesto, že bychom jinak měli celkem rozumnou šanci hru dokončit (styďme se několikanásobně!!).

A poprvé jsem svůj status emo kid využil naplno.

U všech poprvé doufám, že to bylo současně i naposledy.

Anička už to ve stručnosti popsala, jak je mým špatným zvykem, tak některé šifry budu při popisu úplně přeskakovat a raději se soustředit na humorné historky. Těch letos tolik nebylo, takže to možná ani nebude příšerně dlouhé.

Možná.

Ale proč emo? Inu. Jak je všeobecně známo, emo kids jsou takoví malí masochisté a neustále se řežou do rukou. Já jsem začal s přípravou už ve čtvrtek – zaryl jsem si jakousi kartičku (tuším, že to byl řidičák) pod nehet.

V sobotu dopoledne jsem si od išky půjčil šitíčko a jal se upravovat svoje skvělé maskáčové kalhoty. Ony totiž, ehm, nejsou tak skvělé. Jsou totiž od vietnamců, a jejich kapsy mají poměrně zvláštní design. Zvláštní hlavně vlastností, že když se uživatel posadí, všechno se z kapes vysype. Rozhodl jsem se tedy této jejich unikátní výhody zbavit.

"Nemáš náprstek?" ptal jsem se ještě išky. "Náprstek nebudeš potřebovat," ujistila mě (asi čtyřikrát).

Výsledkem bylo zhruba pět pichných ran (jako řezná rána je od říznutí, tak pichná od píchnutí), z toho jedna krvácející. Nešikovný maso musí pryč, říkávali moji prarodiče, ale že by mi náhle znešikovněla celá ruka?

Když jsem se pak na startu Bedny řízl při krájení melounu (ten jsme dostali od spřáteleného týmu. na rozdíl ode mě totiž ostatní chovanci Pomocné školy mají týmy spřátelené. no chápete to? já teda ne.), bylo mi jasné, že už se nesmím na žádné ostré předměty ani neopatrně dívat.

Nu což. Načmárali jsme na sebe písmenka za účelem hraní živého scrabble (rozstřelovací hra), vymysleli půlku řešení první šifry (i když jsme ještě nevěděli, že to bude první šifra), odehráli živý scrabble, doluštili první šifru (to už jsme věděli, že to, co jsme prve vymysleli, bude řešení .e) ), našli druhou šifru ... a zděsili se.

Byla totiž rozložená asi na dvacet částí, které měly "napomoci řešení". Některé části byly součástí zadání, jiné byly poschovávány po okolí. A jednu takovou poschovávanou část jsem se ještě s Milanem vydal hledat. A při překonávání jedné blíže nespecifikované terénní překážky jsem se vkusně poškrábal o ostnatý drát.

Když jsme se s nalezenou částí vrátili, oznámil jsem, že umřu, na což anička odvětila, že klidně, ale až v cíli, a Milan, že jsem probudil nějaké prastaré zlo, které teď žádá krev. A že možná je to oběť Bednářskému bohu, aby nám při řešení přál.

Což má možná pravdu, protože nedlouho potom šifru s použitím jediného pomocného výsledku řešíme a vydáváme se dál. Pak jsou to chvíli příjemně jednoduché formalitky (s výjimkou toho pseudo-anime obrázku, na kterém jsme strávili něco pod hodinu, a příliš nás nenadchl ani po vyřešení), pak "zahrada starého řádu" u chrámu Panny Marie Sněžné.

já: "to je chrám?? a jaký je vlastně rozdíl mezi kostelem a chrámem?"

mj: "no pokud vím tak žádný, záleží, jak si to kdo pojmenuje. A jak se říká, jaký pán, takový chrám."

Milan: "jo. a jaký pes, takový kostel..."

Načež nastává pětka – zvuková nahrávka čehosi, co má představovat chůzi slepce po Praze. Žel, je to zoufale nejednoznačné, takže visíme, dokud nepřijde nápověda, a pak více či méně náhodou odhalíme správné místo.

A šestka je zase formalita, podobně i sedmička. Tu jsem vyřešil (já jsem ji vyřešil! úplně sám! bez dopomoci! a just s tím budu machrovat!! :e) ) po frantovomáčkovsku, tedy metodou "kouknu a vidím" ... a pak jsem ještě čtvrt hodiny strávil přemýšlením, jestli se to vůbec dalo řešit nějak jinak. Tedy jestli bylo možné na řešení přijít v situaci, kdy už do toho tým hodinu vejrá a vyzkoušel s tou divnou morseovkou úplně všechno včetně nasazování na ptačí hlasy.

...komentáře k této šifře ukazují, že to opravdu příliš dobře nešlo.

Umřeli jsme na osmičce.

Tedy umřeli – zůstali jsme tam tři hodiny, z toho po dvou už nikoho mimo mě nebavilo vymýšlet šílené teorie, a stejně žádná z nich nepomohla. Pak jsme si zavolali o nápovědu. Tahle šifra byla těžká, a taková ... inu, nevím, mně se nelíbila. Chyběla jí taková nějaká elegance. Byla originální, jednoznačná a dobře řešitelná – prostě kvalitní "řemeslná" práce. Ale nebyla pěkná. A navíc, to řešení bylo něco jako u té sedmičky. Když ho někdo napoprvé přešel (stejně jako my), těžko už se k němu vracelo.

Jenže pak už byla morálka špatná. Sice jsme se pěkně pobavili cedulí "koloniál" (je to zvláštní, ale nákupní košík může mít hlubokou heraldickou symboliku. třeba jako slavný Spotřební Koš, nesený Neviditelnou Rukou Trhu), ale pak už to lepší nebylo. Následující šifra byla sice krásná (a na tomto místě bych se asi klidně vysmál týmům, které se nechaly svést chybnými řešeními – ano, my jsme ta špatná našli taky, dřív než ta správná, ale po právu jsme je zavrhli!), ale ani parkoviště uprostřed pole a přístaviště na silnici už to nemohlo zachránit. Než jsme řešení objevili, usnula Martina s Milanem, když už to bylo téměř hotovo, zdříml jsem si já – a probudila mě anička s tím, že ona a mj jedou místo dalšího stanoviště domů a jestli chci pokračovat nebo toho taky nechám.

Což bylo zásadní dilema, ale pohled na zamračenou a deštivou oblohu ho rychle vyřešil.

Takže jsme se sebrali a něco po sedmé hodině ranní zamířili domů do suchých a teplých postelí. A bylo po ptákách.

Příští rok se polepšíme. Slibujem.