em tečka pé tečka

Pokud máte v poště informace privátního charakteru, smažte je!
(skok na navigaci)

V Péči 25.09.2008, 22:12:00

....nebo v Píči?

Správně tedy Pětikostelí neboli Pécs. Ovšem maďarsky se to čte „Péč“. Nebo možná „Píč“. Čert (csert) ví.

Bydlíme u synagogy. A...

...a ještě včera netekla teplá voda. Ale tak jistě?

Bylo tady nějaké náměstí, ale už tu není. Místo něj je dvě patra hluboká díra plná dělníků a bagrů. Maligní hotel Nádor. ...no, tak skoro...

Ale začněme od A, ... nebo raději od B jako Budapešť. Kam jsme přijeli v úterý ve dvě. Vystoupili jsme ze žlutého autobusu na jakémsi zapadlém nádraží na periferii (něco jako v Praze Roztyly), prozkoumali metro... napřed nás tedy odchytla slečna, že potřebuje pomoc. Nechápu, jestli chtěla pomoci s kufry nebo s mapou, podle mě ani s jedním, ale chovala se dost podezřele. Hlavně se zmínila, že nemá peníze. Když pochopila, že jí nepomůžeme (matejcik byl v transu z nového průvodce (řada Lonely Planet!!), kterého někdo vrátil do knihovny den před odjezdem), odebrala se žebrat u nějakého Maďara. Nebuďme na ni zlí. Ale jo, buďme! Ne. Každopandě, prozkoumali jsme to metro a nechali se odvézt na Centrální Přestupní Zastávku pojmenovanou po nějakém Ferenci. Deák. Deák Ferenc tér. (Tér je nejspíš náměstí.) A hurá k informacím!

Slušně jsme pozdravili „dobrý den“, sebrali jednoho průvodce v češtině (ukázalo se, že je na prd), slušně se rozloučili „na shledanou“ a zamířili vyhledat nějaké jídlo.

Oběd na vzduchu. Demence. (Tady měla následovat poměrně košatá a vůbec zásadní věta, ale neshodli jsme se na čárkách, tak jsme nechali jen první slovo. Únava dělá své.)

Ten oběd na vzduchu nám zabral něco jako tři hodiny to není pravda! čistého času špinavého kolik? ...... rozhodně pak ale nezbyl čas na žádné lezení po památkách. Místo toho nastoupilo lezení po hotelech.

Imaginární lezení tedy. Od našeho posledního výletu jsme zlenivěli a protože jsme se ve Vilniusu naučili do hotelů telefonovat, znalosti jsme v Budapešti řádně zúročili. (Guano zasněně vzpomíná na noční hledání ubytování v Klaipedě.) Již na druhý pokus se zadařilo – tedy jak se to vezme. Milá paní na druhém konci švitořivým hláskem oznámila, že „žádný volný pokoj nemáme, ale když přijdete, ukážu vám, kde určitě ubytování najdete, je to jen pět minut odsud.“

Jak jsme cestovali metrem a pak se nám nechtělo čekat na autobus, a tak jsme šli pěšky a bylo to hrozně daleko... tak to taky popisovat nebudeme. Do hotelu Papillon jsme ale (kupodivu) zdárně dorazili a se švitořivou paní se seznámili. Odkázala nás do Bimba, kde rostl chleba z betonu. A z chleba nějaké další rostlinky. Z chleba vyrostl hotel, ačkoliv já bych tam bydlet nechtěl...

chleba

Nebydleli jsme ale v chlebu, nýbrž v Moháči na Bimbu. To je něco jako Ústí nad Labem.

Pán a postele v patře. Demence. (Tady měla následovat poměrně košatá a vůbec zásadní věta, ale protože je matejcik líné prase, tak jsme nechali jen první slovo. No já myslím že ... nic raději.) Prostě on se pán neuměl anglicky vyžvejknout, jestli teda v tom pokoji s náma někdo bude, nebo jestli tam budem sami. Na začátek zdůraznil, že je tam postelí pět (tedy Pětipostelí) a že si můžem vybrat, jestli budeme spát nahoře nebo dole. Ale pak začal mlít něco o tom, že jedna osoba bude nahoře, nebo dole, a pak už přestalo být jasné, jestli ta jedna osoba bude někdo cizí nebo ne. Byla jsem tam já s nějakým cizím kudrnatým chlapcem (Matyölycsík János).

Pak jsme si vyšli na malou romantickou noční procházku...

procházka

...a odebrali se na lože.

Měla jsem sen, že mi otec umřel na rýmičku. Mně se zase zdálo, že jsem měl na kartě místo na poslední dvě fotky.

Poté, co jsme probrali vlakové spoje, jsme se odhodlali do centra. Tam jsme se z neznámého důvodu motali poněkud déle, než jsme předpokládali, a tak jsme odpolední plán museli zredukovat na Hradní vrch. Na nádraží jsme dali zavazadla do úschovny (ano, vzala jsem si toho s sebou mnohem více než matejcik a ano, trávím také mnohem více času v koupelně, s čímž se už můj milý János svěřil i doma.)) a... no a hurá na zmiňované místo. Do pětikosteloidního odjezdu zbývaly asi čtyři hodinky. Mezitím samozřejmě krmě v luxusní restauraci.

oběd

O Hradním vrchu nebudeme psát nic. (Jsem si vzpomněla na to tvoje „píšou, že to je pod proudem, ale není, já to zkoušel“.) Jak jsem řekl, nebudeme psát nic. Jednak tam mají koule, jednak zvířata, na která jsem tuhle vyhlásil hádanku, takže stejně nemůžeme.

Místo toho napíšeme o tom, jak jsme z Hradního vrchu cestovali zpátky na nádraží. Je to totiž velmi napínavá a zásadní historka.

Probíhalo to asi takhle: z Rybářské bašty jsme sešli jakousi ulicí ke Královskému schodišti, po kterém jsme sešli ke stanici metra Battyány tér. Tam jsme nastoupili do metra, jeli pět zastávek a zase vystoupili, a náhle jsme byli v cíli.

Napínavé, že?

Všem, co nadávají na nebohé pražské revizory, bych doporučila návštěvu budapešťského metra, kde ve vestibulu u toho sloupečku na označení lístků stojí pokaždé (a evidentně ve všech zastávkách) minimálně dva pánové, co vás mohou každou chvilku zkontrolovat. Takže film Revizoři vskutku nemůže pocházet odjinud než z Maďarska. O to hůř jsou kontrolované autobusy. A považte, mají tam ještě takové ty strojky, do kterých zasunete jízdenku a ono to procvakne dírky v číslíčkách! (viď, Kopřivo, viď, adilah...) To se pak není čemu divit, že nemůžou mít přestupní lístky. A jsou tam ty lístky drahý jak prase.

Jo. A pak už jsme seděli ve vlaku. Tři hodiny. A třesoucí se rukou psali pohledy. Když už byla moc velká zima, vlak zastavil. Shodou okolností právě v Pécsi. To je náhodička! A protože jsme zbožný a cudný páreček, vydali jsme se do synagogy. Hlas Boží nám totiž napovídal, že právě tam najdeme ubytování!

(Taky se vám stává, že slyšíte hlasy, ale nevidíte nikoho mluvit? Mně se to v Budapešti stalo několikrát. Ten poslední hlas mluvil německy, ptal se, jestli budu bydlet s Frau nebo Mann, a jestli chci Apartman oder Zimmer. Nakonec mi popsal cestu k synagoze, a pravil, že nás tam po sedmé hodině budou očekávat. Vše, co hlas řekl, se do puntíku splnilo. Nejsem já prorok?)

Guano byla velmi unavená a v usynagogální ubytovně (penzion Diana (tříhvězdičkový!! a just to sem napíšu, jaký jsme buržoustský prasata. Protože my si to můžem dovolit! A jestli vám to vadí, tak vy asi ne!!!)) zůstala, já jsem se vydal na takový menší průzkum za účelem obhlédnutí nočního života a nalezení něčeho k snědku.

Což se obojí povedlo.

„Neteče teplá voda,“ uvítala mě guano, když jsem se vrátil.

A jsme tam, kde jsme začali, že.

Jak to bylo dál, se dozvíte později. Brzy ráno se totiž vydáváme vstříc novému dobrodružství – a na to je třeba nasbírat sil.

normální kurzíva

Komentáře

[1] ngvadi (25.09.2008, 22:57:43):
ajo, seš, guano, nějaká hubenější:)
[2] blazniwka (26.09.2008, 20:57:03):
a mně se líbí, že o vás tak pěkně pečují...
[3] Kopřiva (26.09.2008, 23:18:13):
A hele, guano, nemáš anorexii?

A jako my tu máme už i přístroje na čipovou kartu, ale cvakací strojky se nechávají pro nás, černé pasažéry, na víkendy, kdy se jízdenka cvaká před řidičem a lze ji použít i několikrát. Pokud tedy člověk necestuje s guano a není tudíž odhalen.
[4] dr_hawkins (28.09.2008, 22:04:13):
moc dlouhy na wifi zdarma >:)

ale ja byl nekdy predevcirem v ballylickey, pica to sice neni, ale taky slusny, no ne?
[5] matejcik [OpenID] (30.09.2008, 17:35:11):
hawkinsi, cože? :e)
a ano, ballylickey zní taky moc dobře. máš fotky? :e)
[6] dr_hawkins (01.10.2008, 01:33:51):
mam, i zapisky, ale zatim jsem se neuschopnil publikovat ani jedno, nejak toho mam hodne. casem ;)
[7] matejcik [OpenID] (01.10.2008, 02:25:09):
jadydá ... těším se :e)








www.140.cz http://last.fm/ SomaFM commercial free internet radio