em tečka pé tečka

Příšerná bolest hlavy. To byl jeho první vjem, když se probral. Permoníci v lebce, sucho v ústech a žaludek jako na vodě. A hrozná zima. Byl prochladlý až do morku kostí.

Otevřel oči a pokusil se zaostřit. Marně. Teprve po hodné chvíli mu došlo, že nic nevidí proto, že všude okolo je tma. "To jsem se zase někde zřídil," pomyslel si. "Zajímalo by mě, kde jsem. A hlavně kde tu mají hospodu. Potřebuju vyprošťovák. Nebo čtyři." Vzpomínka na alkohol v něm vyvolala intenzivní žízeň, jakou ještě nezažil. Musí se něčeho napít, co nejdřív. Pokusil se vstát a praštil se hlavou do stropu.

Hodiny na věži kostela právě odbíjely půlnoc a v královské pivovarské krčmě byla zábava v plném proudu. Slavilo se významné výročí. Přesně před sedmi lety totiž byla svržena zlá královna Abstinencie, zrušena její krutá prohibice a stanoven nový rekord v počtu vypitých piv za noc. Každý další rok – vlastně každý další den – se obyvatelé království snažili tento rekord překonat. Za celých sedm let se to nepodařilo. Ale tahle noc začínala vypadat slibně.

Nevzpomínal si na svoje jméno. Nevzpomínal si vlastně na nic. Hlavou mu znělo jediné slovo: Absinth. Nijak ho to neznepokojilo. Věděl, že až přejde ta nejhorší kocovina, vzpomínky se začnou vynořovat. Opřel se do stěny v místě, kde instinktivně cítil směr k hospodě, a zabral plnou silou. Masivní železné panty zaskřípěly, kamenné dveře se pootevřely a do jeho očí padlo mdlé měsíční světlo. Vyšel ven a rozhlédl se. "Hřbitov? Ta pitka musela být horší než obvykle."

Sládek královského pivovaru, toho času místodržící vladař, už dávno ležel pod stolem. Vedle něj ležel starý král – ten, který před sedmnácti lety předal princezně Abstinencii žezlo. (Když tehdy viděl, jaké to mělo následky, opil se do němoty. A němota mu už zůstala, takže dál vládnout nemohl.) To, že leželi pod stolem, ale neznamenalo, že nepokračovali v pití – spokojeně nasávali dlouhými hadičkami přímo ze sudu. Znamenalo to ovšem, že neviděli, jak do krčmy vešel asi tak sedmnáctiletý mladík v otrhaných šatech. Klátil se ze strany na stranu a alkohol z něj táhl tak silně, že to bylo cítit i v místním hustém vzduchu.

Vstoupil do krčmy, z plných plic nasál kouř a zamířil přímo k výčepu. Nedokázal už myslet na nic jiného než na alkohol. Všechno ostatní ustoupilo do pozadí a nad jeho tělem převzal vládu jediný mocný instinkt – sací reflex.

"Co si račte přát?" zeptal se hostinský nového příchozího pivem zmoženým hlasem. Mladík ho hrubě odstrčil stranou, zpod pípy vyvalil sud a široce se usmál. V mdlém světle se zaleskly jeho dlouhé ostré špičáky. Sklonil se nad sudem, téměř láskyplně ho objal a zabořil do něj zuby.

Sládkovi v první chvíli nebylo jasné, co se děje. Byl si jistý, že něco není v pořádku, ale nemohl přijít na to, co to je. "Něco tady chybí," říkal si v duchu, "ale co?" Nasál z hadičky, aby mu další lok piva pročistil hlavu. Žádný další lok ale nepřišel. A v tom okamžiku to sládkovi došlo: přívod piva se zastavil. A to je zlé, moc zlé. S námahou se vyhrabal zpod stolu a pohlédl směrem k výčepu. To, co viděl, ho znepokojilo. Na zemi leželi dva hostinští a za oběma výčepy stáli mladíci a metodicky do sebe vyprazdňovali jednu láhev za druhou. Tedy dvě lahve za čtvrtými.

Sládek se pokusil vstát, ale ihned zase spadl. Doplazil se tedy k výčepu po čtyřech, s vypětím všech sil se vyškrábal nahoru a rukama objal pípu. Z téhle vzdálenosti už mu obrazy mladíků splývaly alespoň natolik, aby pochopil, že je mladík dohromady jen jeden. "Hej, ty tam," artikuloval s námahou. Mladík dopil láhev tequily, kterou právě držel v ruce, naklonil se k sládkovi a lehce mu dýchl do obličeje.

Sládkovi se zatočila hlava, ruce povolily a svezl se na zem. Kdyby byl v krčmě dostatečně střízlivý doktor, mohl by konstatovat okamžitou smrt. Příčina? Otrava alkoholem.

Žízeň byla spalující. Vypil už čtyři sudy piva, dva sudy vína a všechen tvrdý alkohol, který v hospodě našel. Ale stále to nestačilo. Pak ucítil za krkem něčí dech. Dech, ze kterého táhlo pivo. A náhle věděl, co musí udělat.

František Vomáčka, štamgast v pivovarské krčmě a držitel zlatého půllitru, ztratil trpělivost. Nebyl si jistý, co se u výčepu děje, ale sedět dál na sucho už ho nebavilo. Pevným krokem muže, kterému pivní pupek snižuje těžiště pod úroveň podlahy, došel k výčepu a položil ruku na rameno mladíkovi, který tam stál a tvářil se nerozhodně. "Poslouchej, mladej, nevim jestli seš tu novej nebo co, ale koukej mi natočit dalších deset!"

Mladík se mu zadíval do obličeje, lehce se usmál a zakousl se mu do krku.

Nejdřív nevnímal nic. Bolest i šok utlumil alkohol. Ale najednou si uvědomil, že vidí stále ostřeji a příjemné motání hlavy se pozvolna vytrácí. Nevěděl, co se děje, protože si na ten stav už dávno nevybavoval. Ale i kdyby si vzpomněl, zastavit to nemohl. Koncentrace alkoholu v jeho krvi se prudce snižovala. Po deseti letech konstantního opojení byl František Vomáčka najednou střízlivý.

Krčma se rychle vyprazdňovala. Střízliví lidé v panice prchali pryč a opilí rychle střízlivěli – ať už proto, že si uvědomili, co se děje, nebo proto, že jim byl násilím odebrán krevní alkohol. Nakonec zbyl jen mrtvý sládek, tajemný mladík a starý král, ležící pod stolem. Mladík nadlidskou silou stůl odhodil do kouta a sklonil se nad králem. Když mu ale pohlédl do tváře, zaváhal.

Král otevřel oči a poprvé po sedmnácti letech promluvil: "Lahváčku? Jsi to ty, synu?"

"Lahváček XXV. Tak jsi mě pojmenoval v den mého narození, otče. Ale já už nejsem Lahváček. Ten zemřel před sedmnácti lety, rukou vlastní sestry. A ten samý čin zrodil mě. Moje jméno je Absinth, sedmnáctý."

Sedmnáct let mrtvý královský syn se omluvně usmál, obnažil špičáky a sklonil se níž.