em tečka pé tečka

Mno ale nejdřív k té sádře. Skoro všichni už to ví z mého vyprávění, ale je to hezký příběh (plný lásky, zrady a dobrodružství, jak krásně řekl Contour). Dáme si ho tedy znovu, pro ty, kdo to ještě neví.

V pátek jsem v plné síle a plné polní vyrazil na fallout larp. Tu plnou polní (dvě celty (původně mělo být pět, ale původně také měly stát 7x méně) a černé džíny) jsem kupoval ještě cestou, před tím, než jsem se na pár hodin zastavil v práci. To jen tak pro úplnost. Cesta proběhla vcelku bez incidentů, "ubytovali" jsme se v rozbořených sovětských budovách bývalého vojenského prostoru Mimoň a zanedlouho šli spát.

Na Fallout larpech plním úlohu pošťáka. To znamená, že v podivném převleku za agenta U.S. Postal Service roznáším podezřelé balíčky mezi znesvářenými frakcemi, a všichni mě nechávají volně projít (a barman mi nalévá na účet podniku, protože si mě cení jako muže, který si vydělává na živobytí poctivě, ne jako ti hrdlořezi z BoS). Krátce před osmou hodinou ranní jsem vykročil za prvním úkolem toho dne – donést Slaverům důležitou zásilku s úkolem chytit Hádankáře.

Slavers se tentokrát ubytovali tam, kde posledně Raiders. To jest v podezřelé budově, která víc než cokoliv jiného připomíná samoobsluhu. Měl jsem dvě možnosti, jak vstoupit: buďto skrz výlohu, tedy přes zídku, nebo civilizovaně dveřmi. Nechtěl jsem se hned ráno vyčerpávat a hrdě jsem vkročil do dveří.

To, co mě tam čekalo, mi ani v nejmenším neudělalo radost.

Ocitl jsem se ve tmě. Sotva jsem rozeznal půl metru hluboký příkop, který se táhl přes místnost. Nevida v tom problém, příkop jsem jedním prodlouženým krokem překonal, oddechl si a pokračoval k východu z místnosti.

Jámu, která zela dva kroky za příkopem, jsem už neviděl. Vzduch proťalo několik velice ostrých sprostých slov, která jsem stihl uvolnit ještě před tvrdým dopadem na dno.

Ovšem nic zlého netuše, z jámy jsem se vyhrabal a předal dopis. Bolela mě sice spousta částí těla, ale bolest postupně odeznívala. V roznášení zásilek jsem tedy směle pokračoval – dva pohledy tam, letáček tuhle.

Kolem poledního jsem pochopil, že bolest v nártu nohy asi jen tak nepřejde. Nejen to, ona se dokonce zhoršovala. Vyhledal jsem úkryt v hospodě, nechal si nalít citronovou vodu a relaxoval. Po skončení relaxace jsem se na zmíněnou nohu už definitivně nemohl postavit. Pokusy s obvazováním pružným obinadlem ztroskotaly, nezbylo než vyhledat lékařskou pomoc.

Na tomto místě bych rád poděkoval Méďovi Béďovi, fotografovi, který mě obětavě vozil po všech čertech ;e)

Zamířili jsme na Českou Lípu, skončili jsme v Jablonné. Tam nás z nemocnice (léčebny dlouhodobě nemocných) vykázali směr Česká Lípa. Menší vyhlídkový okruh mno...

V českolipské nemocnici jsem se došoural a dobelhal na centrální příjem do druhého patra, odkud mě sestřička odeslala na chirurgickou ambulanci ve třetím patře jiné budovy. Už mě ovšem nenechala chodit po svých a posadila na vozík.

Na chirurgii si mě změřili, zrentgenovali, pan doktor mi poklepal na nohu a pak mi vysvětlil, že jsem si udělal ukázkový výron hlezna, a tím, jak jsem po něm chodil, jsem si to ještě vylepšil. Že půjdu tak na tři týdny do sádry, a že na to rozhodně první tři dny nemám došlapovat. A ještě několik více či méně důležitých informací. Mladík na sádrovně mi nohu zkušeně zasádroval, já jsem už spokojeně dohopkal k vozíku, nechal se svézt dolů, přelezl do auta, zpátky za Mimoní si sbalil věci, zavolal si tatínkovi o odvoz a pak už jen čekal a litoval svých hříchů.

Od té doby se po bytě pohybuji přískoky nebo o berlích, jedno lepší než druhé.

Dnes jsem si nechal sádru sundat a místo ní udělat vkusnou zelenou plastovou ponožku. Mladík v českolipské nemocnici byl ale asi zručnější než sestřička na kladenské poliklinice, protože zmíněná ponožka mě tlačí. Snad to přejde, nebo si zvyknu. Důležité je, že zhruba od zítřka budu moci s touhle ponožkou téměř normálně chodit (pokud se za téměř normální považuje chůze s jednou nohou o 5cm delší než druhou)

Flákám se doma, nic zajímavého nedělám, chvílemi si redesignuji blog. (Zatím jsem se dostal k tomu, že jsem znemožnil používání menu nešťastníkům s IE, che che) Čtu si blogy cizí. Zjišťuji, že v poslední době se všichni cítí na dně, mají divné nálady, citově strádají, jsou osamělí a tak.

Zaráží mě to. A vezu se v tom taky. Sice se necítím na dně, ale divné nálady mám, citově strádám a jsem osamělý stejně.

To asi dělá ten podzim.

Mělo by se s tím něco dělat. Jenže co? Tohle není žádná sranda, to jsou vážné věci.

A koneckonců, zkuste si s tím něco dělat zavření doma a s nohou v sádře. Ani normálně by to nebyla sranda, takhle už vůbec ne. Ach já ubožátko, co jen budu dělat? Asi si uříznu nohu ... abych věděl jistě, že mám ještě jednu ... ještě jednu... asi si zavolám sanitku ... aby se konečně někdo vo mě staral ... někdo vo mě zajímal ... někdo mě chápal ... někdo mě měl rád ... asi si umřu. Jak příznačné ;e)

Soustavně a soustředěně poslouchám last.fm. Čím více písniček si pouštím, tím hraje lépe. Prohlédněte si můj profil, nebo si ho rovnou nalaďte. Stojí za to, a není v něm metal ;e)

A jdu dopatlat ten styl do alespoň trošku koukatelné podoby. Páni to je hodin...