em tečka pé tečka

Solanzila. Úžasně sluneční africká písnička, kterou jsem si oblíbil na druhý poslech. (na první mě kupodivu nezaujala) Ostatně všechny ostatní písničky ze skvělého cédé Doubravánku, který opravdu nehraje dechovku, mám nutkání poslouchat stále dokola. Předvčerejší křest byl povznášejícím zážitkem i přes lehce slyšitelný feedback a klaustrofobní prostory (tedy jakože klaustrofobii vyvolávají, ne že jí trpí) Popo café na Újezdě.

A co mě to chytlo, že jsem se rozepsal v pondělí ve dvě ráno, a ještě tak trochu mimo svůj styl? Inu (opakování japonštiny z minula), inspirace. Přímo záchvat, řekl bych. O fous více a tančil bych tu jak svatý Elijáš, blahé paměti. A může za to mimo jiné jedna taková pavla, která zabrala blogový prostor zrušenému PíDžejovi.

Ona totiž ta Pavla se moc dobře čte. Jeden by si řekl, že až podezřele dobře. Tak podezřele dobře, že jí tam lidé píšou, že se dobře čte a že je to podezřelé. Nebo si vezměte takového griga. Ten se taky čte moc podezřele dobře na to, aby to byla náhoda. V jeho komentářích byl někdo dokonce tak konkrétně podezřívavý, že ho obvinil z marketingového tahu!

Že by se najednou sběhli autoři (a 4utorky), založili si blogy, nasbírali čest a slávu, vydali knížky a pak upadli v zapomnění?

Ovšem čte se to dobře, to ano. Je to přímo inspirující.

Možná by se to dalo i naučit. Vezmu si takový text a projdu si ho větu po větě. Co se mi na tom tak líbí? Jsou to zajímavé příhody, nebo zajímavé popisy, či snad prostá jazyková obratnost? Vybrat jednotlivé prvky a citlivě je zakomponovat do textu, pár minut podusit na mírném ohni, posypat petrželkou a naservírovat nedočkavým čtenářům, které stejně zajímá jen to šukání se zvířaty. S přírodně identickým aroma zeleného psa.

Už nějakou dobu mi v hlavě zraje plod, ze kterého se ve finále zrodí podrobná mapa české blogosféry. Nebojte se, všechny vás tam po právu zkritizuji a po zásluze potrestám. (k porodu si samozřejmě budu muset půjčit guaninu dělohu) Zatím je ale moje mapa neúplná. Hic sunt leones.

Proč vždycky zapomenu polovinu z toho, co chci napsat? Proč se snažím vzpomenout si, když mám programovat? Proč na každou geekonovu hlášku odpovídám "wth" ? A za co všechno mohou lasičky?

Ale teď nebudu zabíhat do zběsilostí, i když bych o pátečně sobotní tmě v Brně napsat měl, stejně jako o tom, proč jsem nešel na křest knížky Za všechno můžou lasičky, a proč se 3. a 4. listopadu dělo úplně všechno současně, že se až divím, že někdo měl na něco čas. O tom teď psát nebudu, to jen pro vyjasnění.

Ovšem co se týká toho, nebudu psát ani o ničem jiném. Půjdu napsat pár instrukcí v Javě (už jsem říkal, že na rozdíl od javy desktopové, java mobilní mě baví? už jsem říkal, že asi jakýkoliv jazyk na embedded platformě by mě bavil? a už mi někdo říkal, že předchozím větám budou rozumět právě čtyři z možných čtenářů?), pak možná pár desítek instrukcí v PHP, a pak spát. A zítra o té tmě.

Tak aspoň jednu pohádku na dobrou noc...

Před dávnými a dávnými časy žila byla jedna stará babička. Byla už tak stará, že její věk nedokázali spočítat na prstech ani všichni vesničané dohromady. Ovšem to té babičce vůbec nevadilo. Kolik je jí let ji vůbec nezajímalo. Zajímaly ji jiné věci. Byla to veliká drbna. Když se kovářovic Anka ohlédla za ševcovic Toníkem, babička si to hned poznamenávala do svého zápisníčku. Pak o tom pověděla staré paní Zdeně z hospody, paní Zdena se zmínila manželovi, ten to u piva prozradil kováři, kovář si došel za ševcem, švec dal Tondovi pětadvacet na holou a nakázal mu poklidit u krav. Kovářova žena mezi tím došla za ševcovou, a než měl Toník ve chlívě hotovo, byla už ruka v rukávě. Druhý den už rodiče strojili svatbu.

Jenže když Toník vedl Anku k oltáři, padl mu zrak na mladou děvečku Markétu ze statku. A jak padl, chvilku tam zůstal, než ho Toník sebral a obrátil zpátky k záležitostem, o které tam šlo především (tedy vlastní svatba). Babičce ten zrak opět neunikl, zase si to poznamenala a večer to jen tak mimochodem zmínila při hostině.

Rázem byl oheň na střeše. Kovářka jančila, ševcová lamentovala, švec Toníka opět zmlátil, Anka se zamkla do komůrky a do rána plakala.

Když babička pokazila pátou svatbu a způsobila poprask na pohřbě starostovy matky, vzrostl počet naštvaných vesničanů nad únosnou mez. (Statkář tedy hrubě nesouhlasil, meze patřily jemu a nic okolo nich růst nenechával. Kazilo to prý půdu. Byl ovšem v menšině.) Muži vzali vidle, ženy pochodně, děti popadly praky a nasbíraly kameny. Celé procesí zamířilo k babiččině domku na okraji lesa. Děcka vymlátila okna, muži vlezli dovnitř a nebohou babičku probodali vidlemi skrz naskrz. Nakonec ženy zapálily střechu. Pak si všichni přinesli buřty a okolo hořící chaloupky si udělali příjemný večer.

Babičce to ovšem bylo jedno – pár minut před událostí stihla spokojeně umřít přirozenou smrtí.

p.s.: solanzilou jsem začal, solanzilou i končím. cédé Doubravánku se stihlo za dobu psaní právě jednou protočit. pozoruhodné.