em tečka pé tečka

Když jsme tak u těch koček, jedna mi tu vcelku spokojeně podřimuje okolo titulku okna. Je to japonská kočka, jmenuje se Neko (protože neko je japonsky kotě, nebo tak něco) a já jsem z ní velice na větvi. Pokud jsem to už nezmiňoval. Chcete taky? Opatřete si program Neko95 odtud. Na linuxu a freebsd k sehnání standardně jako balíček oneko.

Úžasné zviřátko.

A teď k tomu zbytku:

Trpím nedostatkem spánku. Ano, trpím.

Kromě toho trpím nedostatkem pracovní kázně a motivace a vůle pracovat. Což se nepříjemně projevuje. Například na tom, žže jsem nedokončil ročníkový projekt do dnešní uzávěrky. Nezbývá než doufat, že to nebude vadit – koneckonců podle studijního řádu by nemělo. Teoreticky.

Ale o tom, že musím pracovat na projektu, mluvím od začátku září. Pustil jsem se do toho ve středu odpoledne, a večer jsem musel přiznat porážku – do odevzdatelného stavu to prostě nemohu dotáhnout.

Nu vot. Ono to nějak dopadne.

Naši se sluní na Krétě a já jsem s bratříkem sám doma. Vedeme to od desíti k pěti (v deset vstáváme, a ve středu jsem šel spát v pět ;e) ), ale máme se perfektně. Občas sice není co jíst, ale což, to je v normě.

Dokonce jsem si i vypral :e)

Středa byla celkově zvláštní. Dílem díky tomu, že jsem vylezl z postele ve tři hodiny odpoledne, a dílem díky tomu, že byl prostě nevysvětlitelně divnej den ;e) Bylo zataženo, celý den šero, a to má na mě jak známo špatný vliv.

Ve středu jsem neodpracoval naprosto nic, neudělal jsem ani čárku. Vlastně ano, napsal jsem kus toho projektu, ale to byla poněkud ... ehm ... marná snaha. Z té německé práce ani ťuk. Včera taky ne. Budu dneska dohánět o106. Ale tak to by neměl být tak velký problém ... teoreticky :e)

Ještě jsem docela intenzivně řešil, co to s námi (podobně postiženými, konkrétně geekonem) je – proč jsou lidi, kteří si dokážou navymýšlet cíle, a pak je všechny splnit? A proč já to neumím?

Nazval jsem si to "vzdálená motivace" – cíl, který je vhodné splnit, ale je to potřeba až "za dlouho". V každém jednotlivém okamžiku je jednodušší to odložit, než se do toho pustit. Jenže odkládání je čím dál komplikovanější, a nakonec energie vynaložená na odkládání převýší energii nutnou ke splnění úkolu. V tom okamžiku nastává přelom a já konečně začnu pracovat. Kdybych byl schopen donutit se udělat to rovnou, mohl bych si ušetřit spoustu starostí.

Jenže jak na to?

Ve středu jsem si také přečetl odpornou povídku/vyprávění/kdovíco, údajně od autora Klubu rváčů, o někom, komu vodní čerpadlo vysálo skrz zadek tlusté střevo. Ještě teď mě ten obraz straší v představách, brrr. Ani to sem nebudu linkovat.

Včera byl koncert Hm..., na který jsem se velice těšil, měl jsem se tam potkat s míšou a shiloh, nakonec jsem se potkal ještě s míšinou sestřenicí radůzkou, kamarádkou zuzanou a její kamarádkou, a v neposlední řadě s hermitkem. Koncert byl jako obvykle úžasný ... až na.

Shiloh mě hned na začátku znovu vyvedla z míry (jak je jejím zlozvykem) otázkou na aféru okolo talkera, co o tom vím a jestli jsem to tedy byl já, a nebo jestli nevím kdo.

Nebyl, a nevím ;e) Nicméně jsem se dozvěděl pár vtipných věcí, mimo jiné to, že ten hlavní důkaz proti mně měla být zaznamenaná MAC adresa (což je kravina jak brno hned z několika důvodů), ale to je prý stejně fáma a ve skutečnosti to bylo něco jiného.

Ale to až po koncertě, cestou do Kladna. Jeli jsme tam všichni, kromě zuzky a kámošky, které šly chlastat někam do práglu. Dokonce i hermitek jel. Všichni směřovali na jakousi check-ináckou rozlučkovou akci v Budvarce, tedy slušná ožíračka. Také jsem to zvažoval, ale jednak se mi chtělo spát, jednak jsem měl pracovat a jednak jsem se stejně musel stavit doma.

Samozřejmě že jsem nepracoval. Jen jsem odeslal timesheet a šel jsem spát, vážně jsem byl (a dosud jsem) dost unavenej. Stejně jsem spal jen asi 6 hodin.

Ale abych se vrátil k tomu koncertu. Napřed mě vyvedla z míry Shiloh. Pak skutečnost, že klub Kaštan prostě je malý, a vejde se tam jen hodně málo lidí. My jsme naštěstí do sálu vtrhli jako velká voda a obsadili prominentní místa v první a druhé řadě, ale bylo natřískáno a i s těmi židlemi jsme se museli posunovat dopředu, abychom udělali místo.

Tedy tak, záminkou k posunování židlí mělo být to, že nějaká podařená děvčata chtěla tancovat. Jsme na koncertě, a na koncertech se obvykle tancuje. Argument jak stehno, poznamenala trefně Míša.

Navíc se začalo o půl hodiny pozdě.

Navíc v půlce koncertu jsem si vzpomněl na to tlusté střevo a nemohl jsem ho dostat z hlavy.

Ale jinak to bylo dokonalé, jako obvykle :e) Nová píseň Inspirace – harmonická kakofonie snad úplně všeho, jejímž hlavním mottem byl slogan "živme se očima koček", a pak ještě "ta tma mě fascinuje". Stará píseň Don Juan, jedna z mých oblíbených, ale naživo jsem jí slyšel snad jen dvakrát. A spousta dalšího...

Koupil jsem si staré CDčko s novým potiskem a nechal si ho orazítkovat. Já jsem věděl, že dneska bude dračka, pravil Filip Nebřenský, když mi dával jako třetímu a poslednímu v řadě razítko s podpisy :e)

A teď je osm hodin a čtyřicet šest minut, sedím ve vlaku směrem do prahy, mířím na studijní oddělení a jsem vážně zvědav, jestli budu zapsán do dalšího ročníku. I když mám pro každý případ nouzové varianty, nemám z celé situace, a obecně z celého posledního týdne, vůbec dobrý pocit.

Odpoledne mě čeká intenzivní práce (snad), večer třídní sraz. Snad.

Ale aspoň se to uzavírá. Po návratu ze studijního budu mít jasno v jedné záležitosti. Po neděli se uzavře druhá. Pak se začne nanovo.

A zítra to rozjedeme, bejby.