em tečka pé tečka

Krátké shrnutí důvodů pro cestu do Norimberka: pracuji ve firmě SuSE CR, odnoži německé SuSE, a mám spolupracovat s týmem okolo OpenSUSE Build Service, velikého to projektu, kterým se zabývají němci v Maxtorhofu v Norimberku. Než si to složitě všechno mailovat, byl jsem (spolu s šéfem, spolupracovníkem a ještě jedním člověkem) vyslán na služební cestu.

Tato se měla původně odehrát z úterka na středu, byla ale posunuta ze středy na čtvrtek.

Nuže tedy. Po třech hodinách spánku v noci z úterý na středu jsem se v půl sedmé ráno vykopal z postele, dopekl si houstičky k dopečení, umyl nádobí, nakrmil a napojil morčata, naskočil na autobus a uháněl ku Praze. Tam jsem se měl dostat do devíti hodin ráno, v kteroužto dobu se mělo vyjet.

Při pohledu z okna mě zamrazilo – minus asi tři stupně celsia a nádherný hustý padající sníh ... který věštil dopravní kolaps. K tomu naštěstí nedošlo, takže jsem skutečně přesně v devět hodin stál v sídle firmy.

Další dva členové teamu na mě už čekali, odebrali jsme se tedy k autu, které řídil ten čtvrtý.

Vyjeli jsme relativně na čas. Čtvrtý člověk měl sice s řízením trošku problémy, neustále mu to chcípalo (jeho nativní auto má trošku jinou charakteristiku točivého momentu), ale bez větších problémů jsme překonali i zácpu na Barrandovském mostě a vyrazili směrem k Rozvadovu. Asi v jedenáct hodin jsme zastavili na oběd v MekDonaldu někde u nějaké benzínky, najedli se a spokojeně pokračovali v jízdě. Ukolébán klidem a rockovými balladami znějícími z autorádia (Led Zeppelin sice nijak extra nezbožňuji, ale Stairway to Heaven prostě je naprosto dokonalá, to nelze popřít), dal jsem se do dohánění zameškaného spánku.

Kolega si mezi tím připravoval občanku. Ten starý, před-evropský model. "Ta je nějaká stará, aby tě na ní pustili," vyslovil jsem obavu. "No snad jo," zněla odpověď, "loni jsem na ni taky jel." To mě uklidnilo. Připravil jsem si tedy pas a po očku ze spánku sledoval, zda se neblíží hranice.

Nedaly na sebe dlouho čekat. Odevzdali jsme tedy pasy a jednu občanku...

"Čí je ta občanka?" otázal se celník. Kolega se přiznal, že jeho. "No ale na tuhle nemůžete," informoval ho suše celník. Ještě ukázal na výmluvnou cedulku přilepenou na celnici: od 1.1.2006 platí pouze "evropský" model.

Otočili jsme tedy auto, po krátkém (a neúspěšném) boji s idosem na notebooku čtvrtého člověka jsem našel spojení na mobilu, a vydali jsme se kolegu vysadit do Plzně.

Když jsme se dostali zpět ke hraničnímu přechodu, změřil si nás ten samý celník ještě podezřívavěji. "Není ta dálniční známka nějaká stará?"

Přirozeně, byla platná v roce 2005. Ony sice známky platí snad do konce února následujícího roku, ale shodou okolností je zrovna dnes březen.

Sen o cestě do Norimberka se pomalu začal rozplývat.

Čtvrtý člověk (tedy teď už třetí) se vydal zaplatit pokutu. Po návratu zavolal do SuSE Norimberk, že se zdržíme, a do SuSE Praha, že nám dali auto s prošlou dálniční známkou. "Ale vždyť tam známka na 2006 je!" zněla odpověď. I není, kontroval třetí člověk, je tam známka na 2005. "My jsme tu novou známku kupovali. Asi ji někdo zapomněl přilepit."

Ale jistě! Dálniční známka se vyvalovala v palubní desce. Třetí člověk se ještě pokusil s touto známkou vyreklamovat čerstvě zaplacenou pokutu (pětikilo), ale neuspěl (jak překvapivé).

Zatímco třetí člověk vedl auto neomylně (tedy zdánlivě) k Norimberku, rozvalil jsem se na zadních sedadlech a odebral se ke spánku. Probrala mě až nechutně ostrá zatáčka, díky které se mi nahrnula do hlavy všechna krev, kterou jsem toho času měl k dispozici.

Ukázalo se, že máme problém – přejeli jsme exit. Jaký exit, divil jsem se, vždyť podle mapy nemáme exitovat a máme jet pořád rovně.

"Jenže tahle část dálnice není postavená," ukázal mi šéf. Tak to je něco jiného. Museli jsme sjet z vytyčeného směru ... a zapomněli se na něj vrátit.

Ještě jsme si pro úplnost trochu zabloudili (ne že bychom zabloudili, ale užili jsme si bloudění – zabloudili si) a po hodině jízdy se ocitli v opravdickém Norimberku!

Velice bodrý majitel hotelu Smile se s námi pozdravil, na mně na první pohled poznal, že jsem tam poprvé, a začal zdvořile konverzovat s třetím člověkem. "Tak co, na snídani přijdete? V šest třicet?" zavtipkoval majitel hotelu. Zděšeně jsem otevřel pusu. "Dobře, že jsi tu prvně, tak pro tebe spešl v 6.45," dorazil mě.

Jeho žena nás uváděla do pokojů. Pokoje jsou nádherné. "Pro SuSE jen to nejlepší," pravila ta žena. Nemohu si stěžovat. Kdyby tenhle hotel nestál 50 euro za noc, asi bych příště bydlel zrovna tady.

No ačkoliv. Ještě uvidíme na snídani.

Rozhodli jsme se do Maxtorhofu vypravit pěšky. Dvacet minut chůze nikomu neuškodí.

Oproti všem předpokladům, které si za dobu čtení mohl čtenář vytvořit, tohle rozhodnutí bylo výjimečně dobré.

Norimberk je totiž nádherný. Už když jsme vyšli z boční ulice, naskytl se nám pohled na úžasné městské hradby. Dokonalost sama.

Cesta od hotelu do firmy vede přímo skrz historické centrum. A to je opravdu krásné. Kdybych to měl srovnat s Prahou ... Praha je mnohem starší, mnohem rozmanitější... a mnohem okoukanější. A často se tam objevují styly, které vyloženě nemusím, například secese a baroko. Oproti tomu Norimberské budovy jsou buďto nové (a jako takové jsou čisté a jednoduché), nebo gotické a starší. Minimálně všechny ty, kterých jsem si všiml.

Pastva pro oči.

V Maxtorhofu nás usadili do kanceláře, připojili k vnitřní síti a nechali asi hodinu a půl dělat si co chceme a potřebujeme. Pak jsme se vypravili na večeři do jakési relativně drahé restaurace. Dva češi, tři němci a jeden američan (ty národnosti by se asi měly psát s velkými písmeny, co?), účet činil 110 Euro. You do the math.

No, a to je za dnešek asi tak všechno. Procházka nočním centrem Norimberka byla taky moc hezká, horká sprcha v hotelu příjemná, postel měkká...

Jediné, co mi kazí radost, je rýma.

S láskou na vás, milí čtenáři, vzpomínám (a se stejnou láskou vzpomínám na morčata, která toho času už asi sežrala všechno seno, schroupala celý rohlík, skrmila celou okurku a vypila všechnu vodu, a teď budou do zítřejšího večera o hladu a žízni, ubožátka) a posílám mnohočetné pozdravy z Německa.

Váš matejcik