em tečka pé tečka

Například hned naproti přes uličku sedí paní a cpe se houskou se salámem. Nebo co.

Nu, paní je to "starší", hádám jí tak padesát let. Vypadá, že shodit pár kilo by jí neuškodilo, ale žádná extra hrošice to není. Tak tahle paní se cpe houskou se salámem. Není to houska se salámem ledajaká. Houska tedy možná ledajaká je, nikoliv však ten salám. Je tlustý zhruba stejně jako ta houska, a plochu má asi tak čtyřnásobnou. V praxi to vypadá tak, že paní se musela prokousat přes tři čtvrtiny salámu, aby se vůbec dostala k housce.

A pak bude někdo něco vykládat o z domova zabalených řízcích.

Na druhém konci vlaku sedí Slečna se šátkem. Tohle děvče odněkud znám, možná z vlaku, možná ještě z gymplu, kdo ví. Tak jako tak, jedna věc je na ní zajímavá. Nosí černý šátek, který má uvázaný po pirátském způsobu přes hlavu tak, že jí není vidět ani kousek vlasů. Nikdy jsem ji neviděl bez šátku. Nosí snad ten šátek všude? Proč? Je holohlavá a stydí se za to? Nebo pod šátkem skrývá nějaké temné tajemství? To se asi nikdy nedovíme.

Ale defilé pokračuje, vážení!

Ve vlaku, v tom typu, kterým jezdím nejčastěji, jsou dvě strany rozdělené uličkou. Strana "dvojitá", kde jsou sedadla pro dva lidi, a strana "trojitá", kde jsou proti všem předpokladům sedadla pro tři lidi. Od jistého nepříjemného zážitku si sedám vždy na stranu trojitou. Ukazuje se totiž, že na trojsedačce stejně většinou sedí jen dva lidé, takže při "plně obsazeném" vlaku mám víc místa, než na dvojité straně. Další výhoda je v tom, že pokud na protějších trojsedačkách sedí na každé jeden člověk, nebo na jedné straně dva a na druhé jeden, mohou si sednout snadno tak, že nesedí přímo proti sobě. Mohu si natáhnout nohy a toho naproti tím vůbec neomezovat. Je tedy takové nepsané pravidlo, že v nedostatečně obsazeném vlaku si lidé sedají takto.

Ne tak dnes. Ani jsem nestačil vzhlédnout od notebooku a iniciativně se někdo posadil přímo naproti mně. Zadoufal jsem, že to je snad nějaká příjemná dívka, ale mé naděje byly marné. Jednalo se o vcelku normálně vyhlížejícího chlapce. Co ho to popadlo, pomyslel jsem si, sedat si takhle blbě. Chlapec neodpověděl (no ještě aby taky, na v duchu položenou otázku!), vybalil noviny – inzertní noviny plné reklam – a začetl se do nich.

Po chvíli manévrování se chlapci podařilo novinami zakrýt horní okraj obrazovky mého notebooku. No co má být tohle, pomyslel jsem si, to jsou určitě nějaké dementní sportovní zprávy a tenhle křupan tu co nevidět začne něco vyvádět. Stále se mi ovšem nedařilo rozšifrovat název novin. Zaměřil jsem se tedy na větší nápis v jakési reklamě. Čekalo mě překvapení.

Azbuka!

Letmo jsem pohlédl na druhé noviny a ověřil si, že ano, jsou psány rusky.

Takže těsně proti mně sedí rus a zaškrtává si inzeráty. Hádám, že shání práci. Naštěstí vypadá kultivovaně a navíc netečně.

Ale jisté náznaky ... třeba to, že jsme teď zastavili a z okna vidím auto se samolepkou "www.sssr.cz" ... něco je špatně.

Celý dnešek byl jaksi podařený. Už to, že jsem se dostal k epizodě 19 v GitS SAC2 zhruba o půl jedné ráno, a zbývajících 6 epizod už prostě nešlo nechat na další den. Když si vzpomenu, jak dlouhá doba uplynula od releasu 25ky do 26ky, a jak museli trpět ti, kteří na to nekoukali najednou...

Pak se mi taky v noci zdálo animované pokračování, a do hlavy se mi zapsala písnička Christmas in the silent forest. Asi jsem se zamiloval do Ilarie Graziano, která má na svědomí dle mého názoru nejpodařenější písničky ze soundtracku.

Do Prahy jsem přijel v jednu, s pocitem, že jsem úplně mimo, a s velkou chutí na pizzu. S tím prvním se mi nic udělat nepodařilo, to druhé jsem se pokusil uspokojit v pizzovém fastfoodu na masaryčce.

Tuhle chybu už nehodlám nikdy zopakovat.

Dal jsem si dva kousky pizzy gyrosové, v ceně 86 Kč a úhrnné velikosti zhruba poloviny normální pizzy. První kousek jsem ještě se sebezapřením dojedl. Do druhého jsem dvakrát kousl, položil ho k plotu pro případné zájemce a upaloval k nejbližšímu stánku koupit si pivo. Takhle přemaštěnou pizzu jsem snad ještě nezažil, a o kvalitě toho tuku mám jisté pochybnosti.

S pivem jsem se vydal po sluncem ozářené straně ulice pěšky směrem k českomoravské. Cestou jsem se pokoušel důkladně analyzovat, proč jsem tak mimo. Nejlepší vysvětlení, které mě napadlo – v noci jsem se nadýchal výparů Sava proti plísni, kterým jsem předtím důsledně likvidoval plíseň okolo okna.

K tomu se váže poměrně nepříjemné zjištění.

Přibližně před půl rokem mi okolo okna začala opadávat omítka (a tím zanechávat spoustu bordelu na koberci, posteli a počítačovém vybavení). Vyšetřování ukázalo, že se s tím nedá nic moc dělat a lepší to nebude.

Totiž. Když jsme se do tohoto bytu nastěhovali, neměl můj pokoj omítku. Místo toho měl jakýsi bleděmodrý, zřejmě latexový, nátěr. V rámci rekonstrukce byl nátěr přemalován na bílo. Přemalován, protože seškrábat ten nátěr nešel. Ovšem omítka na latexu nedrží příliš dobře, poslední dobou skoro vůbec. V současné době to je tak, že mám uvnitř pokoje jeden o chlup menší pokoj, který je vyrobený z omítky a přibližně kopíruje tvar toho původního pokoje. A ten vnitřní pokoj se pozvolna rozpadá. (Co mě se týká, měli tam nechat latexový nátěr. Mně by bydlení v bleděmodrém pokoji nevadilo.)

A mezi omítkou a latexem se docela daří plísni.

Včera jsem tedy prováděl sanaci pokoje a celou noc jsem tu chemii pak dýchal. Jeden by si řekl, lepší dýchat savo než plísňové spóry, nicméně pak to dopadá takovou mimostí, jakou to dopadá.

...takže jsem vymyslel tohle, došel až na Invalidovnu a tam nasedl na metro a dojel do práce. V práci jsem trochu pracoval (ne moc, protože jsem ještě pořád byl relativně dost mimo), po čtyřech hodinách jsem to vzdal a vypravil se na cestu domů.

První překvapení na mě čekalo na Masaryčce, kde mi podivně vyhlížející dívka začala nabízet sušenky z něčeho, čeho jméno si nepamatuju. Bylo na tom napsáno krišna-cosi, bylo to prý vyrobeno přírodně na jejich farmě, a rozdávala to zdarma, jen za dobrovolný příspěvek. Přesně po krišňáckém způsobu. Nu, využil jsem svého zmatku, vybalil na ni, že to je nějaký divný a kdesi cosi, že mě vyděsila a vůbec.

Zhruba v tu chvíli jsem si uvědomil, že vlastně skoro vůbec mimo nejsem, že si na to jenom hraju, ale nejde přestat. Nevadí.

U pokladny číslo šest se paní ve frontě přede mnou zeptala, jestli mají doplňkové kupony PID. Prej už ne, zkuste to ještě u dvojky. Společně s paní jsem se přesunul ke dvojce...

...kde to bylo na dlouhý lokte. Příjemně vyhlížející Slovenka si tam kupovala lístek kamsi, a pán u pokladny to pořád komplikoval. Paní to asi po pěti minutách vzdala, já jsem měl více času, takže jsem vydržel až do konce. Mezi tím se ovšem do fronty postavily další dvě ženy, které také toužily po kuponech PID.

Když jsme se dostali na řadu, šlo to ráz na ráz.

"Máte takovéhle kupony?"

"Nemám. Žádný už nejsou."

No tak to snad není pravda, pravila jedna z žen, a kde je teda mám koupit? V metru, informoval jsem ji. Tam jsem byla, zněla odpověď, a poslali mě na nádraží.

Je vidět, že nejsem jediný, kdo kupuje kupony jak v té pohádce o kohoutkovi a slepičce.

Já jsem si koupil normální jízdenku, teď směřuji ke Kladnu a jsem zvědav, co mě čeká doma.