em tečka pé tečka

Taky se mi chce brečet.

Nemá to nic společného se šukáním, s tragickými poměry v rodině (které poměrně tragické jsou), ani s tím, že nemám koho líbat pod rozkvetlou třešní. Důvod je, jak je u mě obvyklé, daleko absurdnější. Je jím kus oblečení.

Při věšení prádla jsem narazil na svou starou košili s krátkým rukávem. Ještě před rokem a něco to byla má oblíbená košile. Na dotek příjemně chladivý materiál, modrošedá ocelová barva, která jakoby se leskla. Elegantní střih, vhodný do jakékoliv společnosti. Prostě všehovšudy úžasná košile.

Poté, co se mi podařilo v kapse této košile tělesným teplem roztavit čokoládu Merci a tím vytvořit těžko odstranitelný mastný flek, prošla několika desítkami pracích cyklů. Nyní je z ní troska. Materiál je stále příjemný na dotek, ale nějak tenčí. Z ocelové šedé zbyla vyblitá 50% šeď a z modré složky jakási podivná narůžovělá. Ze skvělé košile je nyní obyčejná sepraná košile. A tahle změna mě nějak dostává do melancholické nálady a vyvolává smutek. Jak málo stačí k tomu, něco nenávratně zničit! a nemusí to být zrovna košile.

Ovšem tenhle příspěvek není o košilích. Je o nindžích, vestách, chatách, medvídcích a prasnicích.

Nejprve k ninjovskému jídlu. V pátek do Prahy zavítali slavní Ninja Tune, konkrétněji pak DJ Food a jakýsi jeho přicmrndávač. Usadili se v Radosti FX a já s utkou jsme se za nimi vypravili.

Klub Radost FX vypadá na první pohled jako velmi luxusní bordel. Zdání klame – sice to není vyloženě lidový podnik, ale třetinka piva tam stojí 35 korun, polovinu ceny, kterou bych podle prostředí očekával. Ochranka je pěkně ostrá – při vstupu si vás proscanují takovým tím letištním pípacím detektorem kovů, a vše nebezpečné musíte odevzdat.

Všiml jsem si ale, že když na pravé straně mých kalhot nadetekovali kapesní nožík, a já ho bez odporu odevzdal, skenováním levé strany už se nezabývali. Fikaně se na ně musí!

Utčeti odebrali láhev od Mattoni (ona je totiž sbírá a píše si na etikety, kde k nim přišla) a pak nás vpustili do prostor klubu. Utku zdarma, mě za poplatek 250 českých. Měl jsem se oholit, pak bych jistě šel taky zdarma ;e) Dovnitř jsme se dostali jako jedni z prvních, pohodlně se usadili na gauč a zabrali se do hlubokomyslné konverzace o našich přátelích, našem přátelství, čínských DJích, žebřících a blond slečně v kozačkách. Tahle slečna utku tolik fascinovala, že mě málem donutila slečnu sbalit a odvléci na záchod.

Tak či tak, zvuk v Radosti je naprosto úžasný. A když říkám naprosto, myslím tím úplně totálně. Ono Ninja tunes jsou docela náročné – nestačí klasicky "vytočit basy na nejvíc kolik snesou repráky", jak je špatným zvykem u mnoha elektronických koncertů. Tady to znělo špičkově, přesně tak, jak by podle mě mělo. A co víc, v místnosti s barem byla dobře slyšet hudba, a přitom se dalo bez potíží povídat! Zázrak Boží!

Když k dýdžejskému pultu nastoupil dýdžej Fůd, zvedli jsme zadky a šli se svíjet na parket. Čekala nás dvě překvapení. Zaprvé, DJ Food není číňan, tím méně pak číňan, na kterého jsme do té doby koukali u baru. Za druhé, neustále se okolo nás někdo prodíral. Nakonec se tam prodral jakýsi hošan v bílé košili, přivlekl si s sebou svojí roštěnku a oba se začali svíjet takovým způsobem, že hrubě narušovali můj osobní prostor. U té roštěnky by mi to tolik nevadilo, u toho hošana ano. Několikrát jsem se pokusil uniknout z jeho dosahu, ale vždy se nějak dostal za mnou. Nakonec jsem rezignoval, popadl utku a parket opustil.

Domů jsem se vezl autobusem ve čtyři ráno, na který mě odvezla tramvaj ve tři ráno. Hezky to vychází.

V sobotu a v neděli jsem si hezky pospal, v neděli jsem se ještě navíc nachystal na koncert švédské skupiny Pletené vesty, tedy Cardigans.

Nu, nachystal...

Nasedl jsem do vlaku, nadšeně zavolal Lindě, nadšeně domluvil sraz "někdy pozdějc". V okamžiku, kdy jsem zavěsil, mi zatrnulo: nevzal jsem s sebou lístek! Zavolal jsem guano, informoval ji o situaci, a zasvětil ji do krizového plánu: z vlaku v Hostivicích vystoupím, chytím opačný vlak, dojedu do Kladna, lístek si vyzvednu a pojedu zpět do Prahy. Na koncert přijedu se čtvrthodinovým zpožděním.

Aby bylo jasno, s guano jsme měli sraz domluvený už o půl sedmé, i když koncert měl začít v osm. Proto jsem měl docela dost času na šílené cesty. Chudák guano ovšem musela do Abatonu sama.

Už jsem říkal, že to mělo být v Abatonu? Tak teď to říkám. Jak známo, Abaton je prostor jednak malý (na Ralfovi Myerzovi jsme se tam mačkali u sloupů a dvakrát dobře nám nebylo), jednak podlý (na Ralfovi Myerzovi jsme v osm zjistili, že RM hraje až od desíti a do té doby tam má machrovat nějaký dýdžej).

Cestou vlakem mě napadlo další řešení: co kdyby si výletůchtiví naši udělali výlet do Prahy a při té příležitosti mi lístek přivezli? Zavolal jsem tedy mamince... a tatínkovi... a přesně dle předpokladů. Oba odešli na procházku a oba nechali mobily doma.

Vystoupil jsem tedy na Zličíně (protože v Hostivicích vlak samozřejmě nestaví) a začal zjišťovat, kde nechal tesař díru.

Nikde.

Ono totiž tak. Nádraží Praha – Zličín se ve skutečnosti nachází na Sídlišti Řepy. Od opravdového Zličína slušný kus cesty. Sice tamodtud jezdí tramvaje, ale přes Anděla. A Anděl, jak známo, je rozkopaný natřikráte naskrz. Nejbližší vlak mi jel za hodinu, takže jsem se vydal zkoumat okolí nádraží.

Zličínské nádraží je poslední výspou civilizace, dál už je divočina. Ve střeše hnízdí poštolky, po kolejích se probíhají zajíci.

Dokonce má některé velice zajímavé vlastnosti. Od konečné tramvají, takové té "točny", kde je spousta kolejí dokolečka, vede ještě jeden pár kolejí. Směrem k nádraží. Tam zdánlivě navazují na koleje železniční. Ovšem jen zdánlivě. Na druhý pohled se ukáže, že to s tím navazováním je nějaké podezřelé...

...a na třetí pohled se ukáže, že to je VELMI podezřelé navázání.

Několik minut jsem strávil přemýšlením, k čemu takový konstrukt může sloužit. Když se tramvaj chce projet po kolejích, tak si skočí ze skokánku, a když se vyjezdí, tak vyskočí zase nahoru? Nebo snad je to plynulá návaznost se zábranou pro vláčky, aby nejezdily na tramvajové koleje? Nikdy jsem neřešil, jaké mezi sebou vlaky a tramvaje mají vztahy, ale podivné místo na nádraží Zličín by mohlo do této problematiky vnést zcela nové světlo.

Nakonec mě napadlo řešení asi nejsmysluplnější. Vlak doveze nové tramvaje k tomuto místu jako náklad, a tramvaje pak sjedou z vagonu na koleje do vozovny.

Ovšem kdo ví, jak je to ve skutečnosti...

Do Kladna jsem přijel v 19:10. Vzal jsem si lístek, hodil do sebe večeři, potkal rodiče na schodech a vyčinil jim, že s sebou nenosí ani jeden mobil, a utíkal na další vlak.

(povšimněte si laskavě, že všechny cesty jsem konal vlakem. V tomhle případě to nebylo z pohodlnosti – protože přesuny měly být co nejrychlejší, raději bych využil autobus. Žádný příhodný ovšem nejel. Tím pádem jsem dokonce za své dopravní extempore neutratil ani korunu navíc. Skvělé, že?)

V Abatonu jsem se na schodech potkal s Karinou a Lindou. Okamžitě mi představily jakéhosi chlapce (nadále označovaného jako medvídek), kterého nabraly cestou. Pak jsme se akčně prodírali davem před podium, kde nám držela místo guano.

Ke koncertu ... inu (pes). Ve srovnání s Ralfem Myerzem bylo v Abatonu asi o polovinu méně lidí, takže bylo možné se v davu relativně plynule pohybovat a volně dýchat. (pokud pomineme rozličné pachy, žeano) Předkapela mě příliš nefascinovala, ale zpěvák, který si na konci fotil publikum, byl vtipný. Hlavní kapela... nemám k Cardigans ani citová pouta, ani nehynoucí obdiv, takže se mi to "jenom" moc líbilo. Ovšem pokud mám jít příště, musím si naposlouchat písničky, takhle jsem znal asi tři. Většinu času jsem poslouchal jen tak mimochodem (jak je mým špatným zvykem) a více se věnoval zkoumání spousty kytar (technik zřejmě kytary ladil a průběžně kytaristům vyměňoval) a světelných panelů za kapelou.

Ty panely byly poměrně zajímavé, ale to tu asi raději nebudu rozebírat.

Stručně, koncert byl prostě Super Extra

Guano odešla třičtvrtěmrtvá, já s děvčaty a medvídkem jsme zamířili pokračovat kamsi do centra za nějakými známými. Když je medvídek spatřil, vzdal všechny snahy a odebral se po svém. My jsme si dali pár koktejlů a rozeběhli se do svých domovů...

...tedy. Karina bydlí v jakémsi domečku na Smíchově, spolu s většinou těch ostatních zúčastněných. Linda jela spát ke Karině. Kristina s přítelem Honzou odjeli kamsi do Bohnic (to k nim sedí). Ve dvě ráno jsem tak zůstal uprostřed Prahy sám, jen s Anjou, Kristininou kamarádkou. A to jen díky tomu, že jí ujela tramvaj, takže musela čekat půl hodiny na další.

Prošli jsme se tedy trošku po Praze, popovídali, probrali relativní výhody a nevýhody podivného Duplex vozítka proti poršátku, Aston Martinu a bagru, načež jsme nasedli každý na svou tramvaj a odjeli do noci.

Mně v té noci zbývalo ještě půl hodiny, které jsem hodlal strávit někde v suchu a teple. Zamířil jsem tedy do Kraba, nonstopu na Dejvické, a dal si grog. Jaké bylo moje překvapení, když jsem spatřil Kchu! A jaké teprve bylo překvapení její! Prý se jí dokonce zdálo o tom, že mě potká. Bohužel byla zrovna na odchodu, takže jsem zůstal opět sám. Čas jsem si krátil čtením sms chatu na Óčku. Ty blbiny co tam lidé píšou... neuvěřitelné. Asi někdy uspořádám Óčko párty, kde se neskutečně ožereme a pak se budeme smát hláškám ze sms chatu.

Nakonec jsem nasedl na tramvaj, odvezl se na Divokou Šárku, nasedl na autobus ve čtyři, přečetl (tou dobou už dopsaný) guanin blog, odpustil si rýpavou poznámku, došel z autobusové zastávky domů, omyl se a tvrdě usnul.

Chaty v jezerní kotlině mi z toho nějak vypadly, nadržené a frustrované prasnice jsou fikaně poschovávány v textu. Takže nejdůležitější, co jsem za víkend získal, jsou autogramy tří (budoucích) celebrit!