em tečka pé tečka

Je zhruba pět ráno. Sedím ve vlaku a píšu blog. Jsem jemně opilý, ale stihl jsem víceméně vystřízlivět. Je mi teplo. (to je poměrně zásadní změna proti poslední zhruba hodině a půl, kdy mi byla nechutná zima) Dle prapůvodního plánu jsem touto dobou měl dávno ležet doma v posteli a spát. Leč nestalo se tak.

V noci ze včerejška na dnešek se konala oslava narozenin dvou kolegyň, Petry a Aničky. Anička měla narozky minulou středu, Petra minulý čtvrtek. Oslava se konala v restauraci Charleston v Karlíně. Prostředí bylo příjemné, jídlo relativně dobré (pokud pominu nedostatek příborů) a pití poměrně dostatek (pokud pominu pomalost obsluhy).

Když se debata stočila na kolegu Píďu, typického "už-nechci-být-panic" informatika, začala Anička vyprávět, jak se ho zuby nehty snaží s nějakým děvčetem seznámit, a Píďa jí to pořád kazí. Bublina se vyjádřila v tom smyslu, že Píďa má to "už nechci být panic" prostě napsáno na čele. Optal jsem se, jestli si je jistá, jestli tam spíš Píďa nemá "chci být ještě stále panic". Bublina mě uzemnila: "to máš na čele napsáno ty!"

Chm, kdo že je tady ten asexuální?

Rozhodl jsem se namísto půlnočního vlaku využít některého ranního autobusu, protože se mi nechtělo z vydařené akce odcházet už o půlnoci. Tak se stalo, že jsem se dozvěděl hromadu věcí, vypil o půl piva víc, než mi bylo příjemné, a zamířil "tramvají ve tři" na "autobus ve čtyři".

A teď jak na tu odtučňovací kúru.

V Charlestonu jsme skončili asi o půl druhé, a zaplatili ... po zaplacení mi ovšem zbylo 40 korun. Já, Bublina a ještě jeden člověk, jehož si zaboha nemohu zapamatovat, jsme pokračovali do hospody Kozička na půl cestě mezi náměstím Republiky a Staromákem. Protože za čtyřicet korun toho moc nepořídím, vybral jsem si v blízkém bankomatu 400 korun českých.

Čtyřiceti korunami jsem zaplatil u Kozičky, na tramvaj ve tři jsem nasedl v domnění, že 400 korun mám stále v kapse. Protože jsem bojoval s poměrně agresivní nevolností, příliš jsem se nesoustředil na kontrolu té skutečnosti. Jaké bylo moje překvapení, když jsem se pokusil nastoupit do autobusu ve čtyři, a zjistil jsem, že nemám ani korunu!

Tedy korunu jsem měl, dokonce sedm. To je ale pořád o 15,50 méně, než by bylo potřeba.

"Hele víš co? Já už mám tři minuty bejt jinde," upozornil mě řidič. Vynechal jsem poznámku, že to je jeho problém, protože už před pěti minutami měl stát na zastávce. "Běž si to hledat ven a počkej si na další." Nebyl jsem ve stavu, kdy bych mu dokázal účinně odporovat, a navíc jsem domnělá čtyři sta u sebe opravdu neměl, takže jsem raději vystoupil.

Další autobus měl jet v pět. Z Dejvic, já jsem se nacházel na Šárce. Ale jistě! A co se toho týká, stále jsem měl v kapse pouhých sedm korun, bankomat široko daleko žádný. Bylo mi jasné, že jsem čtyři kila vytrousil u Kozičky, a bylo mi taky jasné, že po hodině už je dávno někdo našel, a pokud ne, než se tam dostanu, jistě je někdo najde.

Nu což, na čtyři stovky sral pes (jsem natolik zazobaný, že si mohu dovolit tuto kacířinu vypustit z úst, a dokonce i opublikovat na netu :ep ). Problém ovšem je, co teď? Situace: jsou zhruba čtyři ráno a já klepu kosu na Šárecké stanici tramvaje. Nejbližší tramvaj jede ve 4:21 a další dvě pak o nějaké ty minuty později, ovšem jen do vozovny Vokovice. (to jest jednu stanici – jakože cože?)

Jednou už jsem takovou situaci vyřešil tím, že jsem se domů vydal pěšky. Dnes na to byla příliš zima, navíc jsem byl unaven, a rychlým výpoočtem jsem zjistil, že domů bych se dostal circa v deset, přičemž při čekání na autobus bych mohl být v deset klidně už doma, vyspalý, a zpátky v Praze.

To vše za předpokladu, že bych měl nějaké peníze, za které bych se mohl tím autobusem svézt, samozřejmě.

Vyčkal jsem tedy tramvaje ve čtyři dvacet jedna a s pomocí chytrého mobilu si ověřil spojení domů. I hle! Nějaký vlak jede ne o půl šesté, ale o půl páté! Na nádraží Veleslavín (tři zastávky tramvají) bude ve 4:48.

Dojel jsem tedy na nádraží Veleslavín. Ve čtyři dvacet šest. A co teď? Na nádraží samozřejmě žádná vytopená čekárna, co bych asi čekal od takového nádražíčka, žeano... Zamířil jsem tedy na blízkou benzinovou pumpu s tím, že si dám nějaký nápoj z automatu.

Nápoje v automatu stály po deseti korunách. Já jsem u sebe našel v hotovosti, jak jsem zmínil, korun sedm. Pokusil jsem se zapůsobit na slečnu prodavačku, relativně sympatickou, ovšem nedala se. (To možná svědčí o tom, jak moc jsem asexuální. Pravděpodobně to ale spíš svědčí o tom, že jsem vypadal jako somrák a táhlo ze mě pivo. Inu ba, ba.) Zachovala profesionální odstup a nabídla mi tak maximálně, že když si koupím čínskou polévku (na benzínkách díkySádlu berou karty), uvaří mi k ní vodu. Což samozřejmě nestihla – ve chvíli, kdy se začala chystat k vaření, já jsem se chystal k odchodu na vlak.

Kromě polévky jsem si koupil ještě minibagetku, která byla vynikající a navíc mi dala záminku zůstat tu chvilku ve vyhřáté benzínce.

Odchod na vlak se naštěstí vydaříl, díky tomu se během několika minut ocitnu doma.

Jinak ale příhody poměrně nahovno. Dobrou noc.

Jo a ještě update: po tom pivě jsem se pěkně posral.