em tečka pé tečka

Na dnešek byla domluvena spousta věcí. Měl jsem jít brzy do práce, brzy se vrátit, jít na plavečák, pak vyzvednout guano a jít na srazík vedoucích z tábora.

Člověk míní, matějčík mění, aneb jako byste čekali, že to vyšlo.

Vstával jsem v devět. Zhruba v deset jsem se vykopal k odchodu, zhruba v půl jedenácté jsem doopravdy odešel. V práci jsem byl hodinu a pak jsem jel zpátky, abych stihl nějak rozumně ten plavečák. Cestou z práce ještě do Kauflandu nakoupit důležité suroviny, pak domů, a tam... tam mě čekalo nemilé překvapení.

Malé intermezzo jako úvod k tomu, co následovalo.

Jsem sám doma. (a nemusim bejt Kevin. rodiče někam vodjeli – kam? to fakt nevim) Mám na starosti morčata, želvu a našich něco přes dvěstě květin. Morčata jsou uchovávána v teráriu, květiny nemají ve zvyku se pohybovat. Oproti tomu želva má volný přístup po celém bytě. Kromě jediného místa, a to mého pokoje. (Za á, kdyby se tu ztratila, už ji nikdo nikdy nespatří. Za bé, nechci, aby mi přehryzala kabely, vysrala se do počítače nebo tak něco.) Z toho důvodu ji můj pokoj přitahuje jak ... em, jako něco, co želvy děsně přitahuje. Rána tráví u mých dveří a toužebně škrábe, aby se dostala dovnitř.

To osudné sobotní ráno, kdy jsem byl sám doma první den, jsem se vzbudil s nepříjemným pocitem, že mě čeká nějaká nepříjemnost. Ta se objevila v okamžiku, kdy jsem otevřel dveře.

Před mými dveřmi se skvělo kvalitně rozpatlané želví hovno. (pardon my French)

Pokud to řeknu velmi mírně, tímhle si u mě želva udělala vroubek.

Co se týká želv, mají také (alespoň některé z nich) zvláštní zvyk chodit proti stěně. Protože chození proti stěně se typicky moc nedaří, pohybuje se taková želva ve skutečnosti podél té stěny. Do chvíle, než ji to přestane bavit, nebo než narazí na roh. Pak se pootočí, a chůzí proti stěně se pohybuje podél stěny na druhou stranu. Naše želva tuto činnost provádí s velikou oblibou. Například dnes se takto pohybovala okolo kuchyňské linky od chvíle, kdy jsem vstal, do chvíle, kdy jsem odešel do práce.

Vlastně do chvíle, kdy jsem se z práce vrátil. Bohužel mezi tím stihla vykonat velkou potřebu, a produkt rozpatlat po celé trajektorii. Ilustrační foto snad raději nebudu přikládat.

...takže do tří hodin jsem uklízel po želvě. Pak se zatáhlo a z plavečáku přišla smska, že oni už to balí a ať se tedy neobtěžuji. A jestli večer platí.

No večer ... měli jsme se sejít my vedoucí, to jest já, Jajda, Markéta a Roman. Plus k tomu Romanova sestra, jakýsi Kuba od Jajdy, a právě na začátku uvedená guano. Sraz se konal v pizzérii La Fontána. Kuba od Jajdy nepřišel, namísto toho přišel jiný Kuba, od Romana. Pro nás, kteří jsme žádného Kubu neznali, to velká změna nebyla, ovšem zřejmě měla dalekosáhle důsledky ;e)

"To jsme ale šikovný," zvolala Jajda, rozmáchla se rukou a vylila si sprite na stůl. Vskutku příznačné zahájení večera.

Dali jsme si pizzy. Holky (tedy Jajda, Markéta a romanova sestra) si daly Quattro Formagi. "Vy nechcete, abych vám to snědl, co?" optal jsem se a objednal si Frutti di Mare. Když nám slečna objednané jídlo donesla, holky konstatovaly, že to teda rozhodně nesní, a hořce zalitovaly, že si nedaly nějakou pizzu, se kterou bych byl ochoten jim pomoci ;e)

Jako jediný u stolu jsem si dal pivo (přesněji dvě), ostatní měli buď colu nebo sprite. V sýrové pizze ovšem zřejmě něco bylo. Holky se totiž začaly chovat jako správné puberťačky, křičet a obecně dělat ostudu. To je úplnej Alík, konstatovala guano. Mně to nějak nepřišlo, ale co už. Koneckonců, byl jsem po dvou pivech zřejmě na jejich úrovni. Nevadí. Jajda sice říkala, že jde domů, ale integritu skupiny jsme udrželi a zamířili směrem k zelenějším pastvinám. Tedy k dundee jamu.

Uvnitř byla hlava na hlavě. Alespoň jedna na nějaké jiné. Rozhodně tam ale bylo natřískáno a k sezení nevhodno. To nám s guano ale nevadilo. Venku jsme totiž potkali Lindu (tyjo, teď nevím. píšu tady o pimkie jako o lindě, nebo jako o pimkie?) spolu se dvěma kamarádkami. Ihned jsme se s nimi dali do hovoru. Zbytek skupiny se rozpadl, půlka šla domů, druhá půlka zřejmě taky, ale oklikou přes nějaký jiný podnik, co já vím. Linda musela být v deset doma kvůli nějaké francouzštině, takže jsme ji doprovodili domů a zamířili zkusit štěstí do Lípy.

...na tomto místě bohužel tento paralelní svět opustíme a vrátíme se do toho skutečného. Ve skutečném světě jsme u spořitelny neodbočili k dundee, ale šli rovně směrem do Stodoly. Tím pádem jsme nepotkali Lindu, a pubertální výlevy holek znechutily guano natolik, že se po pár minutách odebrala na autobus do Prahy. Což bylo poněkud smutné. Já se zbytkem skupiny jsem došel do Stodoly, zjistil, že je zavřená, a obrátil k Dundee. Teprve potom, ve chvíli, kdy guano už byla téměř v Praze, jsem Lindu skutečně potkal, doprovodil, a pak zamířil domů.

Je to docela zvláštní. Jedno drobné rozhodnutí – na křižovatce u spořitelny zahnout nebo nezahnout – určilo průběh zbytku večera. V jednom případě se z poněkud podivného začátku mohla rozvinout skvělá akce, v případě druhém došlo k rozpadu a rozkladu. Jak se říká situaci, kdy cítíte, že přímo tady máte možnost rozhodnout, jak se bude budoucnost odvíjet?

Na druhou stranu, Linda mi pak říkala, že přišla deset minut před tím, než jsem se tam ukázal. Možná, že bychom ji nepotkali, ani kdybychom tamtudy šli. Možná si osud opravdu nevybíráme.

Tak či tak, měl jsem chuť se večer s někým ožrat, a nevyšlo to. Zkusím to někdy příště.