em tečka pé tečka

Dnes, tedy ve středu posledního listopadu, byl obzvláště pozitivní den. Už od rána jsem se bavil. Vlastně, když se to vezme do důsledku, tak od včerejška. Ovšem dneska mám v sobě příliš mnoho piva na to, abych to bral do důsledku, takže zůstaňme u toho, že jsem se bavil od rána.

Ono to při pohledu zpět tak zábavné nevypadá, bude to prostý a suchý výčet faktů. Ovšem co naděláte, že?

Čili. Ráno jsem se vzbudil, pohlédl z okna a uviděl modré nebe! A sluníčko! Ach, jakou jsem měl radost!

Což mě přivádí ke dvěma věcem.

Zaprvé, mám v pokoji zbrusu nové závěsy.

Tedy, já toho mám v pokoji nového víc. Například osvětlení. Maminku už znervózňovalo, jak z mého čtyřžárovkového lustru jsou tři žárovky popraskané, tak se sebrala, jednu žárovku si vypůjčila a podle toho vzoru nakoupila tři zbrusu nové. Já jsem si je pak zamontoval do lustru namísto těch starých a nestačil jsem se divit!

Totiž aby bylo jasno, já v pokoji příliš intenzivní osvětlení nepotřebuji. Většinu toho, co dělám, dělám na nějakém displeji, a displeje dokážou svítit samy o sobě. Navíc mám solnou lampu, která mi vytváří takzvané ambientní osvětlení (tj. světlo, které se hodí, abych se ve tmě nepřerazil o míč nebo o květináč s papyrovým houštím, ale není dost intenzivní na to, aby to vypadalo, že je nějaké světlo rozsvícené), a halogenovou stolní lampičku, kterou si svítím, když opravdu nutně potřebuji na něco vidět. Jediná funkční čtyřicetiwattová žárovka tedy pro běžné použití (koukání na klávesnici, sem tam čtení nějakého toho textu z papíru, nalezení cesty do skříňky s oblečením a podobně) poskytovala světla až dost.

Toho dne, kdy jsem do lustru namontoval tři nové čtyřicetiwattové žárovky, citlivě upravil jejich nasměrování a stiskl vypínač, jsem měl pocit, že jsem se dostal do nebe.

To nebylo způsobeno tím, že by mnou probil proud, nebo jiným mimosmyslovým zážitkem, bylo to prostě tím, že množství světla, které mě náhle obklopilo, bylo několikanásobně (čtyřnásobně, pokud mám být přesný) větší, než jsem byl za poslední půlrok zvyklý. Prostě nebeská zář.

Tedy ne že by mě to nějak zajímalo. Ale jako změna příjemné, rozhodně lepší než naopak.

Kromě světla mám novou i záclonu, která nevypadá jako tradiční záclona, a místo toho jsou na ní modré čtverečky. A pak právě zmiňovaný závěs. Jenže se závěsem, na rozdíl od záclony, to není jen tak.

Maminka mi přinesla nové závěsy ve stavu mokrém, čili bylo nutné je pověsit, nařasit, a nechat roztažené (roztažené po ploše okna, takže vlastně zatažené), aby hezky uschnuly. Že na tom není nic zvláštního? Ale ovšemže je!

Zatímco na světlo jedné žárovky jsem byl zvyklý poslední čtyři měsíce, závěsy jsem měl naposledy zatažené před nějakými bratru (případně sestře) šesti lety, ne-li dříve. Když jsem tedy (po šesti letech) zatáhl tyto závěsy, a izoloval tak pokoj od vnějšího prostředí, byl to pro mě přímo kulturní šok. Marná však byla lamentace, závěsy musely uschnout.

Sklesle jsem šel spát, ještě stále nevěda, čím mne to ty závěsy tolik iritují. Vždyť bych naopak měl být rád, že mne kryjí před zvědavými pohledy obyvatelů (a zejména náctiletých obyvatelek) protějšího paneláku. Spal jsem velmi neklidně a probudil jsem se ještě neklidněji.

Napřed jsem to přičítal svému latentnímu exhibicionismu, ale brzy mi došlo, že to nebude ono. Potíž se závěsy je jednoduchá: sice zabraňují těm venku, aby viděli dovnitř, ale při té příležitosti zabraňují mně, abych viděl ven!

Ono je to totiž docela rozdíl, probouzet se s pohledem na modré nebe, nebo na nechutně zatažené šedé nebe, nebo na kapky deště na okně, nebo na hustou mlhu ... a nebo se probouzet s pohledem na závěs. Stejně tak při usínání mne mnohem víc uklidňuje světlo lampy nebo mihotání hvězd než neproniknutelná temnota závěsu.

Nu což. Závěs uschl, byl roztažen a nebude zatažen minimálně do dalšího praní. Není to úžasné? Je!

Za druhé je to nový vzhled mého blogu, na kterém usilovně pracuji dnem i nocí. Tedy až na to "usilovně". A "dnem" a "nocí". A "pracuji", co se toho týká. Jedná se spíš o nový vzhled blogu, na kterém i.

Jeho zárodek je ale hotov, a ti z vás, kdo mají tu smůlu, že pracují na počítači, na kterém se ještě nikdo neobtěžoval zaměnit archaický Internet Explorer za nějaký modernější prohlížeč, si mohou přibližný layout prohlédnout už teď kliknutím na tento odkaz. Ti z vás, kdo tu smůlu nemají, mohli tohotéž dosáhnout už dříve, kliknutím na "změnit styl" v menu, které internetexploreristům nefunguje.

No, takže tak. Je to silně nedodělané, odkazy jsou ošklivé, komentáře jsou ošklivé, nahoře a dole chybí obrázky, a tak prostě. Ovšem co už.

...ráno mě tedy příjemně naladilo svítící slunce a modrající se obloha. Pak jsem se zasmál u pochybného obsahu, mého nového oblíbeného komiksu, který má jedinou nevýhodu v tom, že když ho chcete plně chápat, musíte ho číst od samého začátku. Ovšem stojí to za to, to mi můžete věřit.

Vlastně ne, věřit mi nemůžete nic. Pokud se ale rozhodnete mi věřit, můžete mi věřit například tohle.

Pak byla algebra, která mě bavila, pak v práci porada, kde jsem se velmi zasmál a pohrál s plastelínou svou, jakož i se zbrusu novou plastelínou kolegovou, pak nějaká ta práce (no nepředřel jsem se ;e) ) a večer chlastání s kolegy.

Zamířili jsme do Pivovarského klubu na Florenci, hospody, kde mají asi 200 druhů piv (teda podle jejich stránek je těch piv "více než 100", ale těch dvěstě jich podle mě klidně bude). Dal jsem si zubra, pak kvasar a nakonec jakéhosi opata, který má sedmnáct stupňů. A všechno to bylo dobré, akorát ten kvasar s tou příchutí nebyl úplně můj šálek piva.

Také jsem vyvolal larynku, hrubě ji smskou vytrhl z náručí bývalého přítele či cože, a dotáhl za námi. Co k tomu říci. Opět jsme byli za dementy a opět jsme se skvěle pobavili, tedy aspoň já ;e))

Mno, a když jsme tedy při cestě z klubu zjistili, že nás pronásleduje auto KGB...

...bylo mi vyčteno, že nepíšu do blogu. Čili, pokud to nevyplynulo z nadpisu dost jasně, milá laduše, tento text je celý věnován jen a pouze tobě :e) Přislíbil jsem, že něco sepíšu cestou domů ve vlaku, ale ve vlaku jsem potkal velmi bývalého spolužáka (toho času nadšeného pro jakousi multimarketingovou kravinu ... no každému co jeho jest, že?), takže ze psaní nic nebylo. Dopisuji tedy teď doma.

Na konec desky patří bonusový trek: proč nepíšu, a jako přídavek, o čem bych psal, kdybych psal.

proč nepíšu: protože jsem línej si na to udělat čas! před počítačem se mi válí TODO list, věci, které je důležité udělat. blogování mezi nimi není. až budu mít todolist proškrtaný skrz naskrz, připíšu si tam blogování. slibuju.

a o čem bych psal, kdybych psal:

jéé, toho by bylo!

Totiž tak, já mám tolik námětů a nápadů, že si až říkám, že si jednoho dne sednu, všechno to sepíšu, a pak to zadám do bloguje.cz a předprogramuju a budu jen koukat, jak to na vás plive každé čtyři dny nový zápisek.

Tak například:

• jak jsem posledně psal o pitomcích lidí, tak nakonec jsem na to ten samý den šel s ngvádi, která to ovšem jednou větou strhala tak, že by se za to žádný jednovětostrhávač nemusel stydět. no, ale mě ten film docela zaujal a mám k němu co říct. dokonce to mám i rozepsané, jen dokončit
• někdy v září slavil tenhle blog první narozeniny, tak se mi tak nějak chce rekapitulovat. taky to mám rozepsané, dokonce dvakrát
• podzimní mlhy mě docela dostávají. chce se mi napsat mlhavý náladový článek
• a taky nějaké úvahy, ale teď jsem zrovna zapomněl jaké
• a naši bytovou anabázi. ovšem tu bych raději popisoval teprve z tepla a klidu nového bytu

takže asi tak.

no, a protože je dvě a půl ráno, tak radši půjdu spát, no ne? no jo! dobrou!