em tečka pé tečka

Prapůvodně jsem se chtěl jen vypravit za buňkou, protože jsem ji už nepřiměřeně dlouho neviděl. Buňka si ale klidně onemocněla, takže plán bylo třeba trošku pozměnit. No, a taky mě napadlo, že když už teda budu v okolí, mohl bych se potkat se skřítětem. A s larynkou, co se toho týká, ta mi slibovala nějaké sezení v Krumlově v hospodě s nějakým chlapcem, který mě touží poznat, protože jedné noci se mu podařilo, že byl spolu se mnou a larynkou jediný online, a to ho velice udivilo, neboť netuše, že já jsem všeho schopný, myslel si, že jediný, kdo je něčeho takového schopen, je on sám.

Skřítě řeklo, že by se případnému tahání někam do společnosti nebránilo, larynka se uvolila poskytnout nám nocleh, do toho se ještě fikaně zamontovala ngvadi, a bylo zaděláno. Bloggerský minisraz neasi.

Jako obvykle se první potíže vyskytly ještě dřív, než jsem vůbec vyrazil. Napadl totiž sníh. Ve sněhu se mi nechtělo ťapkat v botaskách, takže jsem se v osudný pátek 29. prosince ráno vypravil vlakem do Kladna pro mé úžasné nové boty, na kterých jsem si zničil nohy na Tmou. Chtěl jsem jen popadnout boty, spací tričko, ortopedické samolepky do bot (jeden ze zlepšováků, který měl napomoci tomu, abych si nohy v těchto botách tolik neničil) a šampaňské, které jsem dostal jako úplatek za spravení internetu (ano, opravuji internet! celý!), a jet okamžitě zase zpátky do Prahy.

To jsem ovšem nepočítal s tím, že doma potkám rodiče.

Maminka se pochopitelně hrozně divila, že jsem se ukázal, ale z vděčnosti mi k botám přibalila i změkčovací sprej a oběd. Což se později ukázalo být problémem.

Ve vlaku zpět (dokonce jsem stihl ten, který jsem původně stihnout chtěl) jsem si ortopedické samolepky nalepil do bot. Jednu špatně, druhou o trošku lépe. To jsem však zjistil až ve chvíli, kdy jsem z vlaku vystoupil a vydal se na metro.

Do bytečku jsem dorazil včas, stihl jsem vypakovat všechno nepotřebné, spakovat vše potřebné a vydat se na hlavní nádraží, kde jsem se měl sejít s ngvadi. Byli jsme sice, pravda, domluveni na 13.45 (vlak odjížděl ve 14.14), ale říkal jsem si, že máme rezervu a pět minut zpoždění ničemu neublíží.

To bych ale nesměl cestou na tramvaj potkat guano. "Ahoj Kačenko, co tu děláš," oslovil jsem ji familiérně. To si ona vyložila tak, že jsem se jí vypravil naproti. Nejasnost jsme si projasnili a ještě popovídali o různých jiných věcech (například o silvestrovské oslavičce, kterou guano dle svého zvyku organizačně velmi hrotí, a já to naopak nechávám koňovi zase podle svého zvyku), pak jsem se rozloučil a zamířil na tramvaj.

Příliš pozdě. Jakmile jsem se přiblížil na dohled zastávce, tramvaj tam stojící se sebrala a odjela.

Jedna tramvaj, to je pět minut čekání na další, pak čtyři minuty čekání na metro (samozřejmě že to předchozí mi také ujelo před nosem), tím pádem málo času na přestupní prostocviky na Florenci, v důsledku tedy nutnost vystoupit už na masaryčce a k hlaváku doběhnout. SMSka ngvadi: ahoj, tak to nestiham (zadne prekvapeni), prijdu tak v celou. Odesláno ve 40, doručeno v 50. Obratem odpověď: Ja te prastim.a jak se sejdu se skritetem,kdyz nevim,jak vypada? Ale ovšem, milé ngvadi nikdo neprozradil, odkud skřítě pochází, a že se k nám přidá až v budějcích (!) (bylo mi totiž důrazně vysvětleno, že "budějice" je slovo nezdravé a hrozné a nikdo kromě mě ho nepoužívá a že pokud ho používat budu, bude na mně okamžitě poznat, že nejsem místní. což mě sice nezajímá, a navíc ten pravopis s vynechaným 'i' mi připadá úchylný, ale budiž. co bych neudělal pro budějčáky a okolíky).

Když jsem doběhl k pokladnám na hlavním nádraží, ngvadi tam na mě ještě čekala. Nevěděla totiž, jak koupit lístky. No vono neni divu totiž, vyznat se v těch slevách není jednoduché. Já ale znám jenom dvě, junior pas a skupinovou, a protože junior pasem ngvadi nedisponuje, pořídili jsme skupinovou.

Ve čtrnáct třináct jsme, povzbuzeni hlášením "prosím ukončete nástup, vlak je připraven k odjezdu," doběhli na sedmé nástupiště, vpadli do vlaku, vybrali skoro prázdné kupé (prázdné až na konečný počet pasažerů, tedy jednu paní a jednu slečnu), ngvadi z posledních sil hlesla "já tě zabiju", načež jsme se synchronizovaně svezli na sedadla a příštích pár minut trávili pouze funěním. Pak ngvadi učinila pozorování: "Když už jsme ten vlak doběhli, tak by taky mohl jet, ne?" A vskutku, netrvalo dlouho a vlak se rozjel. (Přesně dle jízdního řádu, věc téměř nevídaná.)

Na to jsem učinil pozorování já: "Mám hlad." Po dobré rozcvičce by měl následovat dobrý oběd. Ngvadi se svěřila, že pořadí obrátila, napřed se naobědvala a pak teprve běhala. Není divu, že se jí běželo špatně.

Z batohu jsem vyndal zabalený oběd, jakýsi kuřecí a zeleninový salát, ze kterého maminka s láskou a péčí odstranila většinu balkánského sýra. Rozbalil jsem igelitku a pokusil se otevřít průhlednou plastovou krabičku, ve které se salát nacházel. Z krabičky odkapávala jakási kapalina, takže jsem postupoval opatrně. Ovšem ne dost opatrně. Při otevírání krabička zapružila a vymrštila zbytek kapaliny dílem do igelitky, dílem na zem a dílem mně do rozkroku. Naštěstí se ukázalo, že kapalina není mastná a trvalé škody tedy nehrozí.

S použitím několika papírových kapesníčků jsem krabičku očistil a odložil na stoleček, částečně si vysušil kalhoty a igelitku s tekutinou přepravil do koše. Slečna s nohou opřenou právě o ten koš se toho času už velmi dobře bavila.

"Teď jen doufám, že neprotéká ten koš," konstatoval jsem. Slečně zmrzl úsměv na rtech a položila si nohu o něco dál.

Oběd byl nicméně dobrý, hned jsem za něj mamince SMSkou poděkoval (i s informací, že jsem si něco nechal na kalhotech na později).

V Českých Budějovicích jsme se setkali se skřítětem a usadili se v dvouvagonkovém vláčku směrem na Krumlov, vedle jakési blond slečny. Skříťule se sice zprvu divila, kam schovali mašinku, ale vysvětlení, že ten první vagónek má mašinku zabudovanou, ji uklidnilo.

Hned po první zastávce se vynořil problém: jak poznáme, kde je Krumlov, když je venku tma a přes zamlžená okénka beztak skoro nic nevidíme? "Holubov," četl jsem jméno jedné zastávky. To je prý ještě daleko. "Restaurace," četlo skřítě četla ngvadi (opravena faktická chyba, teď jen doufám, že se o autorství nebudete hádat :ep) název další zastávky. To by mohlo být ono, ne? Vyměkli jsme a napsali si larynce o nápovědu. (kromě toho jsme se jí optali, zda můžeme ublížit její sestře, pokud nás nepřijde vyzvednout, a tasslovi, který touto akcí pohrdl a jel si oslavovat cosi s rodinou, jsem napsal, že je trapka a že ho kousnu.) "Uvidíte sídliště nalevo, a pak bude 'nádraží'," přečetl jsem nahlas odpověď, a dodal dotaz v plénum: "kde je levo a kde pravo?"

Blond slečna, na jejíž jízdence jsem zpozoroval slova "Český" a "Krumlov", a která se dosud tvářila neutrálně až otráveně, to v té chvíli už nevydržela s nervama a ukázala nám na správnou stranu.

Na další zastávce vešel do vagonku průvodčí a mohutným hlasem oznámil: "Příští zastávka bude Český Krumlov!"

Úspěšně jsme dorazili na krumlovské náměstí a ještě úspěšněji vyvolali larynčinu sestru, která nás měla odvést k nim domů, a které larynka slíbila ublížení na zdraví, pokud nebude telefonicky vyvolatelná. Veve (tak se té sestře říká, ačkoliv se ve skutečnosti jmenuje Veronika) nám ještě nabídla místo přímé cesty okružní vyhlídkovou po Krumlově přes sídliště Mír, ale s díky jsme odmítli.

Přibližně o půl osmé jsme vyrazili do města. Kromě čajovny jsme chtěli najít i nějakou restauraci, kde bych se mohl zbavit své spousty stravenek, tedy zaplatit jimi pro každého večeři o pěti chodech. Tady se samozřejmě vyskytl další problém.

Nejprve malý úvod do typologie českých stravenek. V našich končinách se používají tři hlavní odrůdy. Pravděpodobně nejrozšířenější jsou stravenky Gastropass od firmy Sodexho-pass, kterým se přezdívá Gastroturky (jak k téhle přezdívce přišly je mi záhadou). Ve velmi těsném závěsu za nimi je Ticket Restaurant firmy Accor, kterýmižto stravenkami jsem disponoval ve velkém množství (a velké hodnotě, 90 Kč na jednu (mimochodem, 90 Kč je druhá nejvíce matoucí hodnota stravenky, hned po 85 Kč. O tom ale jindy.) ). Třetí místo, s docela velkým odstupem, patří jakémusi francouzskému vynálezu chéque-něco.

Tak tedy, při naší pouti po krumlovských pizzériích, restauracích a hospodách, jsme objevili tři základní typy plateb. Buďto za Á stravenky nebrali vůbec. Nebo za Bé brali jen Gastroturky. Případně za Cé brali Gastroturky a chéque. Po ticketrestaurantech se zřejmě slehla zem.

Když už bylo jasné, že čajovnu nestihneme, a vypadalo to, že se zachráníme před bídnou smrtí hlady jen tím, že zaplatíme namísto stravenek hotovými penězi (viděl někdo někdy peníze nehotové?), jako poslední marný pokus jsme zamířili do mexické restaurace Hacienda Mexicana (asienda mechikana). A tu náhle se stal zázrak: jako mudrce dovedla do Betléma kometa, tak nás dovedla až ke vchodu červená koulička, logo Accoru. "Berou!" zvolal jsem radostně a vstoupil dovnitř, kam mě po ujištění vrchního, že ticketrestauranty vážně berou, následovali i ostatní.

No rozšoupli jsme se pěkně. Ale bylo to vynikající.

Dojedli jsme, zaplatili třinácti stravenkami (plus nějakou tou padesátikorunou) (ani na nás nekoukali moc divně) a vydali se opět do nehostinných krumlovských uliček. Tentokrát s cílem nalézt nějakou přívětivou hospodu. I toto hledání bylo dlouhé a náročné, neboť všude buď zavírali, nebo měli plno. Skončili jsme u Hada, či jak se to tam jmenovalo. Milá číšnice nám rozsvítila v zadní místnosti, kterou jsme pak měli celou jen sami pro sebe.

Bohužel ne na dlouho. Davu děvčat (ngvadi, skřítě, larynka, Veve, plus Léňinka, která se k nám přidala v asiendě) doprovázeného pouze jedním chlapcem si všimli dva typičtí hospodští baliči a rozhodli se nenechat to jen tak. Vzali svá piva a své cigarety a přifařili se k nám, s cílem vyzvat holky (v tomto případě laduš a Vevuš) na partičku fotbálku. Nevím jak holky, ale já jsem z toho na větvi příliš nebyl – jednak jsem, jak známo, starej žárlivec, a nemám rád, když se mi někdo motá okolo harému, druhak, a to je pádnější důvod, díky fotbálkovému pokřikování nebylo v místnosti s příšernými akustickými vlastnostmi slyšet vlastního slova. Cizí byla sice slyšitelná perfektně, ale všechna současně. Prostředí se zkrátka nehodilo k rozhovorům. A co jiného dělat v hospodě bez obsluhy než hovořit. Jedině ještě hrát fotbálek, ale ten byl zabraný.

Naštěstí (nebo bohužel? děvčata, co vy na to?) koloušci své snažení o děvčata vzdali nedlouho po začátku hry Kontakt (ta je zjevně odradila) a vrátili se do přední části hospody. Bohužel to nebylo ničemu platné, protože po nich přišla tlupa pubertálních dívenek, a ty, ač mi harém nenarušovaly, kazily akustiku prostředí snad ještě více. My jsme se snažili nedat na sobě nic zdát a kontaktili jsme o 106 (a bylo to dooobrý), ale postupně se ukazovalo, že bude lépe, když se přesuneme k larynkovic domů.

Tam jsme kontaktili ještě o pár drobných navíc, ale postupně nás opouštěla inspirace a když jsme se pak od ngvadi naučili, co je synekdocha (nahrazení celku částí), a ode mne, kdo je černoprdelník (lidovec), odebrali jsme se ke spánku.

Tou dobou už mě docela slušně bolelo v krku (začalo to někdy při hledání restaurace, a nikdo s sebou neměl ani septisan, ani septolete, ani strepsils, a dokonce ani vodu se solí na kloktání), takže jsem spánek docela uvítal. Sice jsem byl zklamán délkou peřiny (přece jen jsem zvyklý na duchny o nějakých 50cm delší), ale co už, není každý den posvícení. Naopak polštář byl úžasný.

Okolo deváté ráno jsme se se skřítětem shodli, že takhle to dál nejde, svým shodováním jsme probudili ngvadi, a tak jsem se vydal vzbudit i larynku, aby jí to nebylo líto (ale řekla si o to! sama si o to řekla!).

S larynkou jsem se vypravil do kuchyně, abych si připravil vodu se solí, jediný přípravek proti bolení v krku, který lze najít opravdu v každé domácnosti. Tam jsem se setkal s jejími rodiči. "Tohle je největší úchyl z internetu," představila mě larynka. "Kdybys to slovo brala v původním významu, tak bys nic takového nemohla říct!" naoko se rozčílil její otec. Cítil jsem, že musím něco dodat, dodal jsem tedy, že kdyby to brala v původním významu, nemohl bych to říct ani já, a to by bylo poněkud smutné. Pak se debata zvrhla (sic) směrem k Průšovi. Já jsem nerušeně dokončil svůj nasycený solný roztok, pak jsem si s ním vykloktal, a spokojen s tím, že víc bakterií už by zabila jedině kyselina, vrátil jsem se do pokoje k ostatním účastníkům srazu.

Posnídali jsme, nechali jsme se od larynky vyhodit z domu, zamířili jsme k autobusovému nádraží, nechali jeden autobus beze spěchu ujet, nenašli žádnou otevřenou lékárnu, nakoupili si pár věcí u benzinové pumpy a nasedli do dalšího autobusu směrem k Českým Budějovicím. Tam jsme nakoupili v Bille, prošli se po Lannovce, také nenašli žádnou otevřenou lékárnu a nakonec se vydali k čajovně u černé věže, kde jsme se potkali s buňkou.

(naše setkání bylo bezdotykové, protože jsme na sebe navzájem nechtěli přenést žádné nemoci. buňka mi ale donesla platíčko septolete, a tím mě zachránila od jisté smrti bolestí v krku)

V čajovně jsme si dali tři Pouštní duny (čajovník nám kladl na srdce, abychom si ty konvičky nepopletli, protože se od sebe nedají nijak odlišit) a jednu Vzpomínku na Bombaj. Pak jsme se odebrali napřed na záchod, potom každý po svém – skřítě na bus, já s ngvadi a buňkou coby průvodcem na vlak.

Ve frontě u pokladny na nádraží jsem zalovil v kapse a našel klíče od záchodu, které jsem v čajovně zapomněl vrátit. No co, holt tam zůstane odemčeno.

Vlak jsme opět dobíhali, protože fronta u pokladny byla až příliš dlouhá, tentokrát to ale nebylo ani tak kritické, ani tak daleko.

V Praze jsem zamířil Sherwoodským parkem směrem k Masarykovu nádraží, kde jsem hodlal nastoupit na žluté metro. "Ahoj," oslovila mě odbarvená dívčina, která se vedle mě objevila. Zbystřil jsem – když jednoho v Sherwoodu někdo osloví, typicky z toho nekouká nic dobrého. "Ty jsi matejcik, že jo." No ... v některých kruzích jsem poměrně známý, ale že zrovna v těchto, to by mě nenapadlo. "Ty si mě asi nepamatuješ, ale viděli jsme se kdysi v Balbínce, byl tam i geekon..." Aha, odtud vítr vane. "Nick ti asi moc neřekne, ale jsem slečna od yed_a." "Oblaka?" "No hovno, jak to víš?" "Pamatuju si, kdo je slečna od yed_a, neasi."

Pak mě ale dostala: "já jenom že jsem tě už párkrát viděla v Budějovicích..."

No tak cože?

(pé tečka es tečka, v předchozím příspěvku jsou linky na ostatní reporty)