em tečka pé tečka

A co že to ten matejcik po měsíci bez pořádného zápisku blábolí?

Inu. (Akai Inu. Červený pes.)

Do nového roku jsem vstoupil s kapesníkem u nosu a bolestí v krku, pojídaje septolety a podobná svinstva. Nyní mě opět bolí v krku, opět pojídám septolety a podobná svinstva. Nástup rýmy a s ní spojeného kapesníku u nosu očekávám do dvou dnů.

Co tu máme dále? Můj biorytmus je v troskách. Chodím spát o půl čtvrté a vstávám o půl dvanácté. Krásný sníh venku taje a po ulicích leží sračka. Zbývá mi získat sedm zápočtů a devět zkoušek, s přípravou jsem víceméně ještě nezačal. (Ovšem pevně věřím, že to všechno stihnu. Kde se ve mně ta důvěra bere, to bohužel netuším. Tím spíše, když získání několika z uvedených je podmíněno napsáním mailů nebo osobním jednáním s vyučujícími.) V pokoji mám bordel jak v tanku, podlaha je plná svinstva a v bytě nemáme dostatečně výkonný vysavač na to, abych mohl zjednat nápravu. A i kdybychom měli, je velmi malá pravděpodobnost, že bych ho použil.

Čas trávím naprosto neužitečně na SafariMOO, #nechci-uvest a #trivia @irc.opera.com. Čtu si inspirující články a svoje závěry z nich si nechávám pro sebe, místo abych se o ně dělil. Nemůžu usnout, tak píšu blog. V domě není kouska jídla ... tedy, kouska jídla je, ale něco tomu chybí, a já zaboha nemohu přijít na to, co to ksakru je.

Jo a abych nezapomněl, už zhruba čtrnáct dní na mě Koloušek opět může s klidným svědomím žárlit.

Chm. Tak něco pozitivního, což?

Tak třeba ... ee ...

Na Barrandově je opravdu krásně. To zase joo. Až se příště budu někam stěhovat, připomeňte mi, že to určitě má být na kopec. Tady to na mě působí dojmem, že jsem blíž obloze. Ti, kdo mě dobře znají, vědí, že obloha mě fascinuje. A že když na to přijde, jsem schopen ujít slušnou vzdálenost s hlavou zakloněnou.

A je tu klid. Tentokrát realitka nelhala, "klidná lokalita" je opravdu klidná. Jsme takový výběžek sídliště, okolo kterého dlouho nic není, a teprve potom další zástavba.

Sníh, který napadl, byl naprosto úžasný. Rampouchy z tramvají a ojíněné větvičky jsem si vychutnal.

Pak do toho ty kurvy silničářské nasypaly sůl a bylo po idylce.

Na druhou stranu, po dvou dnech kalamity se lidé opět odvažují jezdit autem. Což má pozitivní dopad na hustotu obyvatelstva v MHD.

Sníh dodal Drahobejlově ulici vánoční vzhled. Bohužel zase jen do chvíle, než se do toho (sněhu) vmísila sůl. V práci se hádáme o vlastnictví žluté ruky z McDonalda, v javové "bokovce" vše spěje ke zdárnému cíli. (už půl roku)

No, a jinak jako obvykle. Pointa pro tentokrát nebude. Místo toho sem napíšu již obligátní pohádku. Tahle bude obzvláště krátká, pouhých pět vět.

Bylo nebylo, před ne tak docela dávnou dobou žil u jednoho rodinného domku v jedné dřevěné boudě jeden statný český ovčák. Žil už tam mnoho let a za tu dobu neohroženě zahnal bezpočet lupičů. Jednoho dne ale pes zaspal. Lupiči mezi tím stihli vykrást celý dům, psa podříznout, upéct a sníst. A zazvonil zvonec a pohádky je konec.

Dobrou noc, děti.