em tečka pé tečka

Poprvé po několika týdnech jsem šel spát před půlnocí. Ne že bych před půlnocí usnul, to vůbec. To byste toho po mně chtěli moc. Usínal jsem zhruba mezi třetí a čtvrtou ranní. Ale nevadí, klidový režim se zřejmě projevil, což si ostatně můžete všimnout na čase publikování.

Nu, a protože jsem usínal i vstával v nekřesťanskou dobu, zdálo se mi o ďáblovi. Byl to poměrně zajímavý chlapík.

Všechno začalo tím, že jsem se s pár přáteli vydal do jeskyně na blíže nespecifikovaném místě v naší vlasti. V téhle jeskyni jsem už jednou ve snu byl, takže jsem to tam docela znal – původně se tam těžilo zlato, pak z toho udělali turistickou i jeskyňářskou atrakci. Přístup je tam volný, jsou připravené naučné trasy, případně "opravdový" průzkum jeskyní po prostoru bez světel a zpevněné cesty, vybaveném pouze lany. Ve stěnách se třpytí zlatá zrnka, bohužel jenom nastříkaná barvou... Pamatuji si, že když jsem tam byl poprvé, ještě se tam dalo nějaké to zlato najít. Ale už ho bylo opravdu málo. Jakmile jeskyni zpřístupnili veřejnosti, zmizelo to poměrně rychle.

Kamarádi si chtěli ze všeho nejdřív vyzkoušet ten "jeskyňářský" přístup. Nejspíš proto, že začíná mírně zatočeným sešupem, který je oblíbený jako klouzačka. Chvíli se tedy jeskyní nesl jenom řev. Pak se ti ... ehm ... méně bystří ... pokoušeli loupat zlatá zrníčka. Byli velmi zklamaní, když zjistili, že to nejde.

Já jsem byl ale nadšen zjištěním, že byla zpřístupněna další část jeskyně. Poměrně velká část. Úplné bludiště. Osvětlení už bylo hotové, ale orientační tabule ještě ne. Samozřejmě jsme se tam museli hned vydat.

Po pár minutách bloudění jsme došli na zajímavé místo. Malá proláklina, při dně asi tak po kotníky čiré vody, okolo pár laviček, a na jedné straně ve skalní stěně výklenek jako jeviště.

A na jevišti stál ďábel.

Ještě s jedním pomocníkem, ale ten tam víceméně jen tak stál. Většinu práce obstaral ďábel. Jak vypadal ... no, docela normálně. Byl vysoký, oblečený v černém s náznakem červené, stylově sestříhané vlasy, ostré ďábelské rysy. Neměl ani kopyto, ani rohy, ani ocas se špičkou. Dokonce ani vidle. Ale byl to ďábel, o tom nebylo sporu. Ani se tím nějak netajil.

Především to ale byl obchodník. Uvítal nás jako správný teleshopper slovy "přistupte blíže, posaďte se," jen tak mezi řečí zmínil, že poslední dobou není takový zájem, takže to nejlepší mu zůstává na skladě, a začal vysvětlovat, jak obchodování funguje.

Napřed prohlásil, že neexistuje žádný bůh, tím méně pak Bůh. Otázku nebe a pekla raději nenačínal, ale zdůraznil, že na obchodování s ním není v principu nic špatného ani hříšného. Pak vysvětlil, že nechce duše ani úpisy krví. Obchod je prostá výměna. Vezme si něco našeho, typicky nějakou vlastnost, a za to nám nabídne něco jiného, většinou materiálního.

"Tak třeba ty," obrátil se ke mně. "Máš moc pěknou vlastnost," pak cosi nesrozumitelného, "kterou vlastně ani nepotřebuješ." Tu vlastnost mi vzal a kamsi odnesl. Vrátil se s podlouhlým předmětem: "za to ti můžu nabídnout tohle." Předmět mi podal, abych si ho lépe prohlédl.

Byl to obrovský penis.

(ano, jsem zvědav, kolik hitů z google na tenhle článek zase vychytám)

Vrátil jsem penis se slovy, že tohle vážně nechci. "Něco se ti nezdá," zeptal se ďábel. Vysvětlil jsem mu, že obří penis je sice pěkný, ale dokážu si sehnat dost milenek i bez něj. A že prostě nemám zájem. Jestli chce obchodovat, ať nabídne něco lepšího. Ďábel pokýval hlavou, že tedy něco sežene. Už totiž moji vlastnost, "fixmenot" (zřejmě spokojenost se sebou?) někomu udal, jistá Kača (možná dokonce Kačaba?) si teprve teď může život vychutnat naplno.

Pak se chopil mobilního telefonu a začal nějaké -náctce na druhém konci vysvětlovat, že to je docela smutný, když jí nestačilo 35000,- kreditu, ale že teda chce, aby jeho zákazníci byli spokojení, tak ještě něco přidá, pak začal z hlavy sypat nějaké kódy a čísla dobíjecích kuponů a podobně.

Nakonec se omluvil, že už bohužel za chvíli odchází, do ruky mi vrazil jakousi patronu s tím, že to je neviditelnost, a měl se k odchodu. Slušně jsem mu poděkoval, že tohle se mi opravdu líbí, on řekl, že se se mnou dobře obchodovalo, a ať přijdu zas. A že je pěkné, jak mám v hlavě pěkně strukturováno tolik náboženství, z nichž ani jedno není pravda.

Ostatní z mojí skupiny celý výstup sledovali poněkud konsternovaně, a jakmile ďábel zmizel v zákulisí, měli se k odchodu. Namáčkl jsem jakýsi přepínač na patroně. Nic se nestalo. Jenom, když do mě o chvíli později kamarád omylem vrazil, otočil se mým směrem, chvíli se na mě velmi udiveně díval, pak potřásl hlavou, udělal omluvné gesto a šel dál.

Patronu jsem opět vypnul a šel ven setkat se s rodinou. Vyzvedli mě tátovým služebním autem a jeli jsme k babičce. V autě jsem neviditelnost znovu zapnul. Bratřík se nejdřív vylekal, že tam nejsem, pak si ale všiml, že tam ve skutečnosti jsem. "To je pěkný. Psychicky se promítnul někam jinam, až to vypadalo, že tu není," okomentoval to tatínek. Tak tedy takováhle neviditelnost, řekl jsem si. Skvělé, možná ještě skvělejší než neviditelnost skutečná.

Tím to tak nějak končilo. Cestou jsme se dostali do incidentu s nějakými šílenými tunery v červeném BMW, pak jsem jel do nějaké jídelny potkat se se skřítětem a opravdu mě tam nikdo neviděl. Potom jsem se probudil.

Jen mi celou dobu zůstaly pochybnosti, co mi to ten ďábel vlastně vzal za vlastnost, a jestli mi opravdu nebude chybět. A jak moc se mu dá věřit.

Koneckonců, pořád to byl ďábel.