em tečka pé tečka

Dnešek byl plný velkých plánů, které se postupně měnily.

Měl jsem v plánu udělat něco užitečného. Na to zatím nedošlo, ale ještě asi dojde.

Měl jsem v plánu jet na nějaký výlet, když bylo tak pěkně. Nakonec se ukázalo, že air nemůže, protože musí zařizovat nějaké věci do školy. Pravda, mohl jsem se sebrat a jít chodit po okolí (koneckonců nějaký průzkum by si zasloužilo), ovšem moc se mi nechtělo jít samotnému. Někdy jindy.

Měl jsem v plánu jet domů. Tam pobýt s rodinou do zítřka, ráno pak jet na alergologii (kde jsem už asi dva měsíce nebyl, takže až se tam ukážu, dostanu vynadáno) a zpátky do prahy.

A měl jsem v plánu jít s ngvadi zítra na squash, který jsem v životě nehrál.

Z toho důvodu jsem se nakonec rozhodl domů nejet. Můj plán totiž spočívá mimojiné v tom, že do práce půjdu dopoledne, v poledne do školy, a pak budu mít volno. Že je to naivní plán, je mi jasné, ale naděje umírá poslední .e) No, a s cestou z kladna by právě byl při tomto plánu problém. Takže návštěvu domova jsem odložil na příhodnější čas.

Posléze se ukázalo, že půjdu akorát tak do ... hospody, a ne na squash, protože ngvadi to nestíhá.

Plán vyrazit domů jsem ovšem neobnovil. Ono když o tom přemýšlím, úplně celé tohle dnešní plánování bylo takové nestabilní a navzájem se vyvracející, takže to, že se nakonec nestalo nic, bylo jedno z mála možných řešení. Flákal jsem se tedy v prázdném bytečku a nedělal nic důležitého ani užitečného.

V sedm mi přišla smska. Od maminky. "Přijedeš, nebo mám to rizoto dát do mrazáku?" Zdánlivě nevinná zpráva, ale mně vehnala slzy do očí. Což se podaří máločemu.

Tedy ne že by mě tak dojalo, že mi maminka dá rizoto do mrazáku, nebo že bych snad byl nešťastný z toho, že nedostanu rizoto. Nejsem ten typ co by plákal nad rozlitým rizotem. (ehm.) Jde o něco jiného.

Moje úžasná maminka mi s láskou a péčí vyrobila skvělé rizoto. Které zbožňuji. Chtěla mi udělat radost, když mám jednou za týden přijet. A já co? Já nepřijedu. Protože se mi to nehodí. A to i přesto, že se ukázalo, že by se mi to vlastně hodilo.

Přišel jsem o skvělé jídlo a spolu s ním o příjemné odpoledne s rodinou. O jednu z těch chvil, které se už nebudou opakovat. Takovéhle drobnosti mi vždycky připomenou, jak mě ti lidé mají rádi, a já jim to oplácím akorát tím, že se jim snažím vyhýbat. Třeba proto, že se maminka v dobré víře vyptává, jak mi jdou zkoušky, a já musím odpovídat neurčitě, protože na zkoušky vesměs nechodím. Protože po mně chtějí drobné domácí práce, a díky mé nepřekonatelné lenosti nejsem schopen je udělat včas, a čím víc to odkládám, tím je to pak horší. Protože se zajímají o věci, do kterých jim podle mě nic není, a pak nabízí rady, o které je nežádám. Protože se chovají tak jako všichni ostatní rodiče.

You never miss the water till the well runs dry

you never miss the sun till it leaves the sky

only know when it's too late to try,

you never loved a man till he says goodbye

Prostě mě to štve a je mi z toho smutno. Průser s předmětem Operační Systémy mě nechává chladným, proflákaný den sice nepotěší, ale je to běžný. Ale tohle mě vážně mrzí. Asi si konečně vypěstuji vřelejší vztah ke svým jinak skvělým rodičům.

A až příště pojedu domů, přinesu mamince kytku. Za rizoto.