em tečka pé tečka

Tak tedy matějská. Ač je to možná neuvěřitelné, za svůj dlouhý život jsem byl na matějské pouti jen jednou, jako tří- nebo čtyřleté děcko, a zrovna bylo všechno zavřené. Tedy všechno kromě pár stánků. Jeden z nich si živě vybavuji, prodával nepřeberné množství miniaturních autíček a lodiček a letadélek. Rodiče mi snad dokonce jeden modýlek koupili, ale já jsem toužil mít všechny, celý ten úžasný stánek.

A tuto neděli velikonoční se ngvadi ozvala, že má nějaké volňásky na atrakce a že tedy půjdeme. Tak jsme šli.

Inu ... bylo to pěkné, což o to. Poprvé v životě jsem viděl zblízka opravdové ruské (tedy holandské) kolo a velkou horskou dráhu (proč je to vlastně horská dráha? spojitost s horami a údolími v tom sice najít lze, ale žádný rozumný dopravní prostředek se na horách nepohybuje podobným způsobem). Zkoumal jsem trajektorie pasažerů trojkolotoče (tedy kolotoč, který na sobě nese čtyři menší kolotoče, a na každém z nich jsou čtyři otáčecí dvousedačky (značně nepohodlné, co se toho týká)) pojmenovaného Break Dance, s newyorkským raverem (hit da boombox and shake it baby oh yeah!) namísto tradičnějšího draka či mořské panny uprostřed. Prostudoval jsem zavěšení vozíčků na lochnesce, pohon ruského kola, na řetízkáči se bavil promítáním tečen a zkoumáním, kde bych skončil, kdybych se zrovna teď (Δt) utrhl.

Byli jsme na té velké horské dráze, na Myši (což byla taková jemnější horská dráha, ale za to jednotlivé vozíčky rotovaly kolem své osy – docela příjemná atrakce), na zmíněném Break Dance trojkolotoči, v "4D" kině, kterému chyběla čtvrtá dimenze, na lochnesce křížené s košíkovou a nakonec na tom řetízkáči. A ten byl nakonec zdaleka nejlepší. Jako příjemnou tečku za tím naším případem jsem si chtěl dát kukuřici a horkou medovinu ve "staročeském" stánku, ale když jsme tam přišli, už bylo zavřeno.

Mrzí mě, že jsem na matějské nebyl, když jsem byl menší. Tehdy by mě to asi bavilo tak moc, že bych nechtěl odejít. Ještě jednou se svezeme! Ještě půjdeme támhle, tam jsme nebyli! A támhleto je skvělý, že můžu ještě jednou mami, prosííím!

Ale teď? Asi se prohlubuje moje skepse k poutím a podobným záležitostem. A jak by taky ne. Atrakce se předhánějí v tom, která má víc žárovek, hlasitější hudbu, kýčovitější omalovánky (ve stále stejném airbrushi ve stále stejných neonových barvách ... to už nejsou řvavé barvy, už jsou jenom rozplizlé) a která vyplaví víc adrenalinu ... ehm, pardon, která předvede víc Géček, vynese účastníka do větší výšky, případně obojí současně. Evoluce pouťových atrakcí spěje k zařízení, které bude zavěšené půl kilometru nad zemí na neviditelném vlákně a bude se obrovskou rychlostí "kutálet" jedním směrem, tam se prudce zastaví a okamžitě se ještě větší rychlostí vydá směrem opačným. Jo a lidi tam budou přivázaní kouskem režné nitě stažené na mašličku.

Dyž já nevim co na tom kdo vidí. Stroj na přetížení, který s jedním smýká ze strany na stranu ve špatně polstrované a naprosto neergonomické kabince – wheee, mám sto modřin, tři zlomeniny, pozvracel jsem se a namotal si střeva okolo žaludku, jdu znova!

Nebo "střelnice" a podobné. Nejlépe vysvětlit na příkladu. Stánek s kachničkami, které plavou dokolečka, na hlavách mají kroužky, a za ty kroužky se dají lovit dlouhou tyčí. Za tři kačenky je výběr z menších plyšáků, za sedm kačenek z větších. Když si zaplatíte, dostanete do ruky tyč a neomezený čas. "Co to je za kravinu," říkám si, "to by jeden musel bejt slepá a mentálně postižená opice s jedním prstem na každé ruce, aby to ten jeden neulovil." Pak mi svitlo: za tři kačenky si zaplatíme 70 korun, za sedm kačenek 150. Čili vypláznu chechtáky předem, pak si s tyčí užiju trochu loveckého vzrušení, a když je po všem, dostanu již zaplaceného plyšáka.

Omluvte zvýšenou expresivnost předchozího odstavce, ale prostě jsem cítil potřebu. Zkusím to navrhnout u nás v delvitě, aby v zájmu "vzrušení z nákupu" nutili lid ulovit kachničky.

Jak osvěžující byla v tomhle kontextu lochneska! Jednoduchý kolotoč, který houpe nahoru a dolů, nevyvolává přílišná géčka a je stylizovaný jako jezerní příšera (a uprostřed má místo hustohopera chobotnici). Jedna jízda je za 25 českých, takto jedna z nejlevnějších atrakcí. A teď přichází fígl: okolo chobotnice visí košíky na košíkovou, a uvnitř kolotoče poletují gumové míče. Kdo se gumovým míčem za jízdy trefí do košíku, má další jízdu zdarma. No není to skvělé? Je to skvělé! Žádná pasivní kozumace (ehm), žádné zašmodrchané vnitřnosti a omlácené vnějšnosti. Nejde jen o to, aby vaše tělo sneslo šílené přetížení, odměna je za to, že se ve ztížených podmínkách dokážete trefit do koše. (což já jsem sice v časovém limitu nezvládl, ale skoro. to se pozná, že ngvadi je prostě víc sportovec než já, protože to dala s přehledem a ještě mi stihla pomáhat chytat ty míče)

Chtěl bych vidět, jak by něco podobného udělali na bungee stroji.

Shrnuto a podtrženo: atrakce jsou stále novější a šílenější, a přitom nejlepší jsou stále ty staré a osvědčené. Na autodromu prostě není co zlepšovat, stejně tak na řetízkovém kolotoči a houpačkách lodičkách.

(Poznámka pro sebe: taky si musím někdy vyzkoušet tu houpačku, co jde protočit úplně dokolečka. Je to taková klec, tam vás zavřou, a můžete se houpat tak moc, že se vyhoupnete až nahoru a spadnete druhou stranou.)

...jo ale. Nějaká přidaná hodnota "nových" tam přece jen byla. Když se ngvadi vyjuchala na skákacím zařízení (na které jsem pak ani nelezl, když jsem viděl, jak z toho byla vyčerpaná), šli jsme si zahrát air-hockey. Takové to zařízení, kde plastový disk nadnášený vzduchovým polštářem bez odporu poletuje po kovovém hracím stole. Házela se do toho dvacka a za dvacku byly čtyři hry. A toho si ti, co hráli před námi, zjevně nevšimli. Když jsme stůl obsadili my, zbývaly tam ještě dva kredity, takže jsme si zahráli pěkně zadarmo.