em tečka pé tečka

Skončili jsme u nálezu SD karty, kterou dosud nosím s sebou. A pokračovat budeme někdy potom. Toho dne (to jest, toho "někdy potom" dne) mi totiž ngvadi poslala link na jednu písničku ze soutěže Česko hledá písničku. A já v tom svou písničku našel.

Jmenuje se to Když ráno vstanu, napsal a nahrál to Bronislav Vávra, tady si společně s ním můžete žužlat žížaly, chroustat tousty s chrousty, doběhnout běhnu, zcuchat cuchtu a zbouchnout buchtu. Je to fakt masakr. A těch ženskejch co tam sklátí. Text je tady. Coito, ergo sum!

A post coitum mi zavolala HáVé neboli Hlavní Vedoucí z připravovaného tábora, že by se teda ráda sešla a domluvila detaily. Že prý ve středu, bude tam Jajda, Vývin, Martin, Béza, a vůbec. A jestli prý nemám někoho na pozici dalšího vedoucího. Popřemýšlel jsem a pak jsem to nabídl ngvadi. Přijala. Takže jsme se ve středu vypravili do Kladna.

Už z dálky nám vybíhal na proti malej Martin. Teda vybíhal ... odvážně poskakoval na berlích. "Cos dělal?" zeptal jsem se. "Zlomil jsem si nohu," odpověděl Martin, "na lyžích." "Nemáš jezdit na lyžích, když není sníh," upozornil jsem ho. (Pak se tedy ukázalo, že tu zlomeninu už má pěkně dlouho. Taky se ukázalo, že Vývin tomu napřed nechtěl věřit, protože týden před tím, než si Martin tu nohu zlomil, on si udělal legraci z Jajdy prohlášením, že si zlomil nohu a na domluvenou akci tedy nepřijde. Detaily nevím. Každopandě potom nechtěl věřit, že má Martin nohu opravdu zlomenou, a myslel si, že si z něj ostatní tropí žerty. (případně kropí čerty, jak jsem říkal jako malý chlapeček))

"Je tam něco k pití?" otázal jsem se, když jsme byli zahnáni do budovy. HáVé nabídla pouze vodu z kohoutku. "Kohoutí vývar, neznáš?" doplnila Jajda. (Pak se tedy ukázalo, že Béza opatřil několik lahví coca coly, takže jsme huby nesušili.)

Představil jsem ngvadi všem a všechny ngvadi, vyžádal si kádrové profily dětí (prej "dostaneš Patrika, to je takovej vztekloun, ten z tebe kliďase bude mít mrtvici") a dal se do vymýšlení tématu tábora. Před tím mě ale Vývin upozornil, že to nesmí být nic komplikovaného, jinak "to Bauer nepochopí. I kdyby to byla schovka, tak to Bauer nepochopí."

Když mi tedy schovku zamítli, vytasil jsem se se záhadologií. To se všem líbilo. Vymysleli jsme si tajuplné symboly, pověsti, bodovací systém, vojenskou mapu, siderická kyvadélka z kroužků na klíče a pár dalších srandiček. Pomluvili jsme všechny děti, probrali, co jsou zač (příšerná snůška) a dohodli se, že já tedy vypracuji ty symboly, a že se ještě sejdeme někdy koncem května nebo začátkem června.

"Tak co na to říkáš?" zeptal jsem se ngvadi, když jsme odcházeli. "Mám z toho trošku strach," přiznala, "to jsou fakt všechny ty děti takový individua?" Ubezpečil jsem ji, že ano, opravdu jsou. A že bude legrace.

Pak jsme si dali večeři v Gomé (cestou jsme potkali mého kamaráda, se kterým jsem v rychlosti probral život a mou budoucí kariéru dřevorubce) a zamířili zpět do Prahy.

Nu, a pak dlouho nic.

Až v sobotu se k nám ngvadi na víkend nastěhovala. Stěžovat si nemůžu, starala se o mě celou dobu ukázkově, dokonce mi i vařila. Sice jsem původně vyhrožoval, že budu vařit já, ale po prozkoumání mé "skvělé" hrníčkové kuchařky se ukázalo, že blafuji. No co. Ngvadi vaří dobře. I když má sklony nepoužívat maso (což v principu nevadí) a používat sýr (což v principu vadí). Navíc nesnese nepořádek v kuchyni, takže po dobu jejího pobytu tady bylo až podezřele uklizeno.

Původně jsem myslel, že budu s vařením alespoň pomáhat. Pak se ale ukázalo, že to není nejlepší nápad.

"Nakrájej cibuli," přikázala ngvadi. Nakrájel jsem cibuli. "Takhle veliký kusy? To si děláš srandu ne?" "Dyť jsou maličký..."

Nakonec uznala, že maličký jsou, a dala mi nakrájet točený salám. Asi tak na centimetrový kostičky. Nakrájel jsem tedy poctivé centimetrové kostičky. Ngvadi na ně pohlédla a se slovy "ale já jsem říkala centimetr" popadla nůž a ... ne, neublížila mi, ale začala moje centimetrové kostičky krájet na poloviční, tedy půlcentimetrové. (Pak se tedy ukázalo, že ty poloviční byly sedmimilimetrové a moje centimetrové kostičky tedy byly opravdu poctivé, spíš k centimetru a půl. Ale když iška udělala prsty písové Véčko a prohlásila, že to je 10cm, vzpomněl jsem si na jeden vtip o ženském odhadu vzdáleností.)

"Kam zmizel ten olej?" podivil jsem se tentokrát pro změnu já. Olej jsem, zabalený v igelitce, nechal stát na stole. "Uklidila jsem ho do ledničky," odpověděla ngvadi.

Ehm, olej do ledničky? Cože? (Anketa dole!) Olej v ledničce mě totálně rozhodil. Ještě jsem se musel jít podívat, že tam opravdu je, ale zbytek času jsem se s tak absurdní myšlenkou pokoušel smířit. Dokonce tím byla vyřazena moje střednědobá paměť, protože odmítla myšlenku oleje v ledničce přijmout.

Chytila se tedy dlouhodobá paměť: "neměl by se do té vody na těstoviny přilít olej?" Voda na těstoviny se totiž konečně začínala vařit – ngvadi, nedbajíc známé moudrosti, že sledovaná voda se nikdy neuvaří (o čemž by mohla vyprávět utu, které to airguru detailně vysvětloval na příkladu ozařování jakéhosi plynu), totiž na vodu celou tu dobu netrpělivě koukala a tím jí ve varu efektivně bránila.

Když bylo odsouhlaseno, že ano, lžíce oleje by jedině prospěla, vzal jsem ze šuplíku lžíci, ze skříňky olej, nalil na lžíci, lžíci obrátil do vody a olej uklidil zpátky do skříňky. V tu chvíli mi došlo, že je něco špatně.

Ale jistě. Olej byl přece v ledničce, sdělila mi střednědobá paměť se slušným zpožděním. To, co jsem vyndal ze skříňky, byl ocet. Ngvadi zuřila a vyhrožovala, že mě kousne – jako bych snad za to mohl já!

(návrh na vyzkoušení těstovin ve vodě s octem neprošel, takže jsme vodu trapně vylili a ohřívali novou. dokonce jsem dostal příležitost prokázat, že jsem se už s myšlenkou oleje v ledničce smířil. ale nesmířil, takže jsem vzal jiný olej (umístěný ve spižírní skříni) a na ten v ledničce jsem si natruc ani nevzpomněl. těstoviny se nakonec uvařily a byly velmi dobré, zejména ve spojení s točenosalámovou omáčkou nebo jak to nazvat)

Takže mravní ponaučení zní: olej do ledničky nepatří.

V neděli jsme šli na volejbal, kde jsem na vlastní oči spatřil Lauru. Prohodili jsme spolu asi tři slova, po nich jsem byl její osobností a celkovým zjevem natolik omráčen, že jsem se neodvážil v konverzaci pokračovat, abych na sebe nevhodně (nebo nesprávně) vysloveným písmenkem náhodou nepřivolal Její hněv.

(ale stejně prohráli :ep)

A v pondělí jsme jeli do Štěchovic. Tedy na Vojkov. A tam jsme snědli spoustu jídla, vypili spoustu piva (a jiného alkoholu), upálili jednu figurínu a dva obrázky čarodějnic, trpěli táborákovým syndromem (z jedné strany úpal, z druhé nachlazení), spali "polo-přírodně" ve spacáku a ještě pod hromadou dek v místnosti, která byla prakticky součástí venkovního prostoru, a byla tam tedy příšerná kosa, ráno se nechali budit zvukem obloukové svářečky, o kterém se nakonec ukázalo, že ho vydává sršeň (odkdy sršně používají obloukové svářečky opravdu nevím. možná byla tahle sršeň nějaká pokroková. ovšem když ngvadi hrdinně otevřela okno, aby milou sršeň pustila ven, tak se na to sršeň vyflákla a po těžké práci se usadila na rám okna, odkud se už nehnula), pak se pokoušeli sesíťovat dva notebooky, z čehož na jednom byly windows, takže byl pokus předem odsouzen k nezdaru, jeli domů, vypracovávali symboly na tábor a hledali nějaký rozkvetlý strom, což nebyla sranda, protože většina stromů už dávno odkvetla (takže jsem zvědav, kdy začnou plodit).

Od té chvíle jsem poměrně důrazně dokopáván k tomu, abych něco napsal. Takže píšu. A zazvonil zvonec a zápisku je (zase na nějakou dobu) konec.

Pa.