em tečka pé tečka

Zadání: jet do Brna za účelem spatření skřítěte, nii a koncertu Noc flamenca, konaného na nádvoří hradu Špilberk.

Vypracování: Ve čtvrtek se nedařilo naprosto nic. Pouze simpsoni, na kterých jsme byli s niou, byli skvělí. Ale tam jsem zase pil nějaký koktejl z metaxy a tonicu, po kterém mě dvacet minut hrozně bolelo břicho.

Jinak tragédie – v práci se mi rozbila věc, o kterou se mám starat, v autobuse pouštěli jiný film než měli, špatně jsem řekl, na které nádraží přijedu, v Praze bylo příšerně hnusně, nie nefungoval adaptér k notebooku a pak ani internet, mně zase nefungovala její USB klíčenka, málem jsem shodil polici plnou věcí, a v noci bylo horko.

Následujícího dne jsem se sešel se skřítětem (sice mi chvíli trvalo najít Moravské náměstí). Zašli jsme na oběd do Středověku, dali jsme si Meč Sv. Celestýna a horkou medovinu, zdrbali všechny známé i neznámé a jen tak mezi řečí položili základ stanov organizace později známé pod jménem Jihočeská společnost.

Pak jsme se vydali do nemocnice navštívit haničku.

„Semilasso, tam to znám,“ prohlásilo skřítě, „tam je u tramvaje albert.“

„Skvěle,“ na to já, „koupíme si nanuky.“

„Je vidět, že si rozumíme,“ spokojeně pokývalo hlavou skřítě.

O návštěvě nemocnice se toho nedá moc napsat, tak jen napíšu, že jsme tam byli, a potkali jsme tam haničku. A pak to, že na toaletách je tlačítko „volání sestry“. Což aspoň mně zní spíš jako „volání divočiny“ než jako něco, co by mělo být v nemocnici. Navíc je tlačítko tak vysoko, že případně upadnuvší pacient s infarktem by na něj stejně nedosáhl.

Protože pršelo už když jsme odcházeli z nemocnice, řekli jsme si, že navštívíme hrocha. Aby těch návštěv na 'h' nebylo málo. Takže jsme vyrazili na konečnou jedničky. Tam mě zlákala fotografická trofej:

Obr. 1 – „čištění dne“

V Brně to holt berou zgruntu. A je to znát. Čistší dny jsem jinde nezažil.

No a jelikož už jsme byli dost mokří, začali jsme déšť ignorovat (to tak, ještě by si začal myslet, že je zajímavý!) a šli jsme dál, jako by se nechumelilo. Což jsme šli správně, protože se opravdu nechumelilo, pouze pršelo.

Převlečeni za zmoklé slepice jsme zazvonili na hrocha. Slušně jsme mu nabídli, zda by se nechtěl jít koupat, a on neméně slušně odmítl. Proto jsme spíš natruc přijali jeho pozvání dovnitř, kde nás milý hroch pohostil suchými ručníky, čajem, oplatkami, krtincem a hromadou (vesměs irelevantních) informací. Plus tam bylo psů jako much (a samí jorkširáci). Jakmile jsme vše zkonzumovali, tedy mimo psů, vyrazili jsme opět ven. Tentokrát do hospody na sraz s jednou Avon lady a jednou její kamarádkou, jejíž původ je nejasný. Avon lady všem mimo mě dala katalogy, a mě obdarovala balonkem a dvěma Avon bonbony. Balonek jsem nafoukl a skřítě na něj namalovalo netvora s dlouhými zelenými zuby. Toho netvor využil a zakousl se mi do ruky.

Obr. 2 – na netvora pozor, tváří se hrozně mile, ale je to netvor!

Se skřítětem jsme se dohodli, že v hospodě je nám dobře a nikam se nám nechce, a na koncert tedy kašleme. Určitě to byla obrovská chyba, koncert byl úžasný, a teď budeme do smrti litovat. A dobře nám tak, to nás naučí, zůstávat si v hospodě! (nebo nás to naopak naučí zůstávat v hospodě)

Z hospody se šlo do parku (záhadná kamarádka: „hulí tady někdo?“) (a teprve v parku byl namalován netvor, do té doby to byl pouze nafouknutý balonek (a s tím hulením to nemělo nic společného (fakt!))), z parku do jiné hospody. V parku se k nám přidal greeny, v hospodě Mike.f, a s ním jsem se vzápětí zdejchl do úplně jiné hospody. (Nezdejchli jsme se ale dost rychle, Avon lady si stihla domyslet, že jsme homosexuálové, a chudák skřítě pak muselo hájit naši čest)

S Majkem a netvorem jsme zaskočili na jedno do jedné hospody a na další do jiné hospody, kde na nás čekala Majkova přítelkyně.

Mimo jiné.

„Tohle auto už tu stojí dva měsíce,“ naklonil se k nám spiklenecky barman, zjevně Majkův velký kamarád. „A má odemčený dveře. Nechápu, že s ním ještě nikdo neodjel.“

Auto bylo zachovalé a vypadalo velmi dobře. Elektrické ovládání všeho, plná sada reproduktorů... Kromě odemčených dveří mělo páku na volantu, chyběla mu baterie a úložný prostor byl plný kanistrů různé velikosti. A na podlaze se válel deštník. Celkově by asi stačilo přinést tu baterii, nějaké palivo, sundat páku, nastartovat pomocí drátků a odjet. Mám to v plánu.

Ignorujíce brněnskou vyhlášku o zákazu alkoholických nápojů na veřejnosti, vzali jsme si půllitry s pivem a vyrazili se projít. Nejprve do KFC na jídlo, pak na Petrov na vyhlídku, a zpátky do hospody. Tam nás Majkova přítelkyně opustila, a protože hospoda byla už dobrou hodinu zavřená, popadl jsem netvora a zamířili jsme s Majkem zase na Petrov. Když jsme ale museli jakýsi páreček přesvědčovat, že nejsme homosexuálové, raději jsme to vzdali a šli každý svou cestou.

Domů jsem dorazil ve tři ráno. Nia, která celou dobu tvrdila, že má moc práce a nemusím s návratem spěchat, už skoro spala. A než jsem se osprchoval, spala úplně.

A spala a spala a spala. V jedenáct, když jsem odcházel, ještě pořád spala, a jestli se nevzbudila, spí tam dodnes.

Já jsem si mezitím vyfotil další brněnskou kuriozitu.

Obr. 3 – zákaz kouření pod pokutou

Pokutu jsem na stropě žádnou neviděl, takže nevím, na co se ten zákaz vztahoval. Možná ji už sundali a jen rodilí Brňáci dnes vědí, kterému místu v podchodu se říká „pod pokutou“ ...

Na autobusáku jsem se sešel se skřítětem (to bylo tak. V pátek v hospodě já: no já vlastně nevím, co budu zítra dělat a jak pojedu domů. Skřítě: tak to můžeš jet se mnou do budějc. Já: tak jo, v kolik? Skřítě: ve dvanáct na autobusáku), nastoupili jsme do autobusu směr České Budějovice a začali plánovat, co dál.

Marně. Všichni byli někde pryč. Léňinka nás sice zvala na nějakou chatu, ale pak se nám nepodařilo domluvit a už jsme se tam neměli jak dostat. Asi jsem měl v Brně akčně koupit autobaterii a odjet s tím autem rovnou, to bychom byli bez problémů.

Mimochodem, kolik tak stojí v Českých Budějovicích půjčení auta?

Schováni pod pláštěnkou jsme cestou do budějckého MekDonalda na MekFlary (Mek.F lary :ep ) formálně ustanovili Jihočeskou společnost, jejíž stanovy byly stanoveny na stanovišti Středověká krčma předchozího dne, jak již bylo zmíněno.

Nad MekFlary jsme navrhli několik filmečků, reportáží a šílených plánů, pochválili netvora, že to s námi stále přežívá, a přesunuli jsme se do čekárny budějckého autobusového nádraží; skřítěcí poslední autobus odjížděl dříve než můj vlak. Uprostřed rozhovoru o netvorech a jejich účinnosti na jiná brněnská zvířata, proloženého nedbalým pinkáním s netvorem, se paní, která až dosud seděla vedle nás, zvedla a pronesla památnou větu: „No jo, je to tak, děti holt patří mezi děti a dospělí zase mezi dospělý, že jo?“ S uspokojením shledala, že po zaznění jejích slov jsme oněměli, otočila se a odešla, zatímco my jsme zůstali. V šoku. Teprve po chvíli jsme si uvědomili, co to vlastně říkala, a ještě pěkných pár minut jsme rozebírali, co tím vlastně myslela. Dvě slečny, které seděly vedle nás z druhé strany, na tom byly podobně. Když jsme jim ale nabídli, jestli si s námi nechtějí pinkat, prohlásily, že už jim jede autobus a že se tedy jdou zkusit zařadit mezi ty dospělé.

A nakonec se rozdělily i cesty moje a skřítěcí. Před veřejnými záchodky už nám bylo oběma jasné, že tady musíme jít každý sám. Krátce jsme se rozloučili a vkročili každý do svých dveří.

To bylo naposledy, kdy jsem skřítě viděl. Ale něco mi říká, že teď už jí je líp...