em tečka pé tečka

Ačkoliv v obou průvodcích stojí, že čas se neposouvá, opak je pravdou. Dorazili jsme na nádraží v Š(něco.. ee ...)eštokai o hodinu dříve, než jsme měli. Odjeli jsme tam odtud také o hodinu dříve, než jsme měli. Něco je špatně, zděsili jsme se (tušíce, že jak je už u mě zvykem, -všechno- je špatně), ale nakonec se ukázalo, že špatně jsou jen naše hodinky.

Samozřejmě, dvě hvězdy musely stát se slovníčkem litevských frází a mezi slovy jako prosinec či toalety hledat, co že je odjezd a co příjezd. Pro jistotu jsme ještě popletli, které příjezdy jsou kterým směrem, a pak jsme se divili, proč se ten čas posouvá dozadu a ještě tak podezřele ... ale nevadí.

Zkrátka a dobře, do Kaunasu jsme dorazili. Dorazili, tečka. To je důležité. V bance se nás ihned ujali, neboť jsme velmi zmateně zírali na tlačítka, po jejichž zmáčknutí bychom měli být odkázáni k příslušné přepážce.

Nebylo to ale nic ve srovnání s tím, jak zmateně jsme zírali o deset minut dříve, když jsme opustili nádražní halu.

To máte tak. Kaunas s turisty, jak to říci slušně, příliš nepočítá. Když vyjdete z nádraží, máte pocit, že jste se ocitli uprostřed Ostravy nebo něčeho podobného. (jen cikánů je tu výrazně méně, konkrétně jsme zatím nepotkali ani jednoho) O šipkách, mapách, infocentrech nebo alespoň reklamních plakátech ukazujících hotely a památky, o tom všem si můžete nechat tak maximálně zdát. Z vlaku jste vhozeni na rušnou křižovatku, a snaž se hochu (nebo děvče) snaž jak nejlíp umíš. To, že jsme si všimli banky, byla snad jen šťastná náhoda.

Nicméně, vybaveni penězi, a tedy o něco šťastnější, začali jsme se rozmýšlet, za co že je tedy utratíme.

Jaképak rozmýšlení! Málem jsme plakali hlady. „Pica“ nás sice zaujala, ovšem ne natolik, abychom se ji rozhodli prozkoumat blíže. K žádné památce tu šipka nevede, ale všude jsou ukazatele na mohutné nákupní centrum Akropolis. (z něj jsme tedy nejdříve viděli jen „opolis“ a dohadovali se, co to bude za opolis. Ach ano, já se do akropolis trefila, ovšem matejcikovo metropolis... mhm, zřejmě znamení, což jsme však zjistili až později! A stejně mi hned připadalo pravděpodobnější „propolis“.) Vydali jsme se tedy tím směrem, kterým proudily davy.

Ocitli jsme se v jakési pizzerii. Na stěně sice cedule o tom, že čůz jór sajz a něco inžoj, ale v jídelním lístku jsme rozuměli akorát obrázkům. Servírka se nás také po vzoru paní z banky ujala, takže jsme žaludky brzy naplnili něčím jiným než prázdnými talíři. Prázdné talíře jsme po sobě pouze zanechali. To, a tučné spropitné. A pak už hurá do centra, hledat ubytování. Co na tom, že v infocentru zavírají v šest.

Stejně jako všude jinde. Už jsem říkal, že to tu vypadá jak po vymření?

Ano, kolem nás vybydlené domy, staveniště, zbořeniště... A tak si člověk říká, jestli jen jde špatným směrem a nenahrává mu počasí, nebo si má holt přiznat, že zřejmě očekával od města, které dokonce bývalo hlavním, něco více. Kupé jsem totiž sdílela s Peruánkou, která byla právě velmi nadšena Prahou, a to hned potěší, tudíž je mi pak líto, když tady Kaunasu třeba křivdím!

V náhradním infocentru, umístěném v recepci velmi drahého hotelu, jsme za pár šupů koupili chytrou knížku. A v ní se dočetli spoustu zajímavostí.

„Tady se dříve líbilo strýčkovi Festerovi a dalším podivínům. Ale teď už renovovali tolik pokojů, že najít starý dobrý Sovětský děs je docela výzva. Není to nemožné, jen obtížné – stále ještě tu mají jednu nebo dvě koupelny s černými dlaždičkami nebo stěnami obloženými zeleným plyšem. Ale teď už je pravděpodobnější, že narazíte na koupelnu zářící bělostí a pohodlnou postel, která se vás nepokusí sežrat.“

Vzpomínka na pension Central?

Akropolis za sebou, Metropolis před sebou!

A tak tu teď sedíme, podlaha je pokryta rudým kobercem a matejcik mi právě se skvělou výslovností litevsky vyznává lásku. A dodává, že nemá rád sýr. To jsou základní fráze, víme?

A to je konec.

Nashledanou!

Ano. Zítra ráno se vydáme „na druhý konec mapy“, kde se budu tetelit blahem pod obrovskými katedrálami. A já se budu čertit v muzeu čertů.