em tečka pé tečka

Toho dne ráno jsme se vzbudili. Což je co říct už samo o sobě. U mě ne, neboť vstávám o hodinu dříve, abych matejcika stihla probudit. A jakmile jsme vstali, utíkali jsme na snídani, a hned potom do infocentra. Zjistit, jak nám jedou spoje do Šiauliai.

Nijak.

Takže jsme se už v poklidu vrátili, dojedli snídani, sbalili si pár švestek a fotoaparáty a vydali se na dalekou cestu za velkou louži. Jménem Kurský záliv.

Trajekt, o kterém Looney psala, že ani není toho jména hoden, opravdu není. Je to totiž prachobyčejný přívoz. Za necelou čtvrthodinku už jsme se vyloďovali v městečku Smiltynė, které už leží na Kurské kose.

malá (opravdu) poznámka: tentokrát nepíšeme každý zvlášť, nýbrž dohromady. Tedy já píšu a guano napovídá. Původní plán byl, že budu jejím písmem psát to, co mi nadiktuje, ale ona si na to nějak nemůže zvyknout a diktuje věci jako „no a protože ten autobus do Nidy jel až za dýl, tak jsme přece měli čas jít k tomu moři. Neasi.“ Což uznejte, že sem takto psát nemůžu. „Neasi“ neříkám. Pravda, to jsem dodal já. Ale o to nejde.

Tedy ano, autobus do vesničky Nida měl jet až za hodinu, a tak jsme se vydali k tomu moři, neasi. Cesta lesem byla lemována cedulemi jako „pozor klíšťata“, „pláž pro ženy je tudy, pláž pro muže tamtudy“ nebo „moře“ (nemám tušení, co měl piktogram s vlnou symbolizovat). Na konci lesa jsme ještě zaváhali, zda navštívit pláž pro vozíčkáře, ale pak jsme se rozhodli vydat se rovně, na pláž smíšenou.

To je taková litevská specialitka, oddělené pláže. Pro prudérní katolíky a katoličky, které by mohl pohled na téměř úplně obnažené tělo osoby opačného pohlaví přivést na nějaké hříšné myšlenky.

Takže nic pro nás.

Vystoupili jsme na vrcholek duny a ztratili řeč.

...

...

...

...

...

Pak jsme ji naštěstí zase našli, minimálně jedno slovo: „Moře!“

Mně se chtělo plakat radostí a matejcik s kvikotem („jééééé“) vběhl do ledových vln. Tak ledové zase nebyly, ale už od prvního pohledu mě moře lákalo. Sladkým hlasem sirén mému vnitřnímu já napovídalo: „pojď sem, pojď se vykoupat, vstup do mě!“ Nemohl jsem prostě odolat.

Ještě jsme do vlhkého písku prstem napsali adresy našich blogů a slovo „nechci-uvést“ (to je ale slovo!), pak jsem musela matejcika z vody vytáhnout téměř násilím, jinak by nám ujel autobus.

Ale stálo to za to, opravdu.

A pak už jsme seděli v autobuse a sledovali, jak okolo nás ubíhá stereotypní krajina, či spíše stereotypní les, chvílemi jsme pospávali (to byste nevěřili, jak namáhavé je sezení v autobuse!) a těšili se na chvíli, kdy budeme moci vystoupit.

Nida je, ale vesnička! Velmi zarostlá. A malá. A velmi zarostlá. A celá nová. A taková ... malá. Ještěže je nová. Ta Nida. To je, ale vesnička!

Mají tam například spoustu racků, korouhviček, písku, turistů, lodiček, jantaru a dalších věcí, které byste v malé zarostlé litevské rybářské vesničce očekávali.

No a pak taky věci, které byste očekávali méně. Například zbrusu nový katolický kostel.

Nebo zbrusu starý evangelický kostel s přilehlým přiléhavým hřbitovem, na kterém je další specialitka, krikštai. To jsou taková prkna, která zarazíte mrtvému k nohám, aby měl po čem vyjít do nebe.

Co se toho týká, pokud je opravdu zaráželi mrtvým k nohám, tak tam byl asi masový hrob, protože krikšt bylo na jednom místě nasázeno asi padesát, vzdálených od sebe maximálně pár desítek centimetrů.

A pak samozřejmě ten hlavní důvod, proč jsme se do Nidy vydali. Duny.

O dunách nenapíšeme nic. Stejně by vás to nezajímalo, jsou z písku a roste na nich nějaká tráva, prostě úplně normální duny.

Postavili jsme spoustu báboviček!

Vyšlápli jsme si na druhou nejvyšší dunu. První nejvyšší byla moc daleko a navíc na ní nejsou sluneční hodiny.

Zapomněli jsme ovšem zmínit, že kromě všeho už uvedeného je v Nidě spousta malých dětí. A jejich rodiče se na nás zřejmě smluvili. Kam jsme se hnuli, pronásledovalo nás nějaké malé dítě. Jedno s námi sedělo v restauraci, další jsme potkali cestou na dunu a u slunečních hodin číhalo zase to první. A při sestupu další! To je znamení, že bys taky měl mít děťátko. Ale ovšem... Ovšem ne se mnou. A s kým tedy? Nikdo mě nechce oplodnit. Přitom bys byla taková hezká maminka. To ano, těhotenské šaty by mi jistě velmi slušely. Akorát s porodem by asi byly docela komplikace. Císařský řez? To se ale napřed musím stát císařem.

Spíš to bylo znamení, že bych měl nějaké dítě sníst.

Tak či onak, v Nidě jsme strávili příjemných pár hodin, pak se nalodili na autobus a vrátili se do Klaipėdy.

A že si dáme koktejlek. A nějaké jídlo. Jsme totiž příšerně rozežraní, my matejcik... No jen se nedělej, však bys taky každý den jedla, kdo to kdy viděl!

(A teď pijeme medový kvas.)

Naše hlady a chutě jsme konzultovali s průvodcem, který pravil, že obstojná pizzerie se nachází pár minut cesty z centra.

Nacházela, ale obstojná nebyla. Na jídlo jsme čekali asi hodinu, na placení další hodinu ... no dobře, třičtvrtě hodiny. Znechutilo nás to a rozhodli jsme se, že koktejlek vypijeme někde jinde.

Ten tomu bohužel nasadil korunu. Jako by nestačilo, že jsme další hodinu strávili procházením Klaipėdy a nahlížením do prázdných barů. Nakonec jsme si jeden ne tak prázdný vybrali, koktejly si objednali, ochutnali ... a zkřivili obličeje. Matejcik dokonce vícekrát, protože dopíjel ten můj (obličej), ozdobený míchátkem ve tvaru mořské paní. Prostě katastrofa. A tak se opil. Nic jiného s tím totiž nešlo dělat. Možná ještě vylejt. Ale to je zase škoda peněz, že.

A tím ten den skončil. Večer jsme si ještě opakovali: „To moře, to moře...“ a s úsměvem na rtech a krásnými představami (převážně o tom moři (ale některé zahrnovaly i smrt litevských barmanů a servírek)) usínali.