em tečka pé tečka

A co hůř, přistihl jsem je přímo při činu. Mám i fotku. Hele:

Skandální, já vím, ale nemohl jsem to nezveřejnit.

Ovšem jistě chápete, že něco takového se nestane jen tak pro nic za nic. Že k tomu musí, abych tak řekl, nějakou dobu směřovat události. V mém konkrétním případě to trvalo tři dny.

A aby se vám lépe četlo, přikládám jednu z písniček, které jsem si v průběhu těch událostí stihl od bláznivé nakrást.

část první

aneb Jak to všechno začalo.

Kdysi dávno jsem si na blogu bláznivé přečetl poutavý zápisek o CVVZ. I začal jsem se vyptávat, co že ta cévvézetka je zač a jak se tam jeden dostane a že chci taky a vůbec. Jednou v létě si na mě tedy bláznivá vzpomněla a napsala mi, že tedy cvvz jako bude a že bude v Třešti a jestli tam teda chci jet tak ať se jako zaregistruju, bo počet účastníků je omezený a že čím dřív tím líp.

Tak jsem se zaregistroval.

Pak bláznivá napsala, že jsou programy a ať si je začnu přihlašovat.

Tak jsem se kouknul na programy. Nejdřív jsem to vůbec nechápal. Pak jsem pochopil, že program je nějaký seminář nebo dílna, na který na CVVZce můžu v nějakou jít a nějakou dobu tam strávit. A že počet účastníků je ještě pořád omezený (děsně omezenej, tenhle počet. vůbec nic nechápe). Ale celý mechanismus přihlašování mě hrozně zmátl, takže jsem to na tři týdny odložil k ledu.

Když jsem se po třech týdnech vrátil, byl už počet účastníků z celé té své omezenosti úplně vyčerpaný. (Jiné zdroje uvádějí, že právě naopak, byl naplněn.) Takže jsem si vybral pár posledních ještě volných, zaregistroval se a zjistil, že vlastně celé dny nebudu mít co dělat. Naštěstí se časem objevily nové programy, takže jsem si toho nakonec zapsal docela dost.

A dlouho očekávaný víkend se nezadržitelně blížil.

část druhá

aneb Cesta tam, zpátky ještě ne

"České dráhy jsou oficiálním dopravcem letošní CVVZ," hlásil informační mail hrdě. A že kdo chce tak si koupí VLAK+ zpáteční jízdenku, která platí speciálním způsobem a kdesi cosi, bude to za pár peněz a na obě cesty a celkově naprosto skvělé.

Vyhledal jsem si tedy spoje (jeden ve 14:00, jeden v 16:00) a těšil se, jak se pěkně projedu vlakem.

Omyl.

Už nikdy nepojedu vlakem v pátek v poledne.

To si takhle přijdete ve třičtvrtě na dvě na hlavák, že si jako koupíte lístek a ve dvě pojedete. Cha chá, vysmějí se vám české dráhy, z dvaceti pokladen jedou tři a u každé je půlhodinová fronta. ČD – matejcik 1:0.

Vydal jsem se na nástupiště s tím, že si holt lístek koupím už ve vlaku. A s neblahou předtuchou, že se do vlaku nevejdu, protože na nástupišti už čekal dav a vlak tam ještě nebyl. Koneckonců to byl vlak do Brna.

Vešel jsem se. Dokonce do kupé, kde byli jen čtyři lidé! ( 1:1 ). Zanedlouho nádražní rozhlas vyhlásil, že vzhledem k frontám u pokladen se bude ve vlaku odbavovat bez přirážky (ČD přichází o bod, tedy 0:1 ).

Ve 14:15 se vlak dal do pohybu. Přijel včas, takže opravdu nevím, na co ksakru celou tu čtvrthodinu čekal. (zpět na 1:1)

Někde před Pardubicemi se do našeho kupé dostal průvodčí. Nahlásil jsem, že bych chtěl na VLAK+ do Třešti a zpět. Průvodčí chvíli cosi datloval do příručního průvodčovátka a pak prohlásil, že to mi teda prodat nemůže, že jedině ve stanici. Musel jsem si koupit obyčejnou jízdenku do Havlíčkova Brodu (dál jsem to hodlal řešit jinak), takto dražší než ta VLAK+ zpáteční na celou cestu. ( 2:1 )

Do HB jsme dorazili už s půlhodinovým zpožděním, takže navazující vláček byl samozřejmě dávno v čudu. (za to bod nepočítám, to bylo jasné od začátku) U pokladny jsem vyložil svůj problém a že bych chtěl tu obyčejnou jízdenku vyměnit za tu vlakplusovou. Paní u pokladny byla milá a ochotná, ale prodat mi tu speciální jízdenku se jí nepovedlo, drážní software to nechtěl vydat odjinud než právě z HB ( 3:1 ). Takže jsem si aktivoval juniorpas a do Jihlavy už dojel za levno ( 3:2 ).

Skóre jsem srovnal tím, že z Jihlavy (a pak i zpátky) jsem jel autobusem. Na konci tedy utkání matejcik – České Dráhy skončilo remízou 3:3.

Ovšem faktem je, že ten autobus taky stál docela za to – dopravci na Vysočině zjevně nepočítali s tím, že se v pátek večer do Třešti požene nějakých tisíc lidí, a že spoje jednou za hodinu to budou stěží zvládat.

část třetí

aneb Poznej sám sebe

(tahle část je dlouhá, protože mě to hrozně zaujalo. zbytek bude kratší. slibuju.)

Po drobných peripetiích jsem se ocitl na náměstí v Třešti, potkal se s bláznivou a Bárou, ubytoval se na správném pokoji v šestém patře, zjistil tak trošku co a jak a vyrazil na první seminář, nazvaný Efektivní komunikace.

Přišel jsem jako jeden z prvních (a ne naposledy! co se to tam dělo, jaktože jsem byl všude včas?) a netrvalo dlouho a už jsme do sebe vzájemně rýpali s těmi ostatními prvními. Jeden chlapec se podivil, že mám triko pomocné školy, zeptal se, zda to má něco společného s Bednou, a když jsem přiznal, že ano, vypadlo z něho, že je to matfyzák a za vedoucího semestrálky (či něčeho podobného) má Martina Mareše. Takto nám v příjemné komunikaci uplynulo pár minut, kdy stihli dorazit i ostatní účastníci ... a pak to začalo. Naplno.

Teda vlastně spíš naprázdno.

Lektor rozložil po zemi kus papíru a nakreslil na něj úsečku. A začal se nás vyptávat, co vidíme. Ať mu řekneme co nejvíc asociací.

Tak jsme asociovali. On pak přikreslil druhou úsečku, pak třetí, že z nich byl trojúhelník, pak ještě jeden trojúhelník, pak k jednomu udělal oblouk ve tvaru půlměsíce ... a my jsme asociovali, až se hory zelenaly. Nestvůra? Most a pod ním zatáčka? Pozorovatel? Noční pyramidy? Fyzika? Všechno máme! K mému velkému zklamání se nakonec z obrázku vyklubaly dvě parabolické antény navzájem na sebe vysílající, jako jakási obrazová reprezentace komunikace. Pak nějaké obecné plky o tom, že vlastně ke komunikaci jsou potřeba dva, a jestli má být jednosměrná a obousměrná, a co si představujeme pod tím, že je komunikace efektivní, to naštěstí netrvalo dlouho a lektor na nás vybalil hromadu trojbarevných provázků. Každý ať si chytí jeden konec a pak ať se najdou vždycky dva, kteří jsou tím provázkem spojení.

Už zorganizovat tohle bylo takové malé cvičení v efektivní komunikaci.

Připadl jsem do dvojice s kamarádkou toho matfyzáka, se kterou jsem se chvilku bavil už na začátku. (to je důležitý fakt pro pozdější vyprávění)

Ve dvojicích jsme si rozdělili písmena A a B. Já jsem byl Ačko, ona Bčko. "Tak," pravil lektor, "teď se otočte čelem k sobě, a A bude dvě minuty povídat něco o sobě, B bude poslouchat, ale nesmí nijak reagovat. Tři, dva, jedna..."

Co vám budu povídat, docela mě to rozhodilo. Docela velmi. Možná na to nevypadám, možná se tvářím jako někdo, komu by takové cvičení nemělo dělat problémy, ale byla to tragédie. Dvě minuty o něčem plkat dokážu i bez odezvy, ale o sobě? Co mám asi tak říkat o sobě, takhle bez přípravy? Vyjmenovávat suchá fakta? Příběhy ze života? Vtípky, trapasy, vážné věci nebo životní filosofii? Tím spíš, když to mám vykládat neznámé slečně a alespoň podvědomě se tedy snažím zanechat kladný dojem?

...tak jsem dvě minuty plkal o něčem. Půlka toho byla o tom, jak jsem z toho vyprávění o sobě zmatenej.

Pak se role prohodily, a slečna prohlásila, že "chce, aby to její vyprávění za něco stálo, takže se do toho pustí." Hm. (vybrala si metodu vyjmenovávání suchých fakt)

No ale tak budiž. Ze cvičení nemělo nic moc plynout, prý jsme si jen měli vyzkoušet, jaké to je, komunikovat bez zpětné vazby. (což já jsem věděl už předtím, proč myslíte, že tak nerad píšu maily? tohle je jeden z mnoha důvodů)

Pak zase pár minut celkem nicneříkajících plků, které lektor uzavřel slovy "ale to je vlastně jedno, stejně vám to vykládám jenom proto, abych vyprázdnil vaši krátkodobou paměť. Teď nám každý z dvojice poví, co si zapamatoval o tom druhém. A poví to, jako kdyby on byl ten druhý."

Cha chá! Tady jsme ale dostali my lektora. Všichni si totiž pamatovali téměř všechno, takže kvůli nedostatku času to musel v půlce utnout.

Pak jsme zase nějakou dobu diskutovali na téma zpětné vazby, jak je nebo není důležitá, a pak se lektor rozhodl, že nám něco předvede.

"Vezměte si papíry," začal, "uděláme si takové malé jednoduché cvičení. Máte ty papíry? A tužky? No ... dobrá, počkáme ... no konečně. Tak podívejte, nakreslete si na papír elipsu." Všichni poslušně nakreslili elipsu. "A teď si nakreslete druhou elipsu." Někteří nakreslili druhou elipsu bez řečí, jiní se nadechovali k dotazu, ale byli utnuti: "Prosimvás to je snad jasný ne? Říkám elipsu, tak kreslete elipsu. To zvládne dítě v mateřský školce. Vám by to možná taky šlo, kdybyste se neptali a místo toho přemýšleli. Tak to zkuste ... už to máte? Sláva. Tak teď si ty elipsy spojte dvěma čárkami. ....dvěma čárkami. Jednoduše nakreslete mezi těma elipsama dvě čáry. Dvě. Co je na tom složitýho. Jo? Tak. A teď k tomu nakreslete ucho. Jaký ucho? Ježišmarja, prostě normální ucho! Jste nikdy neviděli ucho? Tak ho tam nakreslete. To jsou dneska lidi ... no, někteří z nás jsou zjevně pomalejší.... nedá se nic dělat. Tak poslední krok, nakreslete spirálu. Obyčejnou spirálu, co na tom komu může být nejasnýho. Tak snad zvládnete spirálu, ne? To vás na základce neučili? Víte jak vypadá spirála, ne? Pořád se rozšiřuje. Vám to strašně trvá všechno."

Pak se na nás s úsměvem obrátil, a pravil: "Konec ukázky, a pokud jste pozorně následovali moje instrukce, tak máte..."

...na tomto místě vyzývám laskavé čtenáře, aby si vzali do ruky tužku a papír a nakreslili obrázek podle instrukcí. Pak si můžete kliknout a zjistit, co vám mělo vyjít :e)

Poučení z cvičení? "Ano, bylo to přehnané, ale snažím se vám ukázat, že i když vypracujete ty nejdetailnější instrukce, stejně může být něco, na co jste zapomněli, stejně může někomu být nejasné něco, co je pro vás samozřejmé."

(o čemž, i když je to určitě pravda, si taky myslím svoje. jedna věc jsou detailní instrukce a zpětná vazba a to všechno, a věc druhá jsou lidé, kteří se pochopit nesnaží)

Pak následoval výklad o tom, jak účinné jsou které metody učení. Člověk si prý zapamatuje 10% z toho, co slyší, 20% z toho, co vidí, 60% z toho ,co si sám vyzkouší a 95% z toho, co někomu vysvětluje (nebo tak nějak, čísla už nevím přesně) – zajímavé, velmi zajímavé.

A na závěr poslední cvičení, opět ve dvojicích, opět tragédie. A a B si sednou zády k sobě, Ačko vysvětlí Bčku cestu k jeho oblíbené cukrárně, co nejpodrobněji.

já: "No ... a to musíme sedět zády k sobě, nebo stačí, když se na sebe nebudeme dívat?"

lektor: "zády k sobě"

já: "A co když se neuslyšíme?"

lektor: "to se musíte snažit."

A taky že jsme se neslyšeli. Po uplynutí poloviny času jsem to prostě vzdal, protože jsem neměl sebemenší tušení, jestli mě B vůbec slyší. Na dotazy nereagovala. A překřikovat plnou třídu překřikujících se lidí jsem neměl chuť.

Následovala diskuse o tom, co nám vadilo a co nám pomohlo. Poučením mělo být, že se až příliš spoléháme na neverbální složky komunikace a že to může být na škodu – prosímvás, co o tom chcete vykládat mně, který tráví hodiny a hodiny na internetu a s telefonem?

Pointa třetí části není, je jí ale konec. Máte radost?

část čtvrtá

aneb Poznej ostatní

Následovalo slavnostní zahájení, jakási podivná performance, která mě příliš nezaujala. Zaujal mě až hejtman kraje Vysočina, když nás rozhýbal a donutil hrát molekuly. A pak mě taky zaujala skutečnost, že v té době bylo venku -13˚C. To bych si nepomyslel.

Jako další jsem měl zapsaný noční výsadek, ale vzhledem k mnou nepředvídanému množství sněhu, blbým kalhotám a zbytku vybavení, a taky vzhledem k mé lenosti, jsem nikam nešel a místo toho zůstal na pokoji s děvčaty. Kouřili jsme šíšu a popíjeli medovinu a hráli jungle jam a bylo nám dobře.

Někdy okolo jedné ráno se Bára rozhodla, že půjde spát, a my s bláznivou jsme se rozhodli, že ji tedy nebudeme rušit a přesuneme se do herny. Zatímco jsme se chystali k odchodu a přehrabovali se ve věcech, Bára si svlékla tričko i s podprsenkou. Když byla otočená čelem ke mně. Já jsem tedy byl otočený téměř zády, ale my chlapi máme co se týká svlečených ženských poměrně slušně vyvinutý periferní zrak (nebo přinejmenším jsme schopní se po očku koukat a myslet si, že nás při tom nikdo nevidí). A tady tedy bylo na co koukat. Když si vzápětí oblékla jiné tričko, nahlas jsem se podivil, že jí nepřijde divné převlékat se přede mnou jakožto cizím klukem. Na to odpověděla, že je zvyklá ze školy, kde je jediná holka ve třídě samých kluků, a že jsem stejně nic převratného vidět nemohl. Tak jsem dodal, že převratného sice možná ne, ale vždycky je pěkné se podívat. A že když jí to tedy nevadí, budu se příště koukat naprosto otevřeně.

(Ano, tohle je jeden z mých oblíbených zážitků. Ne, podruhé už to neudělala.)

V herně jsem bláznivou naučil Trans Ameriku a ona mě naučila jakousi hru se želvičkami, která je hrozně vtipná a nemusí se u ní moc přemýšlet. Asi ve čtyři jsme se taky odebrali spát.

V sedm ráno mě probral hrozně divný zvuk. Tak divný, že (na rozdíl od situace, kdy zvoní budík a snažím se ho pouze neslyšet a spát dál) jsem se čile posadil na posteli, vylezl ze spacáku a začal zkoumat, odkud ten zvuk vyšel.

Vyšel z Bářina mobilu – ona totiž měla někdy hrozně brzo ráno nějaký program a tak vstávala o hodinu dříve než my. Ten zvuk na budík si asi musím pořídit. Ačkoliv dost možná by přestal fungovat, kdybych si na něj zvykl. Než jsem se stihl vzpamatovat, byla Bára pryč, a tak si spokojeně ještě do osmi pospal. Pak jsme se s bláznivou vydali na snídani.

Byla docela v šoku ze zjištění, že skoro žádné nabízené jídlo se mi nelíbí a krmím se jen suchými rohlíky.

část pátá

aneb Na titulní stránce Vesmírného kurýra

"Tak ahoj, já razím na tu První pomoc," loučil jsem se s bláznivou, když tu mi padl zrak na ceduli Seminář "První pomoc – učíme ji správně?" odpadá.

Vydal jsem se tedy namísto toho na jakýsi volný program o táborech, kde jsem si pak s dalšími sedmi lidmi hodinu volně povídal o táborech. Pak oběd (školní jídelna. jé, já už tak dlouho neměl jídlo ze školní jídelny, že bych málem zapomněl, jak je hnusné. ještěže jsem měl hlad), chvíli pauza a nezávazné poflakování po oblasti, a pak to konečně přišlo.

Výroba vodních raket z PET lahví!

Opět jsem přišel hrozně brzo, takže jsem si mohl dobře prohlédnout pána v modrých montérkách, tvářícího se jako lektor. Při tom dobrém prohlížení jsem si také všiml, že na montérkách je našita americká vlajka, logo NASA a space campu. A že to vlastně nejsou montérky, ale opravdová kosmonautská kombinéza!

Seminář byl zahájen prohlášením, že "máme T-54 minut, takže šup šup ať to stihnem." Lektor nám vysvětlil pár principů, letmo zmínil, že tedy byl v tom space campu a tam se tohle naučil, že je to v západních zemích docela rozšířený sport, a jediný problém je vlastně s odpalovacím zařízením, které se musí buď složitě a draze koupit, nebo složitě a levně vyrobit. Pak jsme si ve dvojicích vyrobili rakety (já s kolegou jsme navrhli experimentální model se širokými křídly a zvláštní hlavicí a vůbec celkově divnou věc) a vydali se na hřiště odpalovat.

Což bylo na dlouhé lokte, protože natlakovat raketu na 6 atmosfér cyklistickou pumpičkou nebyla žádná sranda. Ale pak lítaly moc pěkně. Naše sice neplachtila, jak jsme měli původně v plánu (což jsme ale koneckonců mohli tušit), ale vystoupala do úctyhodné výšky. A vůbec to odpalování byla legrace. Jedna raketa málem zasáhla nějaké lidi na cestičce, jiná skončila na střeše internátu a další jsme po dopadu nenašli.

Po raketách následovala přednáška "Vychovatelem v Mosambiku". Lektorka nám hned na začátku vysvětlila, že si to téma zadala ještě před tím, než do toho Mosambiku odjela, a že nakonec bylo všechno jinak, a že tedy vlastně neví úplně jistě, o čem vyprávět. Ale dopadlo to dobře, vyprávěla zajímavě a mám teď o něco lepší představu o tom, jak to v té Africe chodí (věděli jste, že vajíčka se do Mosambiku dovážejí z Brazílie? to jsou nápady, co?).

Na téhle přednášce jsem se opět potkal se slečnou ze třetí části. Pochopitelně jsem ji ale nepoznal, jak je pro mě obvyklé. Prohodili jsme spolu pár slov a šli každý po svém.

část šestá

aneb Horečka sobotní noci

Večeře ještě horší než oběd, pak velmi zajímavé povídání o tom, jak zvládat teenagery, pak sraz za účelem slavnostního ukončení, pak spousta plků typu poděkování sponzorům (takové to co nikoho nezajímá ale říct se to musí), veliká demence ohledně organizace cvvz v příštích letech (tomu já ale nerozumím, takže mi to může být jedno) a překvapení v podobě koncertu Žalmana a spol. Kde jsem vydržel několik písniček, ale pak jsem to vzdal, protože v tělocvičně byla zima a nepohodlno a ty písničky jsem neznal a na první poslech mě moc nebraly.

Pak jsme na pokoji dorazili medovinu, vypili muškátové víno z akce z Alberta, zakouřili mnoho vodnice (už jsem říkal, že byl na celé akci zakázán alkohol a jiné omamné látky, a tím spíše pak kouření na pokojích?) a celkem spolehlivě vytuhnuli. (poslední věta je prakticky opsána ze zápisků bláznivé, máte-li heslo, tak si počtěte).

A spali a spali, celé asi čtyři hodiny, které do rána zbývaly.

část sedmá

aneb co já vim už, prostě konec a paroháči a podobná havěť.

Už celkem nic zajímavého. K snídani nebyly rohlíky, takže jsem přežil o suchém chlebu s tu a tam kouskem marmelády. Pak jsem se přifařil k jakýmsi zpěvákům a hráčům, jenže ti zpívali a hráli celou noc, takže tou dobou už byli třičtvrtěmrtví.

Šel jsem na seminář o tvorbě oddílového videa – no to byl špatný nápad. A ani nemůžu říct, že jsem nebyl varován. Pan lektor nám první půlku vyprávěl o tom, co vlastně tím videem chceme dosáhnout a jak to uděláme, a vyjmenovával software, a pak to začalo vypadat, že ještě dopoví tohle, a začne to být zajímavé, ale takhle to vypadalo až do konce. Naprostá ztráta času. To, co by mě bylo bývalo zajímalo (jak takový dokument sestavit, co do něj použít, jak udělat scénář) prakticky ani nezmínil a místo toho rozebíral nahrávání videa do počítače a stříhání (a to ještě navíc jenom ve windows).

Tam jsem také potřetí a naposledy potkal slečnu z části tři. Až si říkám, jestli mě nepronásledovala. Nebo já ji.

Na posledních pár minut jsem se přifařil k Báře do dílny a umotal si z měděného drátu hlavu a jednu tlapku pejska (to proto, že na zbytek mi nevyšel drát, ustřihl jsem si moc krátký kus).

A to byl prakticky konec. Vrátili jsme se na pokoj, kde ze mě holky ještě stihly udělat paroháče, pak jsme se sbalili, naskákali do auta Bářina tatínka a nechali se odvézt do Jihlavy, a já odtud autobusem do Prahy, kde jsem padl mrkev. Tedy mrtev.

Uff, to bylo dlouhé. Ale naštěstí je to zdárně za námi. Ani jsem to po sobě radši nečetl.