em tečka pé tečka

Středa – spát je mi třeba. To je známá věc. Takže jsem dnes celý den ospalý a dokonce jsem se kvůli tomu rozhodl nejít na sborovou besídku, kam by se mi jinak moc chtělo.

Poznámka od cesty: Taky zjišťuju, že přestávám mít v oblibě tvrdý alkohol, a když už musí být, tak jedině něčím ředěný. Zato takové víno... mmm.

(Neměl bych sice opomíjet setkání s mou oblíbenou ekoteroristkou, která zase po dlouhé době přijela do prahy (naplánovat rozmístění nějakých náloží a tak, znáte to), ale ač bylo setkání velmi pěkné, zahráli jsme si na cukry (jakože jsme je použili jako hudební nástroje) a vymysleli několik způsobů ovládnutí a následného zotro...ee... chci říci zachránění světa, není na tom asi nic zajímavého, co bych měl potřebu sdělit světu.)

Ale slíbil jsem povídky. Rámec je následující: po skončení vyučování jsem se vydal do studovny dodělat domácí úkoly ze ZFM, které jsem měl odevzdat včera, resp. před týdnem. Když jsem zjistil, že na to nemám vhodné pomůcky (pravítko), odebral jsem se na Anděla nakoupit jídlo a vánoční cukroví a mech na sluchátka a další síťový kabel (pro můj úžasný nový notebook, na který brzy napíšu recensi).

Povídka první: O sluchátkách

Včera ráno jsem se probudil a zjistil, že na levém sluchátku, ze kterého se už delší dobu stahoval takový ten molitanový návlek, tento definitivně chybí. Věnoval jsem hledání drahně času, ale návlek nenašel. Vzal jsem si proto druhá sluchátka, beznávleková.

Dnes ráno jsem se probudil a zjistil, že na levém sluchátku, ze kterého občas odpadla taková guma, která tam plní funkci oddělení ucha od vnitřností sluchátka, tato definitivně chybí. Věnoval jsem hledání drahně času (byť o něco méně než včera), ale gumu nenašel. Nevzal jsem si nic, žádná další funkční sluchátka tu nemám.

Myslíte, že by takováhle věc byla reklamovatelná?

...akorát mám pocit, že obal od těch sluchátek jsem relativně nedávno vyhodil s tím, že už beztak k ničemu není... asi se přeučím na symetrické kablíky a koupím si sluchátka koss s doživotní zárukou.

Každopandě jsem se vydal do datartu koupit náhradní molitanový návlek.

Co myslíte? Neměli. Měli jenom návleky na velká sluchátka. Zmije to jsou a ne kamarádi. (dokonce neměli ani superlevná sluchátka (teda chrastítka) hama za 30 korun, na kterých jsou jedny návleky rovnou a jedny náhradní)

Povídka druhá: O nákupních centrech

Představte si, že jste poctivě pracující člověk, od osmi do čtyř sedíte třeba někde v kanclu, a pak vyjdete ven a jdete na nákup.

Představeno? Tak právě teď jste se vžili do typického pražáka. Já to nechápu. Jak si ti lidé mohou užívat života, když se každý den účastní tak příšerných davů?

Asi nijak, a taky neužívají. Ty davy jsou ale příšerné, opravdu. A navíc nikde nic nemají.

Po spatření front v tescu jsem pokus o nákup raději předem vzdal. Návleky na sluchátka v datartu nebyly. Jedenapůlmetru ethernetového kabelu v tescu stálo 120 kč, tak to jsem si řekl, ať si naserou, a v datartu kabely pro jistotu neměli. Zato tam měli krásné sony vaio a několik hnusných acerů. (taky máme ve škole v e-sklípku hromadu počítačů s lcd displeji Acer, které jsou 19" s nominálním rozlišením 1280x1024, ale když se tam nastaví něco víc než 1152x864, začne se obraz zrnit a chvět. elcédéčka jako kopyto, jen co je pravda) A také tam měli v přihrádce "PC příslušenství" šest druhů úsporných žárovek.

Nezapomínejme pak, že davy jsou nejen v obchodech, ale i v metru. A ani v metru nic nemají.

Povídka třetí: O chytání oveček a operátorů

Jdu si takhle z metra na Andělu, když tu náhle se z davu přede mnou vynoří celkem sympatický a zjevně dobře naladěný mladík, o něco větší než já, začne na mě divoce mávat, poskakovat a volat: "Dobrý den, dobrý (mumly mumly mumly) dobrý den!"

Pochopil jsem to tak, že chce, abych zastavil a dal se s ním do řeči, a přesně to jsem také udělal. Slušně jsem odpověděl na pozdrav ("Dobrý, dobrý").

"(Mumly mumly mumly)?" zeptal se mě mladík veselým hlasem.

"Promiňte, ale vůbec vám nerozumím," odpověděl jsem.

"Jakého máte operátora?" opakoval otázku mladík.

Přepnul jsem do režimu hra na chytání oveček: "A jakého máte vy?"

"Já mám Ou Tů," nenechal se z míry vyvést mladík, "a co vy?"

Po pravdě jsem přiznal, že tý mobajl, pak jsem přiznal, že ... jsem opět nerozuměl tomu, co řekl. "Promiňte, já mám hrozně zamrzlej jazyk," omluvil se mladík, a zopakoval, o něco srozumitelněji, že by ho zajímalo, kolik platím za měsíc. Dál podle scénáře – kam volám, jestli mám paušál, jestli ten pro mladý, jestli.... jestli "mumly mumly huhlyhuhumumumlymumly."

Nasadil jsem výraz totálního zmatení a konstatoval: "Vy ale mluvíte strašně nesrozumitelně!"

Mladík se nadechoval, aby se to pokusil zopakovat, ale pak změnil názor, pravil, že to nemá smysl, a že děkuje a omlouvá se za zdržení. A zase se vnořil do davu.

Takže jsem operátora zase nezměnil.

Ale tedy, více takových dobře naladěných lovčích! To pak bude radost být odchycen.

(Ovšem nejlepší stejně byli letáčkáři na Českomoravské někdy v létě. Kluk a holka, nejvýše tak 16 let a to ještě kdo ví jestli, rozdávali papírky s kurzy angličtiny. Zrovna nikdo nešel, bavili se mezi sebou, mě pozorovali už z dálky, vesele se smáli a mávali papírky. Když jsem přišel blíž, udělal jsem odmítavé gesto a pravil "no, thanks." Velmi je to pobavilo.)

Povídka čtvrtá: O feťákovi

Nastoupil jsem na Andělu do tramvaje číslo 20, která byla i přes obecnou zadavenost (zadávenost?) okolí poloprázdná. Po tramvaji se pohybovalo podezřelé individuum mužského pohlaví. Nebylo podezřelé ani tak vzhledem, jako spíše chováním. Pomalou a velmi nejistou chůzí systematicky procházelo celou tramvaj a dívalo se pod sedačky. Když se ho nějaká paní zeptala, co tam blbne, odpovědělo, že tady ztratilo nákup.

"A co tahle černá taška tady pod sedačkou?" upozornil jsem na tajemný balíček pod svým sedadlem. "Jo, to je ono, díky," odpovědělo individuum. Ale místo aby si nákup vyzvedlo, pohybovalo se po tramvaji dál. Ze země sbíralo vajgly, které mu neustále vypadávaly, dívalo se i za sedačky, na takové ty okraje. Myslel jsem si, že tam hledá další vajgly.

Nikoliv. O pár stanic dál se ho jiná paní zeptala, co tam blbne, a individuum řeklo, že hledá takovou maličkou tabletku.

Hledalo, ale nenašlo. Po dalších pár stanicích bylo individuum už tak zoufalé, že si začalo prohlížet a ochutnávat zajímavě vypadající drobky, které na zemi našlo.

Zda má tato povídka šťastný konec nevím, musel jsem vystoupit.

a to je konec. nashledanou!