em tečka pé tečka

Nejběžnějším druhem je klasický vagonek-motoráček. Vyskytuje se ve dvou variantách – s motorem a bez motoru – ale z hlediska cestujícího se nijak neliší. Všichni jste ho už určitě mnohokrát viděli, je to takový ten autobus na kolejích. Sedačky jsou potažené tmavě červenou koženkou, po jedné straně jsou širší (tzv. trojky, protože se vedle sebe vejdou tři lidé), po druhé straně užší (dvojky).

Vagonek je to takový obyčejný. Topení většinou funguje, uvnitř je hluk, ale hudba se při tom poslouchat dá. Je tam spousta místa na nohy i na notebook. Nic extra, ale nic hrozného. Takový standardní vagonek.

Další je "vylepšená" varianta motoráčku. Vylepšená v uvozovkách, protože, jak to říci a neurazit, ve skutečnosti je mnohem horší.

To si soudruzi železničáři asi řekli, že odhadem čtyřicet let staré motoráčky už jim nejsou dost dobré a že by se z nich mohlo udělat něco lepšího. K čemuž přistoupili tak, že vyrvali červené koženkové sedačky a místo nich tam nasázeli plastové s plyšovým potahem.

A tím se dopustili fatální chyby.

Na těch nových sedačkách se totiž nedá sedět. Tedy dá, ale prostě nejsou tak pohodlné jako ty původní. Jednak mají nešikovný tvar, který zabraňuje různému povalování a podobně, jeden musí celou cestu sedět rovně a vzpřímeně. Jednak místo trojsedaček a dvojsedaček jsou to tři, resp. dvě oddělená plastová sedátka, takže nejde posadit se nějak šikovně doprostřed. A s tím přímo souvisí třetí nevýhoda – nedá se tam psát na notebooku!

Totiž to máte tak. Ony jsou ty tři sedačky dohromady o fous užší, než jedna trojsedačka. Takže při plném obsazení jsou lidé namačkáni na sebe. Pokud máte tu smůlu, že sedíte u okna, musíte mít k oknu přilehlou ruku těsně u těla, jinak se nevejdete. Pokud zase sedíte směrem do uličky, přečnívá vám loket ven a žďuchá do lidí, kteří tam třeba stojí. Takže jediná použitelná pozice je uprostřed trojsedačky (všimněte si, že dvojsedačka už automaticky ze hry vypadla). Ale když je narváno a někdo sedí vedle vás, tak zase loktem žďucháte jeho.

Tento druh je můj nejméně oblíbený, a jak můžu, tak se mu vyhýbám.

Třetí typ je takzvaný nový motoráček. Ten je naopak můj oblíbený. Jezdí vždycky večer z Masarykova nádraží do Blatné. Je žlutý, dvouvagonkový, a ty dva vagonky se od sebe podstatně liší – jeden z nich je klasický plný sedaček, druhý má uprostřed nízkopodlažní část pro kočárky, cyklisty a vozíčkáře. Kromě toho je opravdu nový, čistý, prostorný, pohodlný, má šoupací dveře na tlačítka, po obou stranách jsou široké a pohodlné plyšové dvojsedačky, prostě je to celkově skvělý vláček. Navíc nepamatuji že bych ho kdy zažil plně obsazený, takže vždycky je někde místo.

Prostě takhle nějak by to mělo vypadat.

Párkrát za den jezdí rychlík nebo snad spěšný vlak odněkud z Jirkova. Ten má dlouhé zelené vagony, které mám taky docela rád. Jsou tam stahovací okna, velké staré dvojsedačky potažené červenou železniční koženkou, a hlavně nikdy není obsazená víc než polovina vagonu. A když si jeden sedne dost daleko od lokomotivy, není ani rušen nadměrným hlukem. Jen se tam občas netopí.

A posledním druhem, který mě vlastně k tomuto zápisku vyprovokoval, jsou nové divné vagony, které nevím jak lépe nazvat.

Jsou nové, to ano. Jsou tam plastové plyšem potažené sedačky, seřazené ve dvojicích za sebou jako v normálním autobuse, tedy nejsou naproti sobě. Díky tomu je tam i výrazně méně místa na nohy a sotva se tam vejde otevřený notebook. Dveře jsou zhruba ve třetinách a vedou do chodbiček, které rozdělují vagon na tři části – přední, střední a zadní. Přední a zadní část vypadá identicky, jen zrcadlově obráceně – v přední části koukáte po směru jízdy a v zadní proti směru. Jsou tam taky veliká okna, takže zadní část posledního vagonu mám poměrně rád, neboť je tam skvělý výhled. V prostřední části jsou vepředu "protisměrné" a vzadu "posměrné" sedačky, které se přibližně uprostřed potkávají u malého stolečku. To jsou jediné sedačky, které jsou naproti sobě, a taky jedno z pouhých tří míst, kde se dá rozumně pracovat s notebookem (další dvě jsou první sedačky v přední a zadní části), protože se tam vejde.

Tedy, dalo by se.

Kdyby to v těchto vagonech tak příšerně nedrncalo!

Původně jsem myslel, že to je nějaká vlastnost těch vagonů. A že to je kvůli tomu, jak je ta lokomotiva táhne, nebo něco podobného, a že v těch krajních částech to prostě víc hází, takže lépe sedět uprostřed. Ale i tam to házelo dost. Snažil jsem se tedy těmto vagonům vyhýbat, protože při drncání se s notebookem pracuje blbě. Ale když vlak jede, tak jede, nebudu přece čekat na další jen kvůli vagonům.

Tak třeba včera večer. Usadil jsem se do prostřední části posledního vagonu čtvrt hodiny před odjezdem, vytáhl notebook a začal programovat. A vesele programoval a nebylo mi nic divného, než jsme dojeli několik kilometrů před Kladno, kde se to stalo!

Najednou začal celý vagon strašlivě houpat. Asi jako kdyby přišlo vlnobití. Na kolejích. Kolejobití? Asi po minutě se to uklidnilo, ale od té doby to až do konce cesty strašně drncalo. Musel jsem notebook vypnout, protože už to nemělo smysl.

A to mě přivedlo na novou teorii drncání: tyhle vagony by možná tolik nedrncaly. Možná mají nějaké tlumiče, které fungují podobně jako tlumiče u ostatních nedrncavých vlaků. Jenže tyhle jejich tlumiče jsou nespolehlivé. Třeba včera tlumiče fungovaly skoro celou cestu, ale pak prostě selhaly. Třeba praskla nějaká pružina, uvolněná energie vagon rozhoupala a pak už to holt nedělalo nic.

A z toho plyne poučení: nechval tlumiče před večerem.

A to je všechno co jsem vám dnes chtěl říct. Já vím, ta pointa byla taková slabší, na to, jak to bylo dlouhé, ale tak co naděláme, není každý den posvícení. Posvícení bude až zítra, dnes má bratr koncert.