em tečka pé tečka

Že to nezní moc uvěřitelně? Pravda, bylo to trošku jinak. Rodinka (kromě maminky, která se doma psychicky připravuje na pobyt v Bohnicích) se vydala na výlet za babičkou na Vysočinu. A protože jsem u babičky nebyl, ani nepamatuju, musel jsem jet taky.

Babičky mám dvě a obě nadmíru vydařené. Babička z maminčiny strany žije v malém městě nedaleko Kladna a život tráví obavami o to, komu se co stalo. Například tato příhoda: v době, kdy ještě nebyly mobily, a i domácí pevné linky byly vzácností, volala babičce teta z telefonní budky. Náhle se, jak to tehdy nebylo neobvyklé, spojení přerušilo a babička pár vteřin mluvila do hluchého telefonu. Pak se hrozně polekala: tetě se jistě vytrhl její nezvedený syn a vběhl pod auto! Jako první nápad na vysvětlení přerušeného spojení celkem ujde, ne?

Její oblíbenou zábavou vyptávání. Tím se neliší od mnoha jiných (nejen) babiček, liší se ovšem v metodice, smyslu položených otázek a vůbec v celkovém postupu. Vezměme si například obecně oblíbenou otázku „učíš se?“ Tato babička ji používá následujícím způsobem.

babička: „Martin (křestní jméno bratra. (dalším specifikem babičky je, že občas nepoužívá pátý pád)) ... teda Stando (křestní jméno tatínka) ... ne, myslím, Honzik, učíš se?“

já: (na tomto místě si za moji repliku může ctěný čtenář doplnit co chce, od obligátního „jasně babi“, přes méně obvyklé „ani mě nenapadne“, až po obskurnosti jako „ne, díky, nemám hlad“ nebo „já bych strašně chtěl, ale vždycky když si vezmu do ruky učebnici, objeví se v mém pokoji příšery z dimenze X a musím s nimi bojovat, aby nezničily svět“)

babička (zamyšleně): „Musíš se učit. Uč se, Honzik.“

já: (opět nezáleží na tom, co řeknu)

babička: „To je důležitý, víš? Měl by ses dobře učit, a přestat chodit do tý tvojí práce a napřed si dodělat školy!“

(uplyne deset minut)

babička: „a učíš se, Stando?“

Pokud vím, není to projevem senility ani stařecké demence, protože v jiných životních aspektech je babička duševně až nepřirozeně čilá. Například v její další zálibě, vyčítání.

maminka: (nějaká informace o tom, co v poslední době udělala/koupila/řekla)

babička: „To jsi ale udělala úplně špatně! (pět katastrofických scénářů následujících po tomto rozhodnutí) Ty seš snad úplně blbá!“

Babička z otcovy strany má zase jiné výhody. Například nenechá si do ničeho mluvit, protože ví všechno nejlíp. A protože ví všechno nejlíp, do všeho mluví ostatním. Když nám onehdy uložila práci (okopat jahody) a pak nám hodinu a půl stála za zády a vysvětlovala krok za krokem, jak to máme dělat („ale co děláš! Vždyť si to jenom komplikuješ, hele, teďka vezmi támhle ten trs ... ty mě snad vůbec neposloucháš, říkám támhleten!“), musel jsem ji ze zahrady vyhnat vidlemi.

Teď už k tomu nemá tolik příležitostí, protože domek se zahradou prodala a bydlí v 2+kk v paneláku. Vyžívá se tedy jinak, například argumentováním. Argumentuje s oblibou o čemkoliv, bez ohledu na to, zda se s ní někdo chce hádat nebo ne. Dokonce i v případě, že s ní souhlasíte, vede si svou a musí vám vysvětlit, proč má pravdu.

A do třetice všeho zlého se jí podařilo ovládnout geniálně iritující nepřímou řeč. „Děti, oběd je na stole,“ je obecně oblíbená výzva, aby oslovení všeho nechali a utíkali jíst – u naší babičky je to ale jen začátek. Dnes to například skončilo hlasitým: „tady u toho stolu někdo chybííííííííí!“ (pak ji tatínek upozornil, že bratřík na to opravdu reagovat nebude, neboť sedí na záchodě)

A v neposlední řadě je strašně šetřivá. Všechno se musí spotřebovat do poslední kapičky, i když je to prošlý. A když mají v Lidlu perníky za pětikorunu, tak se holt nakoupí třicet perníků za pětikorunu, protože to je laciný. Že u nás nikdo perníky nejí, na tom už nesejde.

Jistě, každý má něco, nikdo není dokonalý a všichni máme nějaké nepříjemné zvyky nebo osobní vady. (Možná kromě mě.) Ale u většiny lidí jsou vyváženy nějakými dobrými vlastnostmi, něčím, díky čemu je nám soužití s nimi příjemné. I moje babičky mají svoje skryté dobré stránky.

Tak dobře skryté, že jsem je ještě neobjevil.

(Ačkoliv připouštím, že obě babičky mi dávají peníze. A dobře vaří, jedna líp než druhá (konkrétně babička z matčiny strany je ta jedna a z otcovy strany je ta druhá). Výlet na Vysočinu s dopravou zdarma, ubytováním zdarma (pravda, na zemi ve spacáku), dobrým jídlem zdarma, a ještě dostanu pětikilo, to není špatný.)

...ne, ono to s babičkami není tak děsivé, dá se to přežít i bez většího psychického vypětí. Tím vysvětlováním jsem ale chtěl říct, že na rozdíl od spousty dalších lidí mě za ani jednou z babiček nic nijak výrazně netáhne. Dovedu si představit spoustu lepších způsobů, jak strávit víkend.

Místo sladkého víkendového nicnedělání v pražském bytečku jsem se tedy v sobotu brzy ráno (v devět) vydal vhodit lístek do urny a pak s tatínkem a bratříkem nasedl do auta, které zamířilo k Pelhřimovu. (jo. samo od sebe.)

A ač je to s podivem, nelitoval jsem. Protože bylo krásně.

Ta příroda! Ty barvy! Ten podzim!

To je taková krása!

Udělal jsem asi milion fotek a vůbec jsem si to hrozně užil. Jsou mezi nimi i takové zajímavosti...

Odpoledne jsme tedy sledovali volební speciál a tiše trnuli, jak se ta naše republika taky na podzim vybarvila. Nezbývá než doufat, že z oranžové se zbarví do hněda (to proto, že se z toho všichni poserem) a na zimu opadá.

Ale druhý den ráno jsme šli znovu ven, brodili se spadaným listím, koukali na opadané jabloně a dobrý podzimní pocit si obnovili.

Na závěr bych dal ještě jednu podzimní od Wernische.

Podzim

V tom podzimu zahrada.

V zahradě dům

V domě skříň

Ve skříni zimník

V kapse mušle.

V moři zahrada

V zahradě dům.

V domě skříň

Ve skříni zimník.

V kapse mušle.

Zahrada v moři.

V ní ..... podzim.