em tečka pé tečka

(Opět jsem si dal týden (update: dva týdny ... tři týdny...) na to, abych většinu podrobností zapomněl, a výsledný zápisek tak byl kratší. Ale znáte mě, paměť na kraviny mám dobrou.)

Na Tmě jsme byli s Pomocnou školou předloni. Byl to ročník zajímavý jednak tím, že tam byla největší zima (prý až minus deset, což se mi ale moc nezdá), jednak tím, že jsme s aničkou málem nedošli ani na zastávku autobusu směrem domů. Takže nebylo divu, že jsme se zařekli už nikdy se ničeho takového neúčastnit.

Jenže letos přišla anička s tím, že bychom mohli jít s jiným týmem (DuJour a spol (čte se "dyžr"), podle té slečny z matrixu s tím bílým králíkem), a že s nimi bychom mohli i dojít do cíle. Což by na jubilejní Tmou X (jakože deset) mohlo být celkem fajn.

Pak jsme sice ještě hodně váhali, jestli to odsouhlasit nebo ne, ale nakonec ve mně převážila magorská povaha a řekl jsem, že tedy jo, zničíme se a bude legrace.

Oproti tomu předposlednímu ročníku tentokrát hrozilo zcela jiné ničení: medard online nás urputně přesvědčoval o tom, že zatímco v celé republice bude zataženo bez srážek, Instruktoři Brno si objednali vytrvalý déšť na celou dobu trvání hry. Do batůžku jsem si tedy přibalil kromě bundy, dvou mikin a jedněch kalhot, ještě reklamní deštník a starou dobrou modrou poncho pláštěnku.

Jak je mým špatným zvykem, nebudu moc detailně popisovat šifry. Tentokrát to za mě sice ani anička tak úplně neudělala, ale ono to vlastně ani moc nevadí.

Nejzásadnější šifrou totiž bylo, co s botami. Když jsem byl na Tmě naposledy, šel jsem tam ve zbrusu nových botách, což se mi celkem záhy vymstilo. A protože jsem letos nestihl žádné zbrusu nové boty pořídit, šel jsem ve zbrusu starých – shodou okolností těch samých, ve kterých jsem byl předloni.

Boty to byly takové, jak to říci a neurazit. V obchodě se tvářily slušně a honosily se cenovkou 800 českých. Poté, co jsem je na Tmě rozchodil, mi věrně sloužily v dobrém i zlém, nachodil jsem v nich mnoho kilometrů, i když ne vždy dokonale pohodlně.

Ale ať byly jaké byly, důležitý je tu ten minulý čas. Byly. Když jsme totiž zmateně pobíhali mezi šalinami, snažíce se najít tu správnou, zaregistrovaly mé citlivé hmatové buňky na špičce palce levé nohy nezvyklý vjem. Úplně jako kdyby náhle zmizela část vložky. A skutečně, po bližším ohlodání se obavy potvrdily: podrážka levé boty se začala propadat.

Zasaženou nohu jsem obalil čtyřmi vrstvami ponožek navíc, takže mi nerovnost vložky ani tolik nevadila, a pomyslel jsem si, že to tedy bude legrace.

A byla, i přes to, že propadlá podrážka na ní měla jen minimální zásluhu. (nápravné opatření zaúčinkovalo, popírajíc všechna očekávání (druhý přechodník, no co už. ale tak uznejte že "nápravné opatření proti všem očekáváním zafungovalo" by nebylo úplně přesné))

V šifrování jsme si vedli obstojně. Výchozí super-mega-multi šifru XP Sports Edition (na stadioně Velodrom) jsme vyřešili podle aničky zhruba desátí a tak jsme odcházeli právě ve chvíli, kdy orgové začínali prozrazovat řešení dílčích šifer. Následující úloha byla doslova "kouknu a vidim", takže jsme se ani nezdrželi a vyrazili směle na třetí.

Která tedy byla mimořádně odporná, zahrnovala oběhání asi tisíce míst v okolí centra a pak ještě skládání nějakých mřížek... Do oběhávání jsem se chutě pustil a nakonec mě to celkem i bavilo. Dozvěděl jsem se třeba, kolik je holých zadků na kostele Sv. Jakuba, kolik soch Jana Masaryka před Masarykovou univerzitou, kolik křídel má Mozart, kolik je savců na domě pánů z Lipé a spoustu dalších zajímavých věcí. Kdyby to nebylo součástí pitomé šifry, a navíc za tmy, nejspíš bych z toho byl hrozně nadšen. (ale Skácelovy verše jsem teda počítat odmítl.) Když jsem se z výletu po pamětihodnostech vrátil, bylo naštěstí už vyřešeno – Xofovi se metoda "kouknu a vidim" zalíbila a použil ji s úspěchem znovu i na neúplné zadání.

A šlo se dál. A pořád to bylo fajn! Bylo i celkem teplo – nechápu, jak to v tom Brně dělají, ale za poslední měsíc vždycky když jsem tam byl, bylo tam výrazně tepleji než v Praze. To je ten jih asi. No a nechodilo se nijak šíleně zběsile, a hlavně stále nepršelo.

Šifry byly ... inu, byly. Některé se mi líbily moc, některé byly ukrutně pitomé, v průměru prostě takový průměr. Tedy výrazně lepší než šifry z mojí minulé Tmy. Například ten filmeček byl úplně nádhernej. A navíc k němu jako soundtrack pustili Piráty z Karibiku.

S filmečkem to totiž bylo ještě zajímavé. To jsme se někdy k ránu doplahočili do jakési sokolovny, kde nám zkontrolovali nějaká hesla, řekli nám, ať se zujeme, a poslali do temné tělocvičny. V temné tělocvičně se promítal film. Moc krásný film. No fakt, se na něj koukněte sami (106MB). Pro ten správný efekt to chce ještě soundtrack z Pirátů, ale není to nutné. Takže na tenhle krásný film jsme se chvíli koukali, pak jsem přišel na to, k čemu je dobrý (ano, jako v každém mém zápisku o šifrovačce, ani tady nemůže chybět nějaké machrování šifrou, kterou jsem vyřešil. ačkoliv tady to ve skutečnosti bylo tak, že jsem pouze přišel na to, k čemu je film, a zbytek řešení dodělal (opět) Xof), tak jsme se odebrali z temné tělocvičny na světlo, šifru dořešili, obuli boty a odešli na další stanoviště. A tam jsem si chtěl posvítit na šifru a zděšeně jsem zjistil, že nemám čím! Čelovku jsem totiž nechal u temné tělocvičny. No což, nedalo se svítit, musel jsem se pro ni vrátit.

Mezitím moji spolutýmovníci přišli na princip té další šifry, která byla z těch ukrutně pitomých. Vyřešeno ale ještě neměli, protože to byla šifra ukrutně pracná. I posadil jsem se na zem a začal jim pomáhat. Když tu náhle (!) se spustil déšť.

Neohroženě jsem vytáhl deštník a pokračoval v luštění. Déšť po chvíli ustal, ale už bylo jasně vidět, ve kterém místě chodníku jsem pod deštníkem seděl...

Když už jsme šifru měli hotovou, začalo pršet znovu. Schoval jsem tedy reklamní deštník (při chvatném otevírání se mu totiž zlomil drát) a vyndal starou dobrou pláštěnku. A pod ní jsem zůstal schovaný až do konce hry.

A dobře jsem udělal.

Teď tedy zase přeskočím spoustu zásadních událostí, například lezení tunýlkem, kterého jsem se původně velmi bál, ale pak se mi velmi líbil... a přesuneme se na šestou hodinu ranní, kdy se přeháňky postupně začaly slévat ve větší přeháně. Nebo raději rovnou na sedmou, kdy se z velkých přehání stal vytrvalý déšť.

No co, déšť je skvělý, řekne si jistá množina lidí. Existuje pro ně jedno hezké přídavné jméno: naivní.

Ono totiž jak známo, Tmou se nekoná jen ve městě. Má i takzvanou terénní část, která hráče protáhne přírodou a vesnicemi v blízkém i dalekém okolí. A spíš dalekém než blízkém. Ve zmíněných sedm ráno, kdy bylo jasné, že déšť s námi už zůstane, jsme byli poměrně daleko od civilizace a neměli se tak úplně kam schovat.

A to bylo ještě dobré. K dalšímu stanovišti totiž vedla asfaltka. Jenže ne až k němu, posledních 800 metrů jsme museli ujít po lesní cestě.

Kdo šel někdy v listopadu v hustém dešti po lesní cestě a je schopen tvrdit, že je to příjemný zážitek, je buď úchyl (koneckonců T.M.O.U znamená Tmou Musí Organizovat Úchylové), má mentální poruchu, nebo je sprostý lhář. Zakempovali jsme v krmelci, mezi zbytky plesnivého chleba a kukuřice, vyřešili šifru, odkempovali a vydali se dále.

Tou dobou jsem ale začal mít neodbytný pocit, že mi teče do bot. A taky jo. Moje skvělá modrá poncho pláštěnka sice dokonale chránila jak batoh, tak horní polovinu mého těla – jenže tahle ochrana končila někde ve výšce kolene. Takže od kolen dolů byly moje vietnamské maskáče dokonale promočené, a voda z nich plynule stékala přímo do bot. Nic nepomáhalo, že zvenčí boty nepropustily ani kapku, voda natekla horem.

A déšť stále houstl. A šli jsme po rozbahněné stezce plné louží, jinde se zase prodírali vysokou trávou...

Z nějakého důvodu mi celou dobu zněla hlavou písnička Moknu od Šantré.

Moji drazí čtenáři, kteří jste mi posledně tvrdili, že máte déšť rádi, obracím se nyní přímo k vám. Představte si, že jdete po rozbahněné cestě, máte mokré boty a kalhoty, je to v listopadu, takže je vám celkem zima, a jediné, co vás před proudy vody padajícími z nebes chrání, je stará, na mnoha místech protržená a izolepou záplatovaná pláštěnka. Nebo lépe, nějaká supermegaultra goretex membrána s 5000mm vodního sloupce. To je sice pět metrů vody, ale ono kdo ví jak je to počítané, známe se. Jo a záchrana není na dohled, jste uprostřed lesa. Ale i stromy už jsou promočené, takže před deštěm nekryjí. A víte, že takhle musíte přečkat ještě minimálně hodinu a půl, protože i kdybyste v tom okamžiku zamířili do civilizace, dříve než za hodinu a půl se tam nedoplahočíte. Navíc vás čeká spousta šifer – nad kterými buď vytuhnete, protože budou velmi těžké, nebo je vyřešíte rychle a pak vás v tom samém dešti čeká přesun do pekel ještě více horoucích.

A nezapomeňme na to, že i kdybyste se do té civilizace nakrásně dohrabali, tak pořád jste navlečení do těch mokrých věcí. Bydlíte ještě o tři a půl hodiny cesty vlakem dál. Tak příjemnou zábavu.

Tak jestli si někdo přímo libuje v tom mít promodralou husí kůži... Proti gustu žádný dyšputát. Ale někomu takovému důvěřovat neradno.

Každopandě. Zhruba ve třináct hodin zhruba na třinácté šifře jsme se s aničkou shodli, že dále už to nemá cenu, rozloučili se se zbytkem týmu a zamířili k civilizaci. Podle mapy. Pravda, ten lom na mapě značený nebyl ... a vlastně ani ten můstek přes potok, a místo hnusné rozbahněné lesní cesty měla být celkem solidní silnice druhé třídy ... něco je špatně. Zapínám GPSku a o pár minut později je problém odhalen: vždyť my jdeme na opačnou stranu! Holt únava zapracovala. O slušný kilometřík a půl jsme si zašli. Ale tak to už nás po prožitých útrapách rozhodit nemohlo.

Na závěr veselá historka: když jsme dorazili na brněnské vlakové nádraží, vydali jsme se na nákup k vietnamcům. Na cestu domů jsem si za dvěstěpade pořídil nové boty – jednak neměly propadlou podrážku, jednak byly dokonale suché. Staré boty jsem na nádraží odhodil do prvního koše. Budiž jim země lehká. Anička byla ovšem ještě lepší.

anička: "prosila bych kalhoty"

vietnamka: "jaké?"

anička: "suché!"

A tím byla letošní tma úspěšně za námi, a dá-li bůh a Sádlo, už mě tam nikdy nikdo neuvidí.