em tečka pé tečka

Tenhle zápisek budiž takovým rozšířeným komentářem k tomu Šárčinému. Ona totiž píše o tom, jak si užívá vánoční atmosféru – že si jako všechno nutný zařídí dostatečně dopředu, a pak už má vystaráno a akorát maluje sněhuláky. A taky tohle: "Nejvíc protestů a nevrlých pocitů souvisejících s Vánocemi se u lidí váže k té masovosti.. ztrátě intimity, klidu, pohody.. všechno se to mění v komerci, nutnost nakupování a spoustu starostí.. Ale podle mě to tak zdaleka být nemusí.."

Tak jsem se zamyslel, jak by to asi bylo, kdyby to takhle nebylo. Jestli by se mi vánoce líbily víc nebo ne.

Jenže místo toho jsem si uvědomil, že můj vztah k vánocům je vlastně hrozně neutrální. Masovost je samozřejmě nepříjemná, ale komerci se dá vyhýbat, nakupování dárků ve tři ráno na štědrý den v nonstop tescu mi žádné morální problémy nedělá, a starostí je na konci roku naopak míň – sice jde spousta věcí najednou, ale ta vidina, že "už zítra to bude všechno pryč", to plně vynahrazuje.

A co se týká intimity a klidu a pohody... Ale jo, ale joo. Vánoce jsou svátky klidu. Takový povinný prázdniny pro všechny, oddech po skončeném roce. Hrozně se mi líbí představa starodávných tradic okolo masopustu a vánoc a slunovratu a tří králů a tak... Dvě stě let zpátky to dávalo krásný smysl. Přišla zima, napadl sníh, nemuselo se pracovat na poli, tak se prostě řeklo po anglicku "let's call it a year", sedlo se ke stolu a jedly se zásoby. Teda nejedly, protože byl půst, ale víte jak to myslím. Byl klid, protože prostě nebylo co dělat. Příroda odpočívala a lidi taky. To už neplatí – možná bohužel a možná bohudík – tak si uděláme prázdniny aspoň "násilím" ?

Neříkám tedy, že by mi to nějak vadilo. Sedět doma, popíjet čaj a uzobávat cukroví, zatímco venku je hnusně (a že okolo vánoc skoro vždycky hnusně bývá), má to svůj půvab. Ale co si budem, na to nejsou potřeba vánoce. Výhoda vánoc je možná v tom, že ty prázdniny mají prakticky všichni, takže nikdo neotravuje s prací a školou a podobně.

A pak samozřejmě to cukroví...

Tohle všechno je hrozně pěkné, ale je to opravdu ten duch Vánoc, o kterém se mluví? Ten příjemný čas spojení s blízkými, čas rozdávání radosti (v podobě dárků) a vůně purpury a čertvícovšechnoještě? Pravda, je to taková tradice. Dát si oddech a odjet ke svým rodinám a malovat perníčky a krájet jablíčka a tak dál. Ale já si nemůžu pomoci, prostě v tom toho ducha nevidím.

Nebo jinými slovy, zažil jsem mnoho situací, které mi připadaly daleko pohodovější, klidnější, oddechovější, víc sbližující... víte jak to myslím. Klid a pohoda a sblížení se sice dá předepsat, ale nedá se na předpis prožít. Nebo rozhodně ne naplno. Podle mě ani z poloviny.

Jestli on ten duch vánoc není spíš jenom takový podezřelý termit, něco jako neviditelná ruka trhu.

Jo a pak samozřejmě ty dárky, žejo. To se hodí vždycky, dostat spoustu věcí zadarmo, přinejhorším potom skončí někde ve skříni nebo pod postelí. Ale "pravým účelem" by mělo být rozdávání radosti, a to už na mě nějak moc nefunguje. Většinu věcí, které chci, si koupím sám a nečekám s tím na žádnou příležitost. A takové ty náhodné dárky, to by se někdo musel joo hodně trefit. Což se nestává často.

(a na tomto místě si udělám malou redakční vložku: Šári, s tím hrnečkem s drakama ses fakt trefila :e) )

A mně samotnému vybírání dárků taky moc nejde. Pravda, když už něco, tak to stojí za to, ale za to může spíš můj detailismus než nějaký talent nebo vkus. Takže nakupuji ty kraviny v tom tescu a kreativně je upravuji pod heslem "když dárek nestojí za nic, musí se aspoň skvěle prezentovat". Třeba mojí mamince to stačí.

Obecně mám pocit, že tohle berou ženský nějak jinak než chlapi. Ženskou potěší už ta myšlenka, i když je dárek cetka. Chlap bere tu dobrou myšlenku jako útěchu, když se mu dárek nelíbí.

Jsou lidé, kteří se ve vybírání dárků přímo vyžívají. Jenže pro mě je to prostě nevýhodné – abych našel dárek, o kterém jsem si jistý, že udělá radost, musel bych hledáním strávit naprosto nepřiměřené množstí času. Samozřejmě mám radost, když se mi to podaří. Ale nepřeváží to ty nekonečné hodiny, dny, týdny prohrabávání katalogů, procházení obchodů nebo vymýšlení vlastních kreací.

Holt asi prostě nejsem ten typ, který si potrpí na vzájemné obdarovávání. A když něco dostanu já, tak stejně většinou neumím tu správnou radost projevit, i když ji zrovna fakt mám.

Takové dárečky od babiček – babička daruje nějaký nesmysl, a je na ní úplně vidět, jak se třese na tu radost v očích vnoučat, a já se pak tvářím neutrálně a tím jí to zkazím...

Celé je to takové samoúčelné a komunikačně zmatené, hlavně snad aby se dodrželo to předávání radosti.

No co už.

Byly časy, kdy jsem se řadil mezi protivánoční aktivisty. Od té doby se můj pohled změnil – ne že bych se s vánoci smířil (i když částečně taky), a rozhodně jsem si v nich nezačal libovat. Začaly mi být upřímně šumafuk. Když jsou, tak jsou. Kdyby nebyly, tak ať si nejsou.

Na svátky pojedu za rodinou, strávím s nimi pár dní a pak zase zmizím, na okolosilvestrovské veselice s přáteli. A bude mi fajn.

Ale nějak mi uniká, proč z toho dělat instituci.

Těšíte se na vánoce? A vnímáte ducha vánoc? Jak je to u vás?