em tečka pé tečka

A že je všecko jinak a tak vůbec.

Což to ne že bych si stěžoval. Stěžovat bych si zajisté mohl, ono by se něco našlo. Ale nějak není důvod. Pořád si žiju dostatečně spokojeně, místy i lépe. Akorát je to takový, že si vzpomenu na "starý časy" a říkám si, jak to tehdy bylo fajn.

Jsem zvědav, jestli si za dva roky vzpomenu na tohle jako "starý časy" a budu si říkat, jak to bylo fajn. Je dost možný, že jo. Je taky dost možný, že ujížděcí vlakové nálady vznikají jenom z přetížení skvělými vzpomínkami, a ne z toho, že by to dřív bylo nějak lepší.

No hele. Včera jsem přijel z tábora. Tam to bylo opět fajn, opět asi není moc o čem psát (což vlastně nebylo nikdy, přísně vzato, i když některé minulé roky jsem měl pocit, že by to stálo za detailnější rozepsání), možná jenom to, jak jsem dostal hrneček za věrné služby, tedy za to, že jezdím s tímhle táborem už pátým rokem. Stejné hrnečky dostaly i některé děti :e)

Doma jsem jenom s bratrem. Rodiče jsou někde v tahu.

Maminka už přes půl roku trpí somatizovanou anxietou, o které už jsem jednou psal. Znamená to, že se jí desetiletí pracovního stresu konečně nahromadila tak, že žádný další už její tělo nesnese. Takže je sice psychicky zdánlivě v pohodě, ale bez zjevné příčiny ji strašně bolí noha. A navíc, jakmile má začít něco dělat, přepadne ji strašná slabost. Proto teď tráví většinu času na chalupě v Jesenici a do Kladna se vrací vždycky jenom na chvíli.

Babička z tatínkovy strany propadla stařecké demenci, takže se ze svého útulného bytečku přestěhovala do léčebny. Tatínek za ní teď jezdí skoro každý víkend.

Striktně vzato bychom se s bratrem měli střídat a každý týden jezdit k babičce z maminčiny strany, aby tam někdo jezdil a udělal, co je potřeba. Ale to nějak neprobíhá, protože to po nás nikdo neurguje (protože tu zodpovědnost za urgování na nás maminka přehodila, a to na nás taky nikdo neurguje. je to takové zamotané a neúplně dotažené). Mně třeba se úplně nechce věnovat tomu celé odpoledne (takovýho času! kterej bych jinak stejně bez užitku proflákal) jednou za čtrnáct dní (!!), ale to je spíš nějaká setrvačnost. Hrozně mi totiž vyhovuje "studentský život", při kterém nedělám skoro nic.

Jenže s tím studiem to je taky. Moji první kamarádi jsou skoro všichni mladší než já a skoro všichni budou mít bakalářský titul dřív než já, někteří už ho mají. Moji druzí kamarádi, kteří jsou stejně staří jako já a a na matfyz nastupovali ve stejnou dobu jako já, už jsou magistři. Já se placatím třetím rokem ve třetím ročníku, dle zákona si už platím školné, a stejně si bakalářské studium ještě minimálně o půl roku prodloužím, i když už to vypadalo, že to snad dokončím na podzim.

Pak si čtu Kopřivu a říkám si, proč jsem vlastně nejel na nějakej erasmus taky? A se spolustudenty se nedružím, protože nežiju na koleji – a v době, kdy jsem měl studijní kruh a spolužáky z něj, jsem měl ještě dalších dvacetsedm okruhů přátel, takže jsem neměl čas ani chuť se zapojovat do dalšího okruhu. A místo cestování a lítání s levnými letenkami řeším, že mám málo dovolené, protože jsem se fikaně uvrtal do pracovního poměru. Kterážto práce mě ale velmi baví a vůbec se mi nechce toho nechávat jenom kvůli tomu, že mám málo dovolené.

To je taky studentskej život jak noha.

Jenže ono je to pořád totéž, žejo. Já jsem vlastně spokojenej, akorát mi vadí, že okolo sebe vidím, jak mi utíkají příležitosti k dalším věcem a zážitkům.

.....no, takže jsme doma s bratrem sami a jeli jsme si nakoupit jídlo. Sami. A dokonce mě napadlo, že bychom si mohli vzít maso z mrazáku a něco si uvařit k obědu. To taky nebejvalo.

Vůbec jsem už nějakej dospělej a řeším nějak moc dospělý věci. A děsí mě to, protože to znamená, že už neřeším ty věci, který dospělý nejsou, a že je třeba už nikdy řešit nebudu. A v srpnu mi bude pětadvacet, to je čtvrt století, takže mi bude zbývat už jenom rok studentskejch výhod a pak budu platit čtyři tácy ročně za jízdenku do pražský MHD.

A půlka lidí, se kterými jsme před dvěma lety blogovali společně každý dva dny a navzájem se četli a komentovali a vůbec, s tím sekla. Nebo píše jako já jednou za dva měsíce takovýhle slátaniny, kdo to pak má číst, žejo, koneckonců taky už mi dlouho nikdo neřekl, že bych měl něco napsat, ono totiž není divu, protože když pak napíšu něco takovýhohle, tak to stejně nikdo nechce číst, takže proč by toho ještě mělo být víc, žejo. A osobně odvyprávěné zážitky jsou stejně lepší, možná tak ještě hodit někam fotky.

Jinak vlastně spokojenost. Pro ty, kdo to ještě neví z fejsbuků a z vyprávění a tak, jsem už tři měsíce a čtyři dny šťastně zadaný, dokonce tak šťastně, že plánujem společnou dovolenou u moře někdy v září. Kdybyste někdo chtěli jet s námi, bylo by to super (protože jsem teďka koukal na fotky od guano, která byla na krétě, a hrozně jsem jí to záviděl, a řekl jsem si, že dovolená ve dvou je sice jistě fajn, ale dovolená ve více lidech bude jistě ještě lepší!).

A má stezka k ovládnutí světa zlou javovou aplikací pokračuje víc než dobře. A znovu jsem začal zkoušet hrát go. A vypracoval jsem si teorii, že nesmrtelná duše není a každý ráno se ve vašem těle probouzí úplně nový vědomí, který si jenom myslí, že je to samý jako posledně, protože si to pamatuje z uložených vzpomínek.

A tím bych tento zápisek nemastně neslaně ukončil, protože podle google docs jsem na konci stránky. Ona se sice ta stránka sama od sebe prodlužuje, ale to právě začala až teďka, před dvěma řádky.

Takže až se uvidíme, tak vám to všechno řeknu detailně, a pak se ožerem jak prasata. Co vy na to?

Jo ještě něco: bloguje je debilní! Poslední asi tak dva měsíce špatně generuje RSS s komentáři. A vůbec to tak nějak celé stagnuje a spíš se to rozbíjí než by se to zlepšovalo. Mně ta původní funkčnost plně stačila, ale když se to rozbíjí, tak je něco špatně.