em tečka pé tečka

Příběh, který vám dnes chci vyprávět, se odehrál začátkem letošního ledna. Zrovna uhodily poměrně neobvyklé mrazy, noční teploty klesaly až k minus deseti. A protože jsme cháska dobrodružná, rozhodli jsme se s partou kamarádů, že se vydáme přenocovat k Orlické přehradě. Chtěli jsme si vyzkoušet, jestli bychom zvládli v takovém počasí jít na vandr. A Orlík se hodil, protože nedaleko od něj má totiž letní sídlo a palác Klára (kterou možná znáte osobně, nebo z jiných zápisků).

Klára je schopná hostitelka a organizátorka. Vybrala příhodný výběžek, kde by se dalo stanovat, opatřila stan, hromady karimatek, teplé oblečení a náhradní spacáky. Nechtěli jsme riskovat variantu, že bychom případný vandr nezvládli. Takže jsme s sebou nesli asi tak dvakrát více vybavení, než bylo nezbytné.

Klářini rodiče nás s auty vysadili pár kilometrů od vybraného místa. Blíž nemohli – v cestě jim stála mohutná železná brána. Vybrané místo totiž leželo v bývalé rekreační „VIP zóně“ pro komunistické pohlaváry. Už tahle skutečnost nás měla varovat. Ale návštěvu žádného komunistického pohlavára jsme dvacet let po revoluci neočekávali.

K výběžku jsme tedy došli pěšky. Cesta proběhla až podezřele klidně. Na místě jsme postavili stan, nasbírali hromádku dříví a rozdělali táborák. Stálo nás tam okolo ohně pět: já, Klára, Andy, Bestie a Tom. Podávali jsme si mezi sebou colu míru, klacky míru, nůž míru a opékali jsme buřty míru.

Opékání buřtů (míru) v desetistupňových mrazech má proti letnímu opékání jednu podstatnou výhodu: člověku při tom není zima. Paradoxně. Když jste totiž oblečení do desetistupňového mrazu, tak vás zepředu příjemně hřeje ohýnek, ale zezadu už na vás nedosáhne noční chlad, jak se často stává v létě.

Když byly všechny buřty opečeny a většina coly dopita (možná se tam prolil i nějaký ten alkohol, už je to dávno a nejsem si jist), začali jsme se chystat ke spánku. A právě když se Andy od skupinky oddělila a zamířila jako první do stanu, ozval se z lesa ten zvuk.

Od té chvíle se výpovědi liší. Já jsem si jist, že se ozval z lesa. Tom tvrdí, že šel z druhého břehu. Na druhém břehu projíždělo jakési auto a podezřívavě na nás mířilo světly, to je pravda. Ale ten zvuk určitě nebyl zvuk auta. Klára s Bestií si nejsou jisté, Andy prý nic neslyšela.

Ten zvuk by vlastně mohl znít celkem obyčejně, kdyby to nebylo uprostřed jinak dokonale klidné noci na břehu přehrady. Zněl, jako kdyby někdo praštil větví do velkého kusu plechu. Nebo do pořádného bubnu. Zneklidněli jsme. Tom prohlásil, že si z nás někdo z místních dělá legraci. Já jsem řekl, že mají snad místní dost rozumu na to, aby ve dvě ráno klidně spali a netrmáceli se na místo kilometry vzdálené od nejbližší vesnice. Vydali jsme se ke kraji lesa a prosvítili první stromy, ale nikoho jsme neviděli.

S nervózními vtípky na téma masových vrahů a mrtvých komunistických pohlavárů, kteří se probouzí, když někdo vyruší jejich klid, jsme zalezli do spacáků a jeden po druhém usínali.

Když jsem se probudil, mohly být tak čtyři hodiny ráno. Zdálo se, že ostatní klidně spí. A z venku se ozývaly podivné zvuky. Jako kdyby někdo v namrzlé trávě chodil okolo stanu. Nahmatal jsem kapesní nůž, i když mi bylo jasné, že pokud někdo do stanu vleze, nebudu mít ze svého místa na kraji sebemenší šanci. Nehledě na to, že případný vrah by prostě mohl sekat sekerou skrz stan tak dlouho, než by výkřiky utichly. Nikdo by nás stejně neslyšel.

Po patnácti minutách nervozity jsem si uvědomil, že kdyby začal padat sníh, znělo by to velmi podobně. Vsugeroval jsem si, že přesně to se stalo, že venku začal padat sníh. Postupně jsem tomu uvěřil a znovu usnul.

Když jsem se probudil podruhé, mohlo být tak šest. Něco – nebo někdo – třepalo plachtou stanu. Jestli si pamatujete tu scénu z Blair Witch, kde ti tři panikaří, když jim někdo zvenku mlátí do stanu, tak přesně tak to vypadalo.

Odepsal jsem to jako vítr. Co jiného jsem ostatně mohl dělat.

Vstávali jsme zhruba v sedm. Nad přehradou se vznášela mlha. Okolo stanu nebyly žádné cizí stopy. Ale stejně tak tam nebyl ani napadaný sníh. Panovalo bezvětří.

Co přesně se té noci stalo, to se asi už nikdy nedozvíme. Domluvili jsme se, že ty zvuky v noci byla namrzající zkondenzovaná vlhkost na vnitřní straně tropika, a že asi ráno přišel vítr, ale pak zase přestal. Úder do plechu nikdo vysvětlit nedokázal. Cestou zpátky jsme nenašli ani stopy místních, ani plech. Z věcí nic nechybělo a všichni jsme byli živí a zdraví. Ačkoliv když se člověk podíval z přesně správného úhlu, zdálo se, že některým z nás zbělely vlasy. Možná hrůzou a možná od jinovatky, kdo ví.

Příběh jsme odvyprávěli v Klářině paláci, u hořícího krbu a se sklenkami dobrého vína. Zasmáli jsme se mu v klidné a bezpečné domácí atmosféře a pomalu začali zapomínat.

Jenže teď to vypadá, že to nebyl konec.

Konec září trávíme s mou drahou na řeckém ostrově Rhodos. Chytáme poslední letošní sluneční paprsky a užíváme si více či méně zaslouženého odpočinku.

Když jsme se dnes vrátili z pláže a ulehli k malé řecké siestě, ozval se z chodby podivný zvuk. Znělo to, jako kdyby někdo dvakrát udeřil větví do kusu plechu. Myslel jsem si, že sem jde pokojová služba a vykoukl jsem ze dveří. Ale na chodbě nikdo nebyl.

Byla to jen náhoda, nebo minulost natahuje svoje zmrzlé prsty? Jenom se ohřejeme a zase půjdeme...

Děsím se dnešní noci.