em tečka pé tečka

Ivan Ivanovič Ivaněv byl hrdinou bez bázně a hany.

Bázeň ho opustila před dvěma lety, když se při nešťastném pádu z koně udeřil do hlavy o ostrý kámen. Přitom ho opustilo ještě několik dalších věcí, mimo jiné levé ucho, zdravý rozum a naušnice po babičce.

Hana ho opustila měsíc potom, protože si domů přivedl psa.

Hana psy opravdu upřímně nenáviděla. Když byla malá holčička, jeden pes ukousl ručičku její oblíbené panence. Pak mu bylo špatně a pošel. To zaselo v Hanině srdci hlubokou a nesmiřitelnou nenávist proti psímu plemenu. Jakmile jen viděla tlapu nebo kousek psího ocasu, začal se jí zvedat žaludek, roztřásla se jako osika a nebyla schopná vydat ze sebe víc než cholerické hýkání.

Na Ivanovu obranu je nutno říct, že si psa nechtěl ponechat. Pes byl černý, neurčité rasy, velikostí zvící dvouměsíčního telete. Na posádce ho vykrmovali už nějakou dobu. Když přišel čas, psa zařízli a zavěsili do komína, aby se vyudil.

Proč se Ivan Ivanovič rozhodl mrtvého psa táhnout přes celé město až k sobě domů, už se asi nikdy nedovíme.

Jisté však je, že pro Hanu to byla poslední kapka. Jakmile psa spatřila, něco se v ní zlomilo. Strhala ze sebe všechny šaty, ukousla Ivanovi pravé ucho s naušnicí po dědečkovi, vylila polévku do kanálu, krví z ucha nakreslila na zeď nemravný obrázek, kopla Ivana do pravé holeně, utrhla psovi ocas, nacpala ho do vázy mezi karafiáty, omotala se do prostěradla, přes něj si oblékla kožich, mrskla po Ivanovi hrncem od polévky a vyskočila z okna do řeky.

Říkalo se, že po řece doplula až do moře. Podle nejnovějších zpráv je nyní kapitánkou záoceánského parníku Krymská Duše.

Ivana to příliš nevyvedlo z míry. Psa stáhl a z jeho kůže si vyrobil pláštěnku. Pak mu ukousl kus nohy, aby nikam neutekl, uřízl obě uši a u krejčího si je nechal přišít k hlavě. Když bylo dílo hotovo, vzal Ivan psa a pověsil ho zpět do komína na posádce.

Z ukousnuté psí nohy potom dostal koliku a tasemnici, ale to je jiný příběh.

O celé záležitosti by se nikdo nikdy nedověděl, kdyby spolu se psíma ušima Ivan Ivanovič nezískal dokonalý psí sluch. Vyposlechl s ním mnoho velice soukromých rozhovorů a dozvěděl se několik věcí, které rozhodně neměl vědět.

Například to, že Popoljev bije svou ženu, koně a oba syny. Toto zjištění Ivana Ivanoviče velice rozrušilo. Probudil se v něm hrdinský duch a rozhodl se, že Popoljevovu ženu, koně a oba syny zachrání.

Neměl sice ani ponětí o tom, kdo je Popoljev, ale to mu vůbec nepřekáželo.

Za zpěvu hrdinských pokřiků došel Ivan Ivanovič až na náměstí. Tam už na něj čekal obecní ras. "K noze," zavolal. Ivan, poslušen svých psích uší, rozběhl se k rasovi a sedl si po jeho pravém boku. Ras ho podrbal za ušima, nasadil mu obojek a přivázal ho ke sloupu pouličního osvětlení. Pak si odskočil do trafiky pro tabák.

V hrdinském pokusu o útěk se Ivan Ivanovič Ivaněv na obojku uškrtil.

Jeho čin inspiroval mnoho mladých mužů. Na místě Ivanovy smrti byl na jeho počest postaven požární hydrant s mosaznou tabulkou Sboru dobrovolných hasičů. Bohužel byl zničen při požáru v roce 1972, a tím zanikl poslední historický doklad o této události. Dnes se o tom neví vůbec nic. Vlastně jsem si to celé mohl vymyslet.