em tečka pé tečka

V pátek ráno (kdy jsem mimo jiné ještě neměl sbaleno) jsem musel stihnout do jedenácti hodin doběhnout na matfyzácké studijní oddělení na Karlově a zapsat se tam do dalšího semestru řádného denního studia. Po peripetiích se sháněním vedoucího k ročníkovému projektu byl pro mě úspěšný zápis takovou pěknou tečkou za tím naším případem. "A bakalářskou zkoušku byste si představoval asi tak kdy?" optala se paní na studijním. Mírně zaskočeně jsem odpověděl, že až příští rok. "Takže půjdete do čtvrťáku?" ujistila se ještě paní, zakroutila hlavou ("to jsou dneska lidi, to za mejch mladejch let...") a dala mi do indexu razítko: zapsán.

Za povšimnutí stojí jednak to, že jsem se na karlov a pak do práce na českomoravskou táhl s taškou a lyžemi, navlečen v antigoretexové bundě (udrží vlhkost uvnitř), takže už ráno jsem byl zpocenej jak ta příslovečná vrata od chlíva, jednak to, že díky tomuto výletu jsem nestihl cvičení z Javy. Vede ho ten samý člověk, který vede cvičení z objektově orientovaných systémů, a ten posledně (tedy poprvé kdy jsem tam byl) prohlásil, že kdo mu do toho dne neposlal mail, nedostane zápočet. Jen doufám, že na Javě to je jinak. Přijít o zápočet v tak časnou roční dobu se mi opravdu nechce.

Ve čtrnáct třicet měl odjíždět autobus z Černého mostu. Ve čtrnáct nula tři metro z Českomoravské. Dorazili jsme do metra ve čtrnáct nula dva padesát pět, takže nám metro přirozeně ujelo. Naštěstí nás dovezlo včas i to následující.

Když jsme dojeli ke Špindlerovu Mlýnu, zastávka Labská, a chystali se k výstupu, autobus nezastavil. "Pane řidiči, my chceme vystupovat," volali jsme. "To jste ale neřekli!" "My jsme mysleli, že to víte."

Následovala menší hádka, kdy nám řidič tvrdil, že jsme na místenkách měli ne Labskou, ale Špindl, načež přislíbil, že pokud jsme měli opravdu Labskou, tak nás tam vezme, jen co ve Špindlu vyloží všechny ostatní. My jsme opravdu měli Labskou, a pan řidič nás opravdu odvezl. Konec dobrý, všechno dobré.

Tohle ovšem zdaleka není konec pohádky. To je teprve začátek.

Plán na první večer byl jasný: raut! Spousta jídla a pití na účet podniku. Nic lepšího jsem si nemohl přát. Paní jednatelka zahájila jedním ze svých proslavených proslovů, tentokrát výjimečně krátkým, a hostina začala.

Poznatek jedna: když sním hodně masa, zasytí mě to natolik, že se pak nemohu věnovat své oblíbené činnosti "jíst, dokud je co". Pro příští rauty si musím dát jako první chod vyváženou kombinaci masa a příloh. Jako druhý taky. Jako třetí taky. A tak dále.

Poznatek dva: pít celý večer (resp. celou noc) vinné střiky není úplně ideální nápad. To ráno pak nebylo úplně příjemné. Sice žádná extra opice (taky jsem nebyl nijak extra opilý), ale mírné příznaky se vyskytly.

V průběhu rautu přišel pan DJ a začal pouštět jakousi pochybnou produkci z největších hitů posledních asi čtyřiceti let. Původně jsem to neměl v plánu, ale nějaká píseň mě přiměla vydat se na parket vyřvat. (Tuším, že to bylo Mambo No.5) Pak jsem si nechal na přání zahrát Panjabi MCs a na jejich hit (o kterém si už ani nepamatuju jak se jmenuje) jsem předváděl taneček Šeherezády. Natolik intenzivně, že jsem pak dalších pět písniček nebyl schopen pohybu a ráno jsem měl namožené lopatkové svaly.

Tímto způsobem jsem pokračoval do časného rána, tedy asi do dvou. V té době už tam byl kromě mne jen tým OPE s rodinnými příslušníky. I když se těch lidí normálně bojím, měl jsem v sobě už tolik vína, že mi připadali sympatičtí (zejména pak cca šestnáctiletá dcera jedné kolegyně ;e) ). Zlom ovšem nastal ve chvíli, kdy jistý hoch vzal dvě cukřenky a začal jejich obsah sypat na parket. Konečně jsem si uvědomil, že "co já tu vůbec dělám?" a odebral jsem se do postele.

Následujícího dne ráno (tedy toho samého dne, to jest v sobotu) jsem se relativně snadno probudil v osm hodin a vydal se na snídani. Nikde nikdo známý ... tedy, známí ano, ale nikdo ze sjezdařů. Co je mi platné, že si u snídaně popovídám s běžkaři, když jinak nevím, kudy a kam mám vyrazit na sjezdovku!

Nedlouho po snídani jsem na jednoho sjezdaře natrefil, ale ten byl právě na odjezdu s plným skibusem.

Odebral jsem se na toaletu, kde jsem propadl hlubokým chmurám a setrval tam další hodinu. Pak jsem se odvážil sejít dolů a přidat se k "výpravě" paní jednatelky se synem. Mířili na Medvědín. Já jsem mířil k bankomatu a pak za ostatními na Svatého Petra.

(kdybyste hledali ve Špindlu bankomat české spořitelny, je v hotelu naproti poště.)

Na Svatém Petru byly davy lidí.

...oproti tomu na Medvědíně, jak jsem se odpoledne dozvěděl, nebyla ani noha...

...nicméně po zpracování faktu, že jedna fronta na čtyřsedačku trvá stejně dlouho jako fronta na dvousedačku plus cesta dvousedačkou plus fronta na kotvu plus cesta na kotvě plus sjezd, jsem si zalyžoval moc pěkně. Sice jsem celou dobu lyžoval sám, ale alespoň jsem mohl mít celou dobu na uších empétrojku s výběrem toho nejlepšího liquid funku, který jsem doma našel.

Trošku mě ale zamrzelo, že jeden sjezd mi zabere zhruba čtyři minuty a jedna cesta nahoru zhruba patnáct. (Pro srovnání, jedna cesta nahoru čtyřsedačkou trvala v úhrnu skoro půl hodiny.) Nu což, stává se.

Rozhodl jsem se naobědvat se v domku s nápisem "pizza". Pizza stála sto devět korun. Očekával jsem tedy nějakou normálně vyhlížející pizzu. Jak jistě čtenář už tuší, pletl jsem se.

Nad výdejním okénkem byla samolepka...

...na které lze demonstrovat dva zajímavé psychologické pochody. Jednak podvědomé zpracovávání informací, jednak selektivní slepotu, takzvanou "banner blindness". To bylo tak. Než jsem si samolepky vůbec všiml, zachytil jsem v oblasti výdejního okénka slovo "souloží". Nějak se mi to nezdálo. Přece jen, okolo výdejního okénka se normálně nesouloží. Jako zdroj toho slova jsem po pár zlomcích vteřiny identifikoval tuto samolepku. Stále se mi to ale nezdálo. Nějak jsem to slovo na ní nemohl najít. Asi jsem to špatně četl, říkal jsem si. Teprve při bližším zkoumání jsem zmíněné slovo objevil. Bylo mým očím dobře skryté – napsané uprostřed velkými písmeny.

No co, když souloží, ať tedy souloží. Vyjebáno se mnou bylo dobře.

Ten pizzový domeček se mi nelíbil od chvíle, kdy jsem do něj vstoupil. Měl jsem neurčitý nepříjemný pocit. Pohled na to, jak pizza doopravdy vypadá, a pohled na drsně (čti ukrajinsky) vyhlížející pány u stolečků, tento pocit ještě posílil. Ani samolepka dojem nevylepšila – servírka sice vypadala docela sympaticky, ale v žádném normálním podniku takové samolepky nejsou. Navíc se tvářila otráveně a měla ruku v sádře. Odvážně jsem se postavil do fronty, ale když mě předběhl podnapilý němec, objednal si tři slivovice a pivo, hodil na pult pětikilo, utekl, po chvíli se vrátil, objednal si něco dalšího a na pultě tentokrát nechal celou peněženku, poslechl jsem svůj instinkt, překonal pokušení peněženku si ponechat a změnil jsem lokál. (češtináři, tumáš!)

Mým novým cílem byl venkovní minibar, kde prodávali klobásy. Kus za 45 českých, k tomu zdarma tácek, hořčice, křen nebo kečup, a chleba kolik poberete. Slušná nabídka, navíc docela srovnatelná s cenami v praze (což se opravdu nedalo říct o té pizze). Postavil jsem se do fronty za tři američany, kteří si dávali klobásy s kečupem. Vzal jsem si chleba, co jsem pobral, a se zájmem pozoroval chlapíka za pultem, kterak otevírá nový pytel klobás, klobásy z něj krájí a umísťuje na gril.

Jakmile na mě přišla řada, dozvěděl jsem se, že klobásy nejsou.

Další budou za osm až deset minut. Objednal jsem si tedy alespoň čaj, posadil se a snědl chleba. Pak jsem zkusil štěstí ve frontě znovu. Tentokrát jsem byl svědkem toho, jak si servírka z pizzového domečku vyměňovala peníze s chlápky za barem (a tím dokázala, že jsem neutekl dost daleko, protože to je jedna a ta samá pakáž), jak se chlápci hádali, kdo půjde pro další chleba, protože ten první tam byl už dvakrát a ten druhý ani jednou (nakonec jeden z nich donesl místo chleba housky), a jak kromě těchhle klobás už není v zásobách ani kousek jídla.

O pár momentů jsem se stal hrdým vlastníkem jedné ze čtyř posledních klobás, tří housek a druhého čaje.

Oběd výživný, i když chuťově nic extra.

Pak jsem šel ještě lyžovat, bylo to sice skvělé, ale podezřele hodně mě bolela pravá noha. A hlava.

V hotelu měli být grilovaní pstruzi a svařák, já jsem ale zapadl na pokoj, dal si ibalgin, horkou sprchu a dvě hodiny šlofíka.

Pstruzi na mě nezbyli (což mi nevadilo), svařák na mě zbyl (což mi taky nevadilo). Dokonce na mě zbyl i jakýsi srnčí guláš a knedlíky.

Na večer jsme se přesunuli do hotelu Astra, kde měli hřiště na populární čínskou hru Bou Ling, oblíbenou zejména v OPE týmu. Já této hře neholduji, takže jsem se přidal k INIT týmu. Nejprve jsme hráli fotbálek, pak jsme se ho pokoušeli hacknout, aby nechtěl stále další desetikoruny (což se nepovedlo), a nakonec jsme reverse-engineerovali světla na záchodě (která se spouštěla sama od sebe bez zjevné fotobuňky).

Lidi z mého rodného PACK týmu hráli celou dobu Bang!, takže mě ani nenapadlo se k nim přidávat...

...což byla chyba.

Po návratu do našeho hotelu jsem se víceméně náhodně nachomýtl k jedné partii Bang!u, která nám vydržela opět do dvou do rána. Na první pohled mě hra nadchla. Už zpracování karet je dokonalé. Volně na motivy té naší partie píšu další spotík, ale napřed potřebuji zjistit jména postav, protože si je nepamatuju...

Další den ráno (resp. opět ten samý den, čili v neděli) jsem usoudil, že na to, abych šel sjezdovat, mě příliš bolí nohy. Přidal jsem se k pár lidem, kteří šli sáňkovat. Drobný výstup se skibusem (který přijel asi deset vteřin před tím, než bychom se vydali k sáňkařské dráze pěšky) definitivně zakončil náš pobyt v zeleném hotelu Styl. Zavazadla jsme si uschovali ve Špindlu v úschovně na autobusovém nádraží a vydali se sáňkovat.

Poznatek: na sáňkařské dráze mají levotočivé sáňky. Neustále uhýbaly doleva. Zřejmě volí komunisty.

Jinak bylo sáňkování super. Chtěl jsem jít znovu, ale Anička s Marianem byli příliš mokří, takže jim byla zima, a takže to vzdali. Ti další do toho taky nebyli nijak hrr a samotnému se mi tam nechtělo.

Zbytek času do odjezdu autobusu jsme strávili v hospodě pojídáním jídla, popíjením pití a důležitými kecy.

Poznatek: mám alergii na Paroubka. Jen jsem ho v hospodě zaslechl (z televize ... naštěstí. jinak bych si s ním asi šel popovídat, a to by dopadlo špatně minimálně pro jednoho z nás) a už se mi ježily chlupy na většině povrchu těla.

...a nakonec cesta autobusem, neskutečně úmorná, stejně jako všechny ostatní cesty autobusem. Dál to znáte.

Závěr? Příště si musím vzít někoho s sebou, jinak si tam půjdu skočit do zdi. Také se musím před lyžováním aspoň trochu protáhnout a rozehřát. Musím si pořídit novou bundu a nejspíš i vlastní lyže. Někdo mi to připomeňte.

A co se týká jiného víkendu, letmo naznačeného u utky, zdá se, že jsem o nic nepřišel. Zadko-osahávací fetiš mě stále nějak neláká a nehodlám na tom nic měnit.