em tečka pé tečka

Poslední dobou se mě všichni ptají, jestli mám řidičák. Kupříkladu jedna stará kamarádka, která mi mimo jiné navrhla, že půjdeme do kina a pak se do mě zamiluje.

Nebo taky Alesh.

Ten mi napsal ve čtvrtek. Současně s dotazem na řidičák mi ukázal obrázky červeného sporťáku značky Porsche, a optal se, zda bych se v něm nechtěl projet. Potřebuje prý tohle vozítko v pátek odvézt z Ostravy do Prahy. A nikomu o tom ani slovo.

Souhlasil jsem. Sice mi ještě nebylo úplně dobře (viz minulý příspěvek, který ještě není dopsaný, takže bude až budoucí), a později jsem si také uvědomil, že mám moc práce, ale neva. Přece jen, Pendolinem do Ostravy, a pak za volantem Porschete zpátky, se nejezdí každý den. Takové příležitosti se nezahazují.

Intermezzo s poštou: měl jsem v plánu ráno (a pozvolnou adaptací v poledne) zajít na poštu zaplatit jistou nejmenovanou složenku. Kladenská pošta byla v pravé poledne plná lidí, takže jsem to vzdal. Později v Ostravě jsem se pokusil zajít na poštu o půl páté odpoledne. Hádejte co? Plná lidí. Ve všech historkách je pošta taky plná lidí. Začínám tušit nějakou zradu.

...takže jsem se sešel ve třináct třicet na nádraží Holešovice s Aleshem, uvelebili jsme se ve vagonu první třídy vlaku 680 pendolino a začali filosofovat na téma Porsche. Jak moc je zrůdné červené Porsche, jak moc ošklivá (či spíše hezká) je 924ka, a tak dále. V družné konverzaci, spojené s pokusy naladit GPSku (které se ovšem nezdařily), jsme strávili celé tři a půl hodiny cesty.

Nutno říci, že to Pendolino teda nic extra. První třída se od druhé liší zhruba tím, že má občerstvení v ceně (chm, chm), o něco širší sedačky (hmmm...), integrované rádio (což je skvělé v době mp3 přehrávačů ... obzvlášť tím, že rádio nabízí čtyři kanály, a na všech je šum) a nějaké další pochybné služby.

Jo, a elektrickou zásuvku – ta jediná se hodí. Ale co si budeme povídat, moje pětihodinová baterie to jistí.

Na nádraží Ostrava – Svinov jsme lehce pokonverzovali s trafikantkou, pomluvili podezřele vyhlížející budovu nádraží:

zpozorovali dvě na sobě a na nás naprosto nezávislá porschata (nebo porsche? prostě byly ty potvory dvě), a nechali se vyzvednout panem majitelem porschete

Ten nám vysvětlil spoustu důležitých věcí. Mimo jiné, že všechno v autě jde ztuha, protože nemá žádné posilovače. A pak také, jak se ovládá benzinová pumpa (tedy ne benzínka, ale čerpadlo, které pumpuje benzin do motoru), jak se otevírá kryt motoru a tak. Všechny, a podotýkám že opravdu všechny, nabyté znalosti se nám později hodily.

Pak se odvezl zřejmě domů, rozloučil se s námi i s autem, jeho manželka (pana majitele, ne auta) se s námi také rozloučila ... pak jsme s drobnými obtížemi spustili autorádio-kazeto-empétrojkový adaptér a vyrazili.

"I love you, Pumpkin..."

"I love you, Honey-Bunny."

"Everybody be cool, this is a robbery!"

"Any of you fuckin bitch moves, i'm allowed to kill every motherfuckin last one of ya!!"

Soundtrack z Pulp Fiction dokonale dokresloval atmosféru.

Tedy do chvíle, kdy jsem se měl rozjet a auto mi chcíplo. Nu což, alespoň jsem si ihned vyzkoušel použití benzinové pumpy.

Chcípnout při rozjezdu jsem zvládl ještě dvakrát, pak jsem si zvykl a rozjížděl se bez problémů. A užíval si. Zdálo se to tak pomalé, a přitom jsme jeli po městě skoro osmdesát ... raději jsem tedy zpomalil. V tu chvíli nás všichni ostatní začali předjíždět. Sto kilometrů v hodině mimo obec je také zjevně málo. Nic se nevyrovná pocitu, kdy sedíte v novém (tedy skoro, rok výroby 1981) porsche, a na silnici první třídy vás předjíždí škodovky stodvacítky.

Hmm, že by bylo něco špatně?

Málokdo ví (tedy málokdo, kdo nemá GPSku), že s příjimačem Globálního Pozičního systému lze měřit i aktuální rychlost. Náš přijímač naměřil 83 km/h a nějaké drobné.

Tachometr ukazoval 115.

Ano, něco v tomto porscheti je velmi hluboce prohnilé.

...a to pomíjím ručičku stavu paliva, která se probrala z nehybného stavu a začala divoce létat po celé škále, jako by místo měření paliva (což stejně nedělala) fungovala jako vizualizace od autorádia.

Důkladným porovnáváním jsme stanovili odchylku tachometru od skutečné rychlosti na cca 20 km/h, tím větší, čím větší je skutečná rychlost.

Například na dálnici jsem jako relaxační rychlostí jel 180kou (skutečná rychlost 142 km/h).

Pravda, rychlá auta dělají dojem mnohem pomalejší, i když jedou rychleji. Jak že to tedy doopravdy dělají?

Kromě toho, že tachometr se ukázal být naprosto k ničemu, mě ještě mírně znepokojoval rachtavý zvuk při zrychlování, a oblaka dýmu, která se za námi za blíže nezjištěných okolností objevovala. A pach spálené gumy, který se objevil po zastavení.

Ničemu z toho jsme ovšem nevěnovali pozornost, raději jsme si vozidlo hezky nafotili v posledních paprscích zapadajícího slunce.

Silnice mezi Ostravou a Olomoucí jsou příšerné. Po většinu cesty se dá jet po pohodlné dvouproudovce ... ze které je ovšem dvě třetiny času jedna strana rozkopaná, a auta se tísní na té druhé. Proto jsem byl velice nadšen, když jsme vjeli na dálnici na Brno. Sem tam nějaká uzavírka byla, ale dalo se to přežít. Systém včasného varování (takové ty značky se šipkami, co se různě spojují a rozpojují) zaručoval relativně bezpečnou cestu...

Když se tedy přede mnou zničehonic objevila světelná šipka "tady sjeď z dálnice", byl jsem docela v šoku.

Naštěstí tedy ne tak velkém, abych se podle šipky nezařídil. Sjeli jsme a dál se drželi instrukcí dopravních policistů, kteří nás navedli do dlouhé fronty aut, putující po jakýchsi okreskách podél dálnice.

Letmý pohled na dálnici nás docela vyděsil – obrovská kolona kamionů, pak chvíli nic, a pak dva požární jeřáby, jakási felicie, čumákem zabořená v čemsi ... to cosi jsem neměl možnost tak detailně sledovat, ale na první pohled to vypadalo jako hromada spálených trosek. I ta felicie byla očouzená. No tedy... ještěže jsme nevyjeli dříve.

Po pár kilometrech jsme se opět napojili na dálnici, projeli Brnem a vesele rychlostí 200 km/h nominálně (150 reálně) směřovali ku Praze.

Když tu náhle.

V dřívější pomale se pohybující koloně začal být smrad spálené gumy náhle výraznější. Zkontroloval jsem všechny budíky, ale žádný nebudil. Technický stav automobilu se tedy zdál být v pořádku.

Ve zmíněném kdyžtunáhle jsem si periferním zrakem povšiml, že ukazatel teploty motoru ukazuje červenou.

Ne že bych měl nějakou okamžitou představu červené teploty, jsem spíš zvyklý na stupně celsia. Červená teplota ovšem jistě značí něco zlého. Nejbližší benzínka byla vzdálena pouhé dva tisíce metrů, zamířili jsme tedy k ní.

A právě včas. Nedojeli jsme ani ke stojanům – když jsem před nimi podřadil, auto se odmítlo dále pohybovat. Zůstali jsme stát na mírném svahu, tři metry před prvním stojanem. Spálená guma byla cítit úplně všude a z kapoty se kouřilo.

V první chvíli jsme se polekali, že to snad dokonce hoří. Naštěstí nehořelo, jen voda se vařila. Jaká voda, divili jsme se, Alesh totiž tvrdil, že to je chlazené vzduchem. To zaujalo dokonce i jednoho řidiče kamionu a jednoho dopravního policistu, který tam právě kontroloval jiný kamion. Voda nevoda, kamiony potřebovaly volně projíždět. Řidič kamionu nám pomohl auto odtlačit ke kraji, kde jsme se mohli věnovat detailnějšímu průzkumu.

Následujících několik hodin jsme strávili bezradným zíráním do motoru, obvoláváním všech svatých a sháněním telefonních čísel ke všem čertům. Doplnili jsme vodu do chladiče, olej do motoru...

Ehm, doplňování oleje v našem podání, aneb jak Spejbl a Hurvínek spravovali auto. Pohodlně se usaďte, povím vám pohádku v pohádce.

S olejovou měrkou pracovat umíme. Měrka se vytáhne, otře, zastrčí, vytáhne, koukne se na ní, a hladina oleje musí být mezi dvěma ryskami. Měrku jsme tedy vytáhli, otřeli, zastrčili, vytáhli, a ať koukali jak koukali, ale lautr žádný olej neviděli. Hm, hm, bude potřeba doplnit olej, pomysleli jsme si. Na benzince jsem koupil olej a olovnaté aditivum do benzinu. Aditivum jsme nalili do nádrže, olej jsme se chystali nalít do motoru. Vyvstala ovšem otázka: jak se tam olej správně leje? A hlavně, jak poznáme, že je ho dost? Bývalý spolužák po telefonu ujistil, že se to může lít vpodstatě "furt pryč", na měrce se to ihned projeví, takže ať to zkusíme.

Nalili jsme do motoru litr oleje a měrka furt nic. "A stojíte na rovině?" Ne, stáli jsme zkopce. "No to musíte stát na rovině, ve felicii třeba stačí dva stupně náklon a nenaměříte nic." Porsche není felicie, což o to, ale na rovinku jsme holt museli.

Jakmile jsme se tam dostali, naměřili jsme trošku oleje. Dolili jsme další dva litry a naměřili tak akorát oleje.

Pak se Alesh praštil do čela.

Ale jistě! Měření měrkou je sice hezké, ale funguje až tak dvě hodiny po zastavení. Když motor běží, olej pocáká celý prostor motoru, a nějakou dobu to trvá, než steče zpátky dolů. Proto jsme prve nenaměřili ani popel. Samozřejmě že další měření už o dost přesáhlo obě rysky.

Ale nevadí, nevadí. Nebo přesněji, je to jedno, je to jedno.

...doplnili jsme tu vodu a ten olej, navázali icq spojení se dvěma porsche-odborníky a začali řešit, zda to ještě vůbec někdy pojede. Podle příznaků nám diagnostikovali prasklé těsnění pod hlavou, čili voda teče do motoru, čili je to úplně v řiti a radši na to nemáme sahat a nechat se odtáhnout.

Následovaly vehementní pokusy sehnat někoho mezi Jihlavou a Třebíčí, kdo by byl schopen se k nám dostat a pomoci. Jenže shánějte si automechanika v pátek večer. Celá Třebíč ožralá, a Jihlava naopak nejspíš spí.

O půl druhé jsme volali odtahovou službu.

Jistě z nás ten pán měl velikou radost. Byl dokonale v šoku. Vyptával se úplně na všechno, včetně poznávací značky (k čemu to potřebuje?), pak ale přislíbil, že přijede. Zhruba po hodině a půl jsme se ho skutečně dočkali. Svěřil se nám, že už spal a myslel si, že si z něj kolegové z práce střílí.

Zhruba ve čtyři ráno jsme byli v Praze. Nočními tramvajemi jsem o půl páté dorazil na Dejvickou a neomylně zamířil do Kraba. Jaké bylo moje překvapení, když mě pán na baru informoval, že právě zavírá... nonstop že zavírá?

Ke druhému dejvickému nonstopu, Adéle, jsem dorazil o patnáct minut později (velmi jsem se coural). Otevřeno bylo, ale dovnitř se mi nechtělo, couravě jsem tedy zamířil na zastávku autobusu.

Asi poprvé jsem zažil svítání v Praze, také asi poprvé jsem sledoval východ slunce z autobusu.

Doma jsem padl totálně mrtev do postele a spal a spal a spal. A jestli jsem se neprobudil, spím tam šťastně dodnes.

A zazvonil zvonec a historky je konec. Dobrou noc.