em tečka pé tečka

Včera jsem se měl poprvé setkat se svou ztracenou sestrou.

To bylo tak: jednoho dne mi na icq napsalo neznámé číslo, že prý "jsem ta a ta a našla jsem tři roky staré maily, které jsem si psala s nějakým tím a tím, který má stejné icq číslo jako ty, takže to asi budeš ty". Nebo tak něco. Tohle děvče jsem před těmi zmíněnými třemi (ačkoliv spíše čtyřmi) lety potkal v neděli v pět ráno na xchatu. Možná mám o tom ještě záznam ve svém starém jakože-blogu. Rozuměli jsme si, vyměnili jsme si asi pět mailů, a pak jsem o ní už nikdy neslyšel. Až do minulého týdne.

Takže slovo dalo slovo a domluvili jsme si dostaveníčko v reálu. Sraz v půl sedmé na hradčanské, na jednom ze dvou možných míst.

Na kterém, to jsme se domluvit nestihli. Ale jistě! Přijel jsem na hradčanskou s neblahým tušením, že budu přebíhat mezi těmito dvěma místy jako nadmutá koza.

Z rozjímání o neblahém osudu mě vytrhlo zvolání "mladý pane!" Jak známo, okolo hradčanské se pohybuje spousta somráků a podobných živlů, takže jsem raději zareagoval se zpožděním.

Původcem zvolání byla paní na vozíčku. "Mladý pane, spěcháte?" Maje se na pozoru před prosbami o drobné, vyhýbavě jsem odpověděl, že zas až tak hrozně ne, ale stejně. "Mohl byste mě prosimvás kousek odvézt?"

Proč ne. Na pomáhání handicapovaným spoluobčanům není nic špatného, vození vozíčků všeho druhu mě docela baví, takže "kam to bude?"

Paní mi naznačila, ať se nakloním blíž, a tiše mi sdělila, že je to s ní špatný, že jí na zadku lezou kosti, má to celý hrozně otlačený a příšerně ji to bolí, takže musím jet hrozně opatrně. To jsem odkýval a nechal si radit, kudy přesně mám jet, aby hrbolky v cestě byly co možná nejmenší. Úspěšně jsem převezl vozík přes koleje a zaparkoval paní u citylightu. Pak jsem se vydal pobíhat jak nadmutá koza za účelem nalezení ztracené sestry.

Po třetím oběhu jsme se úspěšně našli, představili, zapředli lehkou konversaci a vyrazili k El Woodu. (el w00t!)

V plánování jsme se ovšem dopustili jedné drobné chyby – prošli jsme okolo té zaparkované paní.

"Mladý pane, to jste byl vy, žejo? Mohla bych vás poprosit, ještě kousek? Ještě támhle přes přechod..." Tak jo, chopil jsem se opět vozíčku a jal se zdolávat náročný terén. Mnoho spár v chodníku, prudký (relativně) svah, pod ním silnice z kočičích hlav. Žůžo dobrodrůžo. Najel jsem s vozíkem na rovnější část chodníku, dle rady vozík otočil do "protisměru" a začal couvat ze svahu.

Všechno dobrý. Do chvíle, než paní začala volat: "pozor, naklání se to!" A vskutku, vozík se nakláněl. Mě to nijak nerozhodilo, stále jsem měl situaci plně pod kontrolou. Paní to ovšem vnímala jinak. Zřejmě na vozíčku mírně sklouzla či co a začala křičet bolestí.

Což je trošku problém. Když někdo začne křičet bolestí, nikdy nevím, jak mám reagovat. Co taky dělat? Když nevíte, co je příčina bolesti, nemůžete se ji pokusit odstranit. A samozřejmě nejsem doktor, takže nemám předpoklady tu příčinu nějak poznat.

Udělal jsem tedy to nejrozumnější co mě napadlo – pokusil jsem se co nejrychleji a zároveň co nejjemněji vozík narovnat. Ve stabilní poloze (jedním párem kol na vozovce, druhým na chodníku) se paní uklidnila.

Pak mě takovým tím omluvným tónem velice slušně poslala do prdele. "Promiňte, ale tohle nejde, nechte mě tady radši a běžte, nashledanou."

Tak jsem šel. Ještě jsem pozoroval, jak se paní snaží zastavit někoho z procházejících lidí, aby ji dovezli dál.

(Domysleli jste si správně, její křik předtím všichni přecházeli bez povšimnutí, nikdo se nezastavil (možná se někdo otočil, ale to jsem neviděl). I když přiznávám, že na místě těch ostatních lidí bych taky nezastavil. Stejně bych nevěděl jak pomoci, tak co.)

Posezení se ztracenou sestrou v El Woodu bylo příjemné (ztracená sestra je velmi milá dívka, která přemýšlí o stejně absurdních věcech jako já), tamní pizza hnusná (kyselá, nebo moc slaná, nebo tam bylo moc sýra. Nevím přesně) a pivo taky nestálo za mnoho (sestra udělala lépe, že si dávala džusy), stůl byl moc velký a neslyšeli jsme se. V půl desáté jsme spokojeně odešli na autobus (ona) a vlak (já). Po paní na vozíčku už nebylo ani památky.

Přesto jsem si ráno vzbudil se vzpomínkou na její křik.