em tečka pé tečka

Kladno – Krumlov – Borovany, to je taková malá osa zla. Tedy spíš mimosti.

Někdy minulý týden se mi do echa ozvalo skřítě, že tedy jestli by se mi nechtělo zajet do krumlova, překvapit larynku, popít lihovin a tak podobně. Samozřejmě že chtělo. Původně jsem to chtěl sjednotit s výletem na guaninu chatu, ovšem o víkendu by skřítěti trvala cesta do Krumlova o nějaké tři hodiny déle než v týdnu, navíc jsme se nějak veleúspěšně nedomluvili, takže plán byl odložen.

V pondělí byl plán znovu oživen, přeplánován, zjištěny spoje, přepadena larynka (ve stylu: "co děláš večer?" "mám už program" "ty jsi ale trapka, my tě chtěli překvapit" "nooo, když takhle, tak to já si čas udělám") a dohodnuto vše dohodnutelné. V úterý jsem umyl všechno nádobí, zalil všechny květiny, nakrmil všechnu zvěř, zavřel všechna okna a vydal se do Prahy.

Ve třináct hodin a padesát minut jsem nastoupil do zeleného autobusu firmy Fedos – Zdeněk Fedorka. Pokoušel jsem se SMSkou zarezervovat místenku, leč nepřišlo mi potvrzení, takže jsem nic nezarezervoval. Ničemu to nevadilo, v autobuse bylo místa dost. Pomyslel jsem si ale: Fedos, to tedy firma nic moc. Interiér autobusu typu Neoplan mě o tom přesvědčil ještě více. Až nechutně měkké sedačky, horko a dusno, okna, která nelze otevřít. Mou naději na zapnutí klimatizace rozptýlil pohled vzhůru – obě střešní okna zela dokořán otevřená. (První půlhodinu cesty jsem se ale výborně bavil sledováním lidí, kterým důsledky tohoto faktu nedošly (pro vás, kdo to neví – aby mohla fungovat klimoška, musí být zavřená všechna okna) a pokoušeli se tedy nějak zapnout větráčky nad svými hlavami.) Zdrcen jsem se zprudka opřel do sedačky. Ta se se mnou začala pomale sklápět. Vedlejší sedačka sice tvar držela, nefunkční byla ale pro změnu ta před ní.

Utěšoval jsem se alespoň vědomím, či spíše pevnou vírou, že zataženo je proto, abych se v autobuse neuvařil ve vlastní šťávě. Až dojedeme do Krumlova, vyjasní se a nebude pršet. (!)

V průběhu cesty samozřejmě otevřenými střešními okny pršelo dovnitř, jak jinak. Faktem ale je, že v Krumlově skutečně nepršelo. Tedy většinou.

Skřítěti, které mělo do autobusu přistoupit v Českých Budějovicích, jsem do esemesky detailně popsal vzhled autobusu. Pak jsem se odebral k pokusům o spánek ve všemožných více či méně (většinou spíš méně) anatomických polohách. Cesta ubíhala poklidně, pomalu a jednotvárně, přesně tak, jak má správná cesta autobusem ubíhat.

Když už autobus stál podezřele dlouho na místě, odvážil jsem se otevřít oči. Vlevo pole, vpravo pole, vzadu silnice a vpředu dlooouhatánská kolona aut. Stáli jsme v zácpě uprostřed mezinárodní silnice E49 směr České Budějovice (tedy na té mizerné okresce, kterou v těch místech vydávají za Interstate 49) a neměli sebemenší tušení, co se bude nebo nebude dít.

Když jsme se po patnácti minutách ze zácpy (způsobené takovým tím blbým silničním semaforem) vyhrabali, napsal jsem Skřítěti. Že to moc nevypadá, tedy zřejmě budeme mít čtvrt hodiny zpoždění.

O pět minut později jsem dodával, že stojíme v další zácpě.

V 16 hodin a 30 minut, kdy jsme původně měli být už oba v Krumlově, jsem konečně spatřil toužebně očekávanou ceduli České Budějovice. Hádejte, co za ní bylo schované? Správně, byla to zase kolona!

V šestnáct hodin a čtyřicet minut autobus zastavil v jakési postranní uličce u zastávky označené pouze sloupkem a nápisem "zastávka". Volám Skřítěti, abych se jí vyptal, kde že to tedy je a jak to tu je. Polovina Budějic je rozkopaná, autobusové nádraží nefunguje, a tak dále.

já: No hele, my stojíme na takový divný zastávce...

skřítě: Jaký má číslo?

já: Žádný, jenom nápis "zastávka"

lidé v autobuse: Tohle je konečná.

já: Cože??

Ale jistě. Protože autobus nemohl zajet na rozkopané autobusové nádraží, zastavil a vyložil lidi na konečné nějakého jiného autobusu, aby pak pokračoval dál do Krumlova. Skřítě se rozhodlo, že tedy když už tam na ten blbý autobus čeká hodinu, počká si ještě deset minut na nějaký normální. Rozumný nápad. Já jsem z neustálého popojíždění po centimetrech postupně dostával horečku omladnic.

Do toho ještě naivně volala larynka s tím, že se omlouvá, ale na tu půl pátou to vážně nestíhá. Buď v klidu, lary, budeme rádi, když tam budeme o půl šesté. A skutečně, o půl šesté jsme opravdu všichni tři stáli na autobusovém nádraží Český Krumlov.

Cestou do restaurace Baron stihla larynka potkat asi sto tři a půl známých, prohodit s nimi zasvěcené komentáře, které mě nechávaly v tichém úžasu, a přitom ještě živě konverzovat se skřítětem o jakýchsi jejich společných známých. Někde cestou jsme chytili Leňičku (ano, ň je tam schválně), v Baronovi se k nám na chvíli přidala ještě Zulinka. To už jsem se vážně nechytal.

Naštěstí na jídlo jsem se chytal velmi dobře. Topinka Šumava a pak ještě staročeská kuřecí směs s americkými brambory uklidnila můj žaludek spolehlivě na další dvě a půl hodiny.

Kalorie jsme ovšem pálili poctivě. Z Barona bylo potřeba vyjít šílenej kopec, až nahoru k zámecké zahradě, kde se konal rytířský turnaj. Holky si hrozně ulítly na těch rytířích (lary se do jednoho dokonce platonicky zamilovala), já jsem se pokoušel rytíře fotit ... Představení bylo vtipné. Angličan Honoris z Canterbury, který si pletl Francouze s Angličany, obecní blázen, rýpající do všech sborem, a co teprve jmelí! Holky samozřejmě omdlívaly při frázích jako "má paní, za vás bych položil život" a podobných. Holky no ;e)

Po Rytířích se Leňička odebrala hrát Rusalku, tedy v orchestru na Rusalku. My ostatní jsme se odebrali hrát kontakt do jakési hospody. Skřítě se bohužel na kontakt moc nechytalo, takže radši vytáhlo kvarteta s krtečkem. Tato vtipná hra nám vydržela do té doby, než se vrátila Leňička z Rusalky. Na kontakt se naštěstí chytala lépe než skřítě, takže netrvalo dlouho a byli jsme dokonale zabráni do hry.

To vše proloženo drby o raketě, o lidech, které známe, i o lidech, které neznáme. Tak to má být.

Holky pily hrozně málo. To je hrozný, jak se mám jít s někým ožrat, když ten někdo potom nepije?

Seděli jsme pod otevřeným nebem, takže když začalo pršet, nastal čas k přesunu. Což byl docela horor. Doslova – naším cílem se stala hospoda Horor, situovaná příznačně do jakéhosi sklepení. Trošku jako Dundee křížené s Crossem. Obsadili jsme stolek v chodbičce, dobře stíněný od hlasité hudební reprodukce, a pokračovali v kontaktování. Po chvíli nás to ale přestalo bavit – já s larynkou jako silní hráči jsme dokázali smést během pár kontaktů jakoukoliv konkurenci zbylých dvou děvčat, a když jsme pak stanuli proti sobě, už to bylo nudné. Navíc skřítě promluvilo během celé hry ... no, abych to nepřeháněl, pět slov (jak pravil klasik).

Ikdyž ... její "křesťani si s tím utírají prdel" byl popis naprosto geniální. A larynka se nechala nachytat, cha cháá! (nebo to nebyla larynka? nevím teď. každopandě charakteristika skvělá) Kontrolní otázka: jaké slovo na BI mělo skřítě na mysli?

Pak opět drby o raketě, hluboká filosofie na téma zmenšování světa, odchodů z internetu, mystických zážitků a podobných povznášejících záležitostí. Nakonec jsme se se skřítětem shodli, že v hospodě je příliš zadýcháno, a chceme ven, kde je krásná teplá letní noc. Respektýve krásné teplé letní velmi časné ráno. Ještě nás stihl zastavit jakýsi turista, který uvěřil, že jsme všichni místní, a pak se ode mne nechal mystifikovat popisem cesty k nonstopu. "Prostě přejdete ten dřevěnej mostek, pak zahnete, a jste skoro tam." "To je jak tam bliká ten jackpot?" "Noo ...ee ... ne, to je spíš o kousek vedle." "Aha..." Samozřejmě jsem vůbec netušil o čem mluví. Nebo o čem mluvím já, co se toho týká.

Lary a Leňička šly platit. Barmanka právě líčila své trampoty s láskou barmanovi. Moment, pravila směrem k děvčatům, objala barmana a začala ho líbat. Na tomto místě jsem situaci ohodnotil na zralou k odchodu bez placení. Holky jsou ale poctivé, takže trpělivě čekaly, až barmanka skončí.

Tu náhle se k nim přitočil chlapec (prý hezoun) a začal do nich cosi hustit. Když se mu lary svěřila se svou platonickou láskou k rytíři, řekl, že on je budoucí král a dědic všeho. Mě na místě pasoval na svého druhého rytíře s právem první noci (platným zřejmě na larynku). Slušně jsem poděkoval a odešel ven, aplikujíc tak své právo prvního odchodu.

Nejprve se od nás odtrhla larynka, posléze Leňička. Se skřítětem jsme naskočili na autobus do Budějovic a cestu strávili v družném hovoru o zakládání rodin a samostatnosti. A tím se uzavírá Krumlovská kapitola mého putování. Pokračování příště (támhleta šipčička vlevo by tam měla vést)