em tečka pé tečka

Při mé včerejší návštěvě na mě Budějovice opravdu moc dobrý dojem neudělaly. Samá jáma, samá zácpa, samá doprava, okreska chybně označená jako mezinárodní silnice (resp. mezinárodní silnice chybně vybudovaná jako okreska), naprosto nefunkční autobusové nádraží, všudypřítomný špatný pocit. Konstatoval jsem, že Budějice jsou pěkně hnusné, a že autobusem už tam za žádnou cenu nikdy nepojedu.

Dnes, když jsme v šest patnáct vystoupili z autobusu kousek od ruin autobusového nádraží (označených jako staveniště), se Skřítě zřejmě rozhodlo, že můj dojem z Budějovic vylepší. Zjistil jsem si vlak do Prahy v 8.30 a zakoupil bílou čokoládu a nějaké základní suroviny (dva kornspitze, které byly ve skutečnosti vita rohlíky). Pak jsme se vydali na cestu směrem k nábřeží.

Musím přiznat, že ta část Budějovic, kterou jsme procházeli, docela pěkná je. Černá věž se sítí proti skokanům, náměstí (sic ohavně čtvercové), staré městské hradby a příkop. Parčík mezi příkopem a řekou je taky povedený. Visutá "lávka" za parčíkem mi byla velice povědomá. Věřím ovšem, že jsem mohl úplně stejnou vidět i v jiném městě. Bar Potrefená husa mě zmátl o něco více – jsem si jist, že i ten jsem už někde viděl. Dokonce s přesně stejným logem. Nemohu si ovšem vzpomenout, jestli v Brně, v Olomouci, nebo snad dokonce v Praze. To se takhle nestydatě kopíruje?

Na lávce jsme se pohoupali, usadili jsme se na lavičky a zahájili umírání v ranním slunci. Dlouho nám to ovšem nevydrželo. O půl osmé mě velká (a velmi silná) potřeba donutila vstát a jít hledat nějaké veřejné záchody, kde by v takovou nestydatou hodinu měli otevřeno.

Kdybyste někdy v Budějovicích měli stejný problém... V budově Prioru je obchod Albert. Před vstupem do něj je výtah. Výtahem vyjedete do druhého patra, kde jsou k dispozici komfortní a levné (pouze 2 koruny za pisoár, 4 za kabinku) záchodky. Dokonce na dveřích najdete telefonní číslo na kurvu, která vykouří i negra. (Neopsal jsem si ho. Případný negr nechť si laskavě dojede do Budějic.)

Také tam mají cestovní kancelář Jihotranska. Pardon, Jihotransa.

V osm hodin jsem si na nádraží koupil jízdenku do Prahy a láhev Coly. Pak jsme se Skřítětem začali probírat, jak zrealizujeme můj ďábelský plán. Jedné nejmenované budějické bloggerce buňce, kterou balím na projeté jízdenky, jsem totiž slíbil, že jí napíšu na jízdenku telefonní číslo a líbesbríf, a to celé přilepím na jednu nejmenovanou zastávku, vedle které shodou okolností bydlí. Zmíněná zastávka je ovšem od nádraží pěkně daleko, podle zběžného měření na mapy.cz ta vzdálenost vychází zhruba stejně jako například celá Jihlava dohromady.

Součástí ďábelského plánu mělo být i to, že si s buňkou budu celou dobu dopisovat po ICQ, pak jí najednou napíšu, že tedy tu jízdenku už tam má, a počkám si, co bude dělat. Tato část nevyšla, protože buňka se raději zdržovala offline. Budu muset tento trik aplikovat někdy jindy na někoho jiného.

Skřítě se nabídlo, že pokud chci, mohu odjet svým vlakem v 8.30, ona že se na zastávku vypraví a jízdenku tam přilepí. To se mi ovšem nelíbilo. Když už jsem v Budějicích, tak tam snad dojdu, ne? Navíc, ne že bych chtěl skřítě podceňovat, ale ... stejně se ukázalo, že ho podceňuji právem. Nabídku jsem tedy odmítl, a s tím, že pojedu až vlakem v deset, jsme se sebrali a vyrazili směrem k hledané zastávce. Pěšky.

Skřítě chtělo jet hromadnou dopravou, ale mně se jednak nechtělo po Budějicích pohybovat autobusem, jednak jsem si řekl, že si to přece projdu. Času jsme na to měli plné dvě hodiny, vzdálenost byla údajně na patnáct minut rychlé chůze.

Neomylně jsem zamířil k lávce přes koleje, Skřítě mě ale zastavilo. Tudy prý ne, zacházeli bychom si. Půjdeme vrchem, pod viaduktem. Dobrá, řekl jsem, ty to tu znáš lépe než já. Koukám, že nemít tu tebe, brzy bych pěkně zabloudil.

Pod viaduktem vede pěkně hnusná a pěkně frekventovaná silnice. Podél té jsme šli dalších zhruba sedm minut. Veškerý dobrý dojem, který na mně zanechala hezká část Budějovic, byl rázem ten tam. Navrhl jsem drobnou korekci směru, a tak jsme se vydali do neprobádaných částí města, vedeni jen mým orientačním smyslem a Skřítěcími matnými znalostmi. Alespoň tam ale bylo dost zeleně a málo aut.

Po několika rozepřích jsme dorazili do míst, která jsem znal z mapy. Ukázalo se, že jít pod viaduktem byl nesmysl a značně jsme si tím zašli. Když jsme ovšem konečně došli k zastávce, o které jsem si myslel, že je o jednu zastávku před cílem, a ukázalo se, že k cíli ve skutečnosti zbývají ještě tři zastávky, pravilo Skřítě, že takhle to dál nepůjde. Teď prý se setkáme s její maminkou (která tam pro ni měla přijet), ta nás odveze na nádraží, tam budu posazen na příslušnou eMHáDé, a smyčec. Tedy šmytec. Proti tomu jsem se ovšem vzbouřil. Když už jsem došel takhle daleko, přece se teď nebudu vracet. Navíc už je to kousek (i když, pravda, vzdálenost skutečně odpovídala skoro celé Jihlavě) a vím kudy. Skřítě sice mělo výčitky, zanechat mě jen tak napospas cizímu městu, ale když jsem odpřísáhl, že i nazpět bez problémů trefím, nechalo mě jít.

Po pár minutách jsem skutečně došel na dohled cílové zastávky. Z jednoho domu právě vycházelo děvče, které mi trošku někoho připomínalo. Kolik asi podobných děvčat v těch dvou domech žije, pomyslel jsem si pro sebe. Asi moc ne. A skutečně, z děvčete se vyklubala bloggerka buňka. Docela se divila, že jsme se takhle potkali. Nalepil jsem slíbenou jízdenku se slíbeným textem na slíbenou zastávku slíbenou izolepou (s tím, že ona si ji vyzvedne na zpáteční cestě) a společně s buňkou nastoupil do autobusu směr nádraží. Čtrnáct korun na jízdenku jsem dal dohromady horko těžko, po prohledání všech kapes. Na dvoustovku mi totiž řidič odmítl vrátit.

Na nádraží buňka krátce pohlédla na informační tabule: "Už tu ten vlak do prahy máš ... dokonce dva!" V 9.30, kdy jsme na nádraží dorazili, měl vlak v 8.30 už 60 minut zpoždění.

V bufetu jsem zakoupil dvě housky, po příjezdu vlaku vyhledal poloprázdné kupé, vyndal notebook a začal psát blog. Nenapsal jsem ovšem ještě ani obrazovku textu a přepadla mě únava. Zkroutil jsem se do nejanatomičtější možné polohy a okamžitě usnul.

Po hodině mě probudilo vibrování mobilu. Guano. "Vedle busu stojí auto logistické firmy TRANSKAM. Transka m.? Takže tys z logiky přešel na logistiku?!" Ale jistě! Logistika, a ještě k tomu cestovní kancelář. Pěknou kariéru si buduji.

Podruhé jsem se probudil už v Praze na hlavním nádraží. A jako takovou pěknou tečku za tím naším případem jsem při vystupování šlápl do mezery mezi vagonem a nástupištěm a vkusně si sedřel holeň.