em tečka pé tečka

Biologický experiment, který si jistě všichni domysleli, se nekonal. Jediný biologický experiment, který se konal, bylo zkoumání vlivu ethanolu na živé tkáně.

Velmi důkladné zkoumání.

Za účelem provedení experimentu jsem se v pátek navečer sešel s utčetem, nakoupili jsme vzorky ethanolu (slovy dvě vodky obyč a jednoho amundsena energy), jakož i jinou výbavu, a naskočili do auta rodiny Guanových. To nás odvezlo do Roztok u Prahy, kde má ish s Aleshem přechodné bydliště v jakémsi podivuhodném domě.

Cestou jsme se ale ještě dozvěděli, že předlohou grandhotelu v Bubenči je palác kultury ve Varšavě, kde byl guanin otec ve dvaatřicátém roce. Vlastně ve dvaatřicátém patře, ale to je skoro totéž.

Podivuhodný dům ish a Aleshe byl vskutku podivuhodný. Uprostřed rozlehlého anglického parku (čti "naprosto neudržované zahrady") působila stavba v lázeňském stylu (nevím co to je, ale maminka tvrdila, že to je lázeňský styl) tajemně až záhadně. Skvělá scenérie například pro upírský horor. Navíc v patře prý bydlí sousedi, ve sklepě taky, a ve vedlejší místnosti taky.

Sousedi ve sklepě? Ale jistě! Kdo ví co je to za sousedy.

On ten "byt" sám o sobě byl lahůdkový. Dva obrovské pokoje, do každého z nich by se vešly dva běžné pokoje na šířku a dva na výšku. V jednom z pokojů kuchyňský kout. Dřez s přívodem vody, ale bez odpadu. Na poličkách skleničky, které byly umyté naposledy před padesáti lety. Nádobí vhodné k použití bylo rozestavěno po všech dostupných plochách.

Dovnitř bytu se vcházelo buďto oknem z terasy (na které byla pavučina upletená z provázků, a čínský papírový drak), nebo "hlavním vchodem" skrz průchozí koupelnu se záchodem.

Navrhoval jsem sice průzkum sklepa, ale neprošlo to. Všichni se báli. Pavouků, tmy, sklepa, případně sousedů.

Lukáš nás uvítal s energy drinkem v ruce. Každý se divil, proč pije energy drinky. Nebyly to však obyčejné energy drinky, byla v nich hruškovice. Energie sbalená na ... ehm ... česání hrušek?

Pak se to tak nějak rozjelo – hráli jsme vláčky, pili džus s vodkou (já jsem si namíchal smrtící směs půl na půl), Lukáš s Aleshem hráli na kytary a já jsem k tomu zoufale zkoušel improvizovat na elektronické piano nebo na flétnu... Zlatým hřebem večera byl šermířský souboj. Já s deštníkem v ruce, proti guano s rezavým mečem. Utržil jsem krutou porážku a díru do ruky. Krutou porážku jsem zapil vodkou, ránu vydezinfikoval stejným způsobem.

Někdy v průběhu večera se nám podařilo vyfotit strašidlo.

...samozřejmě ne jen tak, ale rovnou při akci (viz verze v plném rozlišení)

Okolo třetí hodiny ranní už bylo jasné, že jsem přebral, takže jsem musel něco vrátit. Toho si naštěstí nikdo nevšiml, nebo o tom alespoň nikdo nemluvil. A mně se usínalo mnohem lehčeji.

Ráno nás přišla navštívit sousedovic kočka. Slušně vyžraná. Koukala na nás jak na svatý obrázek, pohledem loudila o něco k jídlu. Guano využila příležitosti a s kouskem salámu milou kočku provokovala dobrých deset minut. Pak se s ní chtěla mazlit, a hrozně se divila, když se po ní kočka ohnala. "Ona se furt lísala a lísala, a pak najednou se do mě pustila..." Ale ovšem. Viděli jsme to, je to na videu.

Ráno jsme vyprovodili guano na vlak, nafotili další roztocké domečky v lázeňském stylu (zejména ten v čínském lázeňském stylu mě zaujal), zahráli si Carcassone (navzdory původnímu předpokladu je to hra docela dobrá), snědli skvělý oběd (haluškovité nudle s uzeným a cibulí) a jeli na nákup. Do Kladna. Porschetem. V pěti lidech. Trnuli jsme, abychom nepotkali policajty. Ale nepotkali jsme je.

Já jsem v Kladně zůstal, takže ostatní jeli zpátky už docela bez rizika.

A doma jsem se začal psychicky připravovat na kariéru stěhováka.

To bylo tak. Ve čtvrtek přišla maminka s tím, že "jaký máš program na víkend?" a "potřebujeme tohle a támhleto". Konkrétně potřebujeme odstěhovat babičku. Babička, která bydlí v Kamenici nad Lipou, tedy asi tři a půl kilometru od horoucích pekel, prodává svůj skvělý dům 7+2 a stěhuje se do garsonky do paneláku. Z domu se musí vystěhovat do konce srpna. Tento víkend byla poslední možnost, následující víkendy jsou a) naši na slovensku, b) vrací se a vyzvedávají bratříka navrátivšího se ze švýcarska, nebo c) babička je v lázních. Z toho důvodu je potřeba se nejpozději v neděli do Kamenice vypravit, naložit na přívěs kredenc a cirkulárku a odvézt to do Jesenice (kde je naše skvělá chata).

Dobrá, říkám, radost z vás nemám, ale není každý den posvícení. Můžeme tam jet v neděli. Ale potřebuju být ve čtyři odpoledne už doma, mám takovou jednu akci.

Taková jedna akce spočívá v tom, že má přijet bloggerka buňka (toho času v Praze kvůli Love Planet), máme jít do čajovny na šizandru (něco, co dělají v jediné čajovně na světě, a to zrovna u nás na Kladně) a kalit až do rána. Kdybych ovšem tohle mamince řekl, strávila by další dvě hodiny křížovým výslechem ohledně původu buňky, všech detailech našeho vztahu, ať už jakéhokoliv, přednáškou o škodlivosti alkoholu a celonočního bdění, nakonec by nabídla, že u nás buňka může přespat, a když bych souhlasil, pustila by se do vysvětlování, proč rozhodně nemůžeme spát v jednom pokoji (i přesto, že by buňka tak jako tak spala v bratříkově pokojíčku), pokoušela by se vše organizovat a dále znepříjemňovala situaci. Takže "taková jedna akce".

Tak či tak, abychom stihli být ve čtyři zpátky, musíme vyrazit nejpozději v osm, tedy vstávat nejpozději v sedm. No co se dá dělat. V osm jsme skutečně vyjeli, před jedenáctou jsme byli u babičky.

Ve dvanáct jsme měli odstěhovanou sedací soupravu z domu do bytu. S nějakým stěhováním tohoto typu jsem nepočítal, ale tak co. Zřejmě je to zahrnuto v časovém plánu.

V procesu jsem si našlápl velmi solidní psí hovno, to jen tak na okraj.

Ve třináct třicet něco jsme odcházeli z restaurace. Oběd nikdy neodmítnu, ale pozvolna mi začínalo být jasné, že do čtyř to domů nestihnu. SMSka buňce, že s přesunem do Kladna nemusí vůbec spěchat.

Ve čtrnáct hodin jsem šel na zahradu "nakopat pár brambor", zatímco tatínek šel "přehrabovat špurky", jestli by se mu něco nehodilo. (co jsou špurky?) Ve čtrnáct třicet řekl tatínek, že za chvíli pojedeme. Kredenc i cirkulárka a příslušenství už bylo dávno v přívěsu, takže odjezdu zdánlivě nic nebránilo. Ve čtrnáct třicet a půl začala babička ukazovat na náhodné věci se slovy "a nechcete si odvézt ještě tohle?" Samozřejmě. "Nechcete tenisový rakety?" "Ale babi, u nás nikdo tenis nehraje." "Tak že byste je někomu dali... A zavařovací sklenice nechcete?" Jistě, odvezeme si zavařovací sklenice a budeme zavařovat, až se bude z paneláku kouřit. Hlavně to ovoce z naší zahrádky na balkoně, každý rok je ho děsně moc a nevíme kam s ním, že...

V patnáct třicet ještě stále "za chvíli jedeme". Další SMSka buňce, že tedy klidně může ještě jít někam nasávat, dřív než v sedm se rozhodně nevyskytnu.

V sedm jsme vyložili kredenc a cirkulárku v Jesenici. Pak šel táta obhlédnout zahradu a vyměnit zámek u vrátek. V osm jsme s velikou slávou vyráželi domů.

Tou dobou už byla buňka dávno na Kladně, seděla v kavárně a četla si časopis Filter. Prý ho díky tomu poprvé v životě přečetla celý. Tak všechno zlé je pro něco dobré, že. Nedovedu si představit, co by dělala maminka, kdyby tohle věděla. "Ty seš taky dobrej, nechat takhle slečnu čekat." "Jasně mami. Ale příště až si na mě něco takovýho vymyslíš, zkus mi předem sdělit, jak dlouho si myslíš, že to bude doopravdy trvat. Možná by taky neškodilo řict mi týden dopředu, ať si nechám volnou neděli. Ale nic, nic..." Ovšem pravděpodobnější je, že by se maminka za buňkou vypravila a strávily ten čas v družném rozhovoru. Nevím, která z možností by dopadla hůře.

Před půl desátou jsme se konečně sešli a utíkali do čajovny, než nám zavřou. Nezavřeli, ale "takhle pozdě už čaje nevaříme". Šizandra holt jindy. A to jsem se tolik snažil!

Takže jsme šli aspoň kalit. V Dundee se buňce líbilo, v jakémsi nonstopu už tolik ne (no jenže kam jinam o půl čtvrté ráno? mafiánský bar Devil má sice mít do pěti, ale toho dne neměl vůbec). V tom nonstopu ovšem měli jukebox. Pět písniček – 20,- Zděšení ve tváři konzumenta Kabátů, když poprvé slyší Dana Bártu nebo Significant Other – k nezaplacení.

V sedm ráno jsme šli navštívit medvědy (ještě spali. Je vidět, že mají rozum), pak jsme se šli projít do rozkopaného Sítenského údolí. Po několika desítkách minut a několika kilogramech bahna na botách jsme údolí raději opustili a zamířili k nám domů. Vypálit nějakou muziku na CD, vyzvednout batoh, a hurá do Prahy. V Praze umírat v Dobré trafice, čekat na jakousi kamarádku, která nakonec stejně nepřišla, sníst gyros na pavláku, utíkat před rozezleným kropicím vozem, vypravit buňku na vlak a při té příležitosti se setkat s druhou polovinou úžasného Dua Sviní. Na skok do práce (konečně úspěšně přestěhované), pak rychle domů, umejt a spát.

...a místo spaní pak do jedenácti sedět na netu s guano a řešit detaily cesty do Německa. Ale jistě!