em tečka pé tečka

ale jistě! Jako by někdy nějaká naše výprava mohla dopadnout podle plánu.

Ale jistě. Začalo to na nádraží, kde... jsem stála sama.

Tedy ve skutečnosti to začalo předchozího dne v šestnáct hodin a jedenáct minut, kdy jsem koukal jak ty Telemannový vrata na zavřenou pojišťovnu. To bude legrace, říkal jsem si, budu shánět cestovní pojištění někdy ráno v Praze. A taky jo.

Ovšem z Kladna jsem se vyhrabal někdy ve třičtvrtě na osm ráno, do pojišťovny jsem s velkou slávou dorazil ve třičtvrtě na devět, a sraz na hlaváku měl být už v půl.

Já tam v půl také samozřejmě nebyla, neboť jsem se špatně koukla do jízdních řádů. Ale tak to jen pár minutek, že! Na chvilku mi problesklo hlavou, že bych mohla lístky koupit napřed. Jenže jsem neměla dost peněz a také jsem si vzpomněla na letošní odjezd na hory, že.

...takže shrnuto a podtrženo, v devět nula šest jsme stáli ve frontě u pokladny, chtíce si koupit lístek na vlak v devět patnáct. Přemluvil jsem nějakého Ira, aby nás pustil dopředu. Nebylo nám to ovšem nic platné, "ale tohle je vnitrostátní pokladna, musíte na mezinárodní!" Ale jistě, hlavně že všechny mezinárodní jsou zavřené, že?

"Do toho vlaku prostě nastoupit MUSÍME," takže byl započat velký běh na nástupiště číslo dvě, kde se dva bezpohlavní živočichové začali drát do vagónu.

"Máte tu volno?" "Ano, ale jen dvě místa..." "To stačí," takže jsme se usadili. "Hmm, když nad tím tak uvažuju, tak vlastně jen jedno místo." Anglicky mluvící pán byl opravdu moc milý, takže jsme raději změnili lokál. Tedy kupé.

V kupé jsme se hystericky pochechtávali, jelikož jsme si již začínali plánovat camping po severních Čechách.

Hysterické pochechtávání bylo proloženo tím, že jsem neustále musel dávat nahoru a dolů guaninu krosnu ...

Ale jistě, když jsem z ní vyndavala pro tebe jídlo, to se ti líbilo! A když jsi pil z mé lahvičky!

Ovšem o pití později, že. Faktem je, že guano má zavazadlo dvakrát větší než já, a naprosto nechápu, co v něm tahá.

Ano, asi jsem divná, když mám více věcí jak jedny kalhotky!.)

To teda seš!!!

A kolikery máš ty?

ani jedny, pochopitelně :ep za to ale čtvery trenýrky.

A všechny jsi ušpinil dnes!

...ano, přiznávám. Při návštěvě Norimberského bordel-city.

Tak či tak, naše pochechtávání bylo rázně uťato ve chvíli, kdy do kupé vstoupila průvodčí. "Takže černí pasažéři," pousmála se škodolibě.

Ovšem z vlaku nás nevyhodila.

Vlastně byla sympatická a matejcik se dokonce snažil být též sympatický – s koketním úsměvem prohlašoval, že nemáme lístky a čekáme, až nás zachrání. Vlastně jsme nakonec ještě zjistili, že jsme ušetřili, ale děkovat mu, že přišel pozdě, nebudu! Bůhví, kam se předtím koukal, tudíž porovnávaní ceny může být vlastně zcela zcestné. Prý že s ním můžu poslouchat hudbu, a tak jsem si vytáhla sluchátka, z nichž při prvním dotyku opadala všechna molitanózní látka.

Inu, sluchátka byla opravdu jetá, nicméně hudba se z nich linula. Narazili jsme sice na menší problém při stanovování hlasitosti, ale stává se i v lepších rodinách.

Pak cesta nějakou dobu probíhala bez incidentů. (Protože jsem usnula, pozn. guano) Několik kilometrů za hranicemi se ale v kupé zjevila německy hovořící dívka a plynnou němčinou (které jsme nerozuměli) se zeptala, zda někdo z nás jede do Regensburgu.

Ano, my, ale až za dva dny...

...když jsme se přiznali, že míříme do Norimberka, to milé děvče nás upozornilo, že to si ale musíme přelézt do jednoho z prvních tří vagonů, protože ostatní jedou do Regensburgu.

Jak všichni dobře víme, Němci jsou pořádnější. Německo podle toho vypadá. Všude je takové čisto, prostorno, hezky... tedy až na výjimky, například zmíněné bordel city bylo lahůdkové. Ale o tom později. Když jsme vystoupili z vlaku, měli jsme velikou chuť na nějakou lahůdku. Ovšem pokud možno k jídlu.

Matejcikovy chutě na lahůdky jsou permanentní, ale přiznávám, že i já jsem zatoužila po něčem na zub. A ne plombě. U tmavého prodavače jsem poprvé vyzkoušela svou slabší němčinu, vir mechten cvaj a ukázala jsem na cosi, co bych mohla přirovnat k... ale nevím, zkrátka pseudopita se šunkou, sýrem, salátem a nějakou patlatinou. Chutné, bez ironie!

Pravda, dokonce i ten sýr tam se dal přežít (zejména proto, že nechutnal vůbec nijak). Hlad jsme tedy zahnali, nyní nastala potřeba se ubytovat. Zamířili jsme k červenému "i" ... proč mají vlastně v německu červená "i" místo zelených, jak je v civilizovaných zemích zvykem?

Za chvíli budou mít vlivem t-mobile růžová. Ano, informace, to bylo opět něco. "Tak se zeptej," ponoukal mě matejcik. Žbletla jsem cosi o levném penzionu, paní za stolečkem doporučila jakýsi, který nám zakreslila do české mapky, k níž vedla složitější cesta, neboť jsem nerozuměla její větě odkud že jsme, ačkoliv toto byla jedna z těch prvních, kterou jsem uměla.

Ještě nás zajímalo, kudy se dostaneme ... ale ne, nebudeme říkat kam. Jen řekneme, že to je přímo naproti informacím (stejně jako cokoliv jiného, co jsme zatím potřebovali najít). Malá hádanka pro ctěné čtenáře: Jaký obchod se skrývá pod tímto nápisem?

A já čtenářům ihned prozradím, o co jde. "Hele, Apotheke máš támhle," ukazuji matejcikovi (postiženému mimojiné i oparem) nadšeně. "Prosimtě, to je nějaký Upothele!" "Aha, tak asi jo."

Milý pán v apatyce mi dal nějakou mastičku, řekl si o nějakou zběsilou částku, která mému netrénovanému uchu zněla jako "fírcén"... čtrnáct euro se mi opravdu dávat nechtělo. Naštěstí guano rozuměla lépe, a když to pán naťukal na pokladnu, ukázalo se, že to bylo pouze €4,52. Což de. Pán mi k tomu ještě přidal jakousi dobrou radu, které jsem také nerozuměl. Když jsem si mastičku vymáčkl na prst, guano se do toho opět vložila: "no, víš, on ti říkal, že to nemáš patlat prstem."

Tedy alespoň doufám, že to říkal, pokud tedy ty posunky neznamenaly něco jiného.

..co se týká mě, spíš doufám, že říkal něco jiného, protože ten aplikátor je pěkně na prd, ale to jen tak na okraj...

Opar neopar, dalším cílem byl hotel s příznačným názvem City Hotel.

Když jsme prošli podivuhodnou jakože-pasáží, vyvezli se maličkým výtahem do třetího patra a dorazili k opuštěné recepci, řekli jsme si, že se sem raději "případně vrátíme". Zavzpomínal jsem na svou služební cestu a zamířil k hotelu Smile, ve kterém jsme tehdy bydleli.

Vír mechten ajn doplcimr, začala guano, když jsme spatřili pana recepčního. Pán koukal poněkud vykuleně. Mně tedy požadavek připadal poměrně srozumitelný, ale jemu zřejmě ne. Přešel jsem tedy do angličtiny a vysvětlil, že jsem tu byl někdy před půl rokem se SuSE a že teď jsem tu na vlastní pěst a zajímalo by mě, za kolik by pro nás měl pokoj. "ááá, zůze," rozpomněl se pán, a už nás vedl do útulného pokojíku se dvěma postelemi a jednou sprchou. Za padesát euro na noc je náš, a to i se snídaní.

Jistě, na zdi visí, že stojí pětasedmdesát, ale matejcik zase musí machrovat!

Taky by se tedy mohlo stát, že ráno budeme zděšeni, že...

Ano, třeba pět set sedmdesát!

a půl.

No rozhodně jsme se tu hezky ubytovali, poházeli věci po zemi a po stole, vytáhli foťáky a příslušenství, a vydali se hrát si na japonské turisty.

Kouzelná dvojice. Kostel, cvak! Hradba, cvak! Mně vše připadá stejné, všude se ztrácím... a vše se mi také velice líbí, že ano.

To bezesporu, zejména bordel-city!

A teď, když tu o tom plkám, objasním konečně, o co jde. O tohle:

Prostě jsme při náhodném procházení Norimberkem narazili na takovou ad absurdum dotaženou perlovku. Největší perla nás ale čekala o pár ulic dál:

Tam jsem dokonce chtěla jít, ale matejcik se ostýchal. Dobře, místo toho si chtěl prohlížet kašny!!

Kašny mě vzrušují daleko více, než nějaký unisexový eurosexšop. A v Norimberku je jich požehnaně. Minimálně požehnané čtyři. Krásná kašna (vypadá jako Kreml), kašna se sedlákem a husami, kašna manželského kolotoče (podle jakési básně) a kašna ctností.

Špatně jsem přečetl mapu a kašnu manželského kolotoče považoval za kašnu ctností. Ten pán, který držel na oprátce ženu, mi ale k těm ctnostem příliš nesedl. Dospěl jsem tedy k závěru, že v mapě je kašna chybně označena. Ovšem označení neoznačení, je to kašna docela hustá. Výjevy jako dva navzájem se škrtící kostlivci, to se jen tak nevidí.

Pravda, kašny to byly skutečně originální, kdo neviděl, má proč smutnit!

"Měli bychom najít supermarket," vyslovil se matejcik. Chvíli jsme bloudili do kolečka, až jsme se ocitli opět v informacích, naštěstí již v jiných, jinak by ze mě asi tamta paní už vykvetla. A to by asi z vykvetlé zaměstnankyně nikdo neměl moc radost, že.

Ovšem možná právě naopak, stala by se okrasou infocentra! Než jsme se ale dostali na řadu, všiml jsem si supermarketu... hádejte kde? Správně, přímo naproti infocentru. Tedy trošku doleva. Nakoupili jsme vody, kapesníčky (další mé postižení je toho času šílená rýma), a když jsme z obchodu vylezli, zpozorovali jsme další supermarket, známou Normu. Také naproti infocentru, ale trošku doprava.

Jakmile objevíme něco vysokého a není to kostel, hlásá matejcik, že se jedná o mariánský sloup. (m: pokud to zrovna není nějaký vysoký němec :ep ) Jeden takový se tyčil nedaleko informací... Takový zlatavý.

Němec.

Mimochodem: matejcik si právě teď vyrval chuchvalec vlasů. Odhaduji to na další postižení (teď jeden vytahuje z pusy), ale on se spíš odebírá směrem k diskuzím o nastřelování vlasového porostu.

Každopádně zlatavý mariánský sloup, kterýžto byl samozřejmě čímkoliv, jen ne mariánským sloupem, posloužil jako místečko pro rozložení mapy, resp. schůdky, které k němu patřily. Objevili jsme báječnou věc. Takovou jednu věž...

Ano, velmi smyslnou věž. Přímo falický symbol. Jedná se o takzvanou (tak zvanou? no asi ji tak nazvali...) Věž Smyslů. Možná Věž smyslů, kýho čerta co by se v těch velkých písmenkách vyznal, zvlášť když němci s nimi vůbec nešetří. Takže zmíněná věž smyslů je v průvodci popsána jako "nevšední muzeum k pochopení smyslů pro návštěvníky od 14 let." No uznejte že to zní příliš úchylně na to, abychom si něco takového nechali ujít!

Ano, ujít si to samozřejmě nenecháme. Ještě jsem tedy vnucovala noční návštěvu hvězdárny, ale z ní nakonec sešlo, protože jsme se přecpali k prasknutí v jedné hospodě. Aby to ale nevypadalo, že nějak posedáváme... přímo naopak! Křížem krážem městem, již známe všechna zákoutí... a kašny.

Tady je tedy drobná nepřesnost, ještě nám jedna kašna chybí. Kašna ctností. No ... ehm ;e)

No nic. Šli jsme se podívat i do barokní zahrady, ale nic moc barokního na ní nebylo, maximálně tak socha Beethovena, a ani ten moc barokní nebyl.

Zato já jsem barokních tvarů ažaž.

Ovšem, na fotkách je to vidět. Zejména na té, kdy jsi vystavena srovnání s kamennou koulí!

Nutno ještě podotknouti, že než jsme se ve zmíněné hospodě zmíněně přežrali, všechnu energii jsme dopředu spotřebovali na hledání hospody. Obešli jsme jich asi sto a půl, ovšem žádná se nám nezamlouvala. Tu bylo moc draho, tu jsme nerozuměli ani slovo z jídelníčku, tu byli kuchaři na prázdninách. Už jsem se chystal jít se podívat naproti infocentru, když jsme konečně narazili na cosi alespoň rámcově přijatelného.

Za infocentrem, samozřejmě...

Nakonec jsme si dali zmrzlinu s umělohmotnou hlavou Mickeyho a Donalda jakožto víčka a vydali se do hotelu. A tam teď jsme a ležíme na posteli.

A vyhníváme. A vy byste měli taky! Dobrou noc.