em tečka pé tečka

Celý minulý týden jsem se flákal doma. Neflákal jsem se jen tak, flákal jsem se dokonce oficiálně. Kvůli čemusi, co je jednak akutní, jednak lymfatické, a jednak od toho bolí v krku, mi doktorka zakázala chodit mezi lidi.

Ten týden byl shodou okolností poslední, kdy jsem měl možnost dohnat nějaké body do školy a pokusit se tak postoupit do dalšího ročníku řádnou cestou.

Nejprve suchá fakta: v zimním semestru akademického roku 2005/06 jsem se zúčastnil, nepletu-li se, právě jedné zkoušky. Z osmi zapsaných. Na ostatní jsem se buď nedostavil, nebo ... ehm ... nedostavil. Případně jsem neměl zápočty, takže jsem se na zkoušky předem vykašlal.

Proč tomu tak bylo nebudeme rozebírat na tomto místě, rozebereme to na jiném.

V semestru letním už to bylo o něco lepší, faktem ale je, že na září mi zbylo nějakých sedm zkoušek a sedm zápočtů, z toho šest zkoušek a sedm zápočtů mi zbylo na poslední možný týden.

...tak tedy, týden (tři té ... tedy teď to total tipuju tak tucet ;e) ), ve kterém jsem si již byl jist, že naději na postup do dalšího ročníku nemám.

Chyba lávky! Naděje umírá poslední. V pondělí večer přišel mail od profesora na grafiku. Že prý je možné dokončením méně podrobně zadaných úloh nahnat ještě nějaké body a případně na páteční zkoušce získat zápočet. Krátkým výpočtem jsem zjistil, že kdybych si domluvil zkoušku z windows, zkoušku a zápočet z algoritmů. odevzdal bych referát z linuxu, zápočet z unixu, udělal bych zkoušku z unixu (s tím, že zápočet by měl být odevzdaný zhruba před pěti minutami, abych ke zkoušce byl vůbec připuštěn), nechal si prodloužit kontrolu o týden a v získaném týdnu přemluvil ještě jiného profesora, aby mě vyzkoušel a oznámkoval z Matematických struktur, a kdybych při tom samozřejmě splnil ty tři zápočty a tři zkoušky z grafiky, měl bych dostatek bodů pro postup do dalšího ročníku.

Tedy víceméně nic neproveditelného.

Moje naděje, že tuto zběsilost stihnu, začala vyprchávat již v ten samý večer o tři hodiny později. Místo abych se okamžitě pustil do řešení některého ze zápočtů, tradičně jsem se flákal na internetu.

V průběhu týdne jsem své cíle čím dál víc redukoval. V pátek jsem byl rád, že jsem se donutil dojít do školy a nechat si potvrdit zápočet za ročníkový projekt. Při tom jsem samozřejmě vymýšlel, co dál: nechám se přepsat na mimořádné studium a vše (mimo)řádně doženu!

O víkendu jsem si sestavil moc pěkný rozvrh na následující zimní semestr. Nedokončené zkoušky z minulého roku, pár předmětů z magisterského studia, plus minus flus. V pondělí jsem se vypravil do školy s několika jasnými cíli – nechat si do indexu zapsat jednotlivé předměty, které mám pouze v informačním systému, a navštívit několik klíčových přednášek (a jedno cvičení).

Autogramy do indexu jsem chtěl sehnat tři: prof. Zavoral, prof. Štěpánek a Johanka. Profesora Štěpánka ani Johanku jsem v pondělí dopoledne nezastihl. Profesora Zavorala jsem nalezl ve chvíli, kdy komusi do telefonu vysvětloval, že ne, takhle to opravdu nefunguje, ten zápočet mu za těchto okolností opravdu zapsat nemůže. To mě mírně vyvedlo z míry, neohroženě jsem ovšem počkal, až telefonát dokončí.

"Nemám čas," informoval mě, jakmile zavěsil. "Hm," zněla jediná odpověď, na kterou jsem se zmohl. "Četl jste nástěnku?" otázal se mne. Znejistěl jsem: "jakou?" "Elektronickou. Ty papírové už by se podle děkanátu neměly vůbec používat."

...pochopitelně jsem o elektronické nástěnce do té chvíle neměl ani tušení. Když jsem se ale po pěti minutách čekání konečně přihlásil do beznadějně přetíženého SISu, nalezl jsem páně Zavoralův vzkaz: "dnes mám úřední hodiny mezi 14-15"

Získaného času jsem využil k návštěvě jedné přednášky. Pak jsem se postavil do fronty před Zavoralovu kancelář. (a teď vážně doufám, že se píše Zaoral a mám to celou dobu blbě). "Jaký chcete předmět," optal se profesor, když jsem se dostal na řadu. Odpověděl jsem, že objektově orientované programování. "To počká," odbyl mě a jal se přednostně vyřizovat ty, kdo přišli kvůli Byznysu nebo Managementu. (z toho jasně plyne, že už i na matfyzu je důležitější byznys než programování)

Když na mě přišla řada podruhé, sdělil jsem, že bych chtěl do indexu zapsat zápočet a do SISu zkoušku uznanou z minulého roku. Profesor se na chvíli pohroužil do informačního systému. Pak se obrátil ke mně se slovy: "no ale vy tu žádný zápočet psaný nemáte." Chvíli jsme se o tom dohadovali, až to profesora přestalo bavit a pravil: "no víte co? vy jste takzvaně obtížný případ, takže jestli chcete, abych se vás věnoval, tak si tu počkejte, než vyřídím ty jednodušší."

Jsem takzvaně obtížný případ. Skvěle.

Nakonec ale vše dobře dopadlo. Zápočet, zkoušku i zápis do indexu jsem dostal. Po další hodině jsem šel znovu zkusit prof. Štěpánka. Nalezl jsem ho ve ztemnělé kanceláři, s trudnomyslným výrazem ve tváři.

- "Potřeboval bych od vás zapsat do indexu zkouušku a zápočet," začal jsem.

- "A víte, kdy to máte, jaký datum?"

- "Nevím, ale je to v SISu."

- "No jo, ale ten je zavřenej."

Cože??

Pak se tedy ukázalo, že "zavřený" znamená "příliš přetížený, než aby se do něj profesor přihlásil". Zjistil jsem si data v labu a nechal si je zapsat do indexu. Tím byl první den školy šťastně uzavřen.

Ještě večer jsem ale musel napsat e-mail Johance. Po zdvořilostních frázích (johanka: "ještě pořád nespíš s aničkou?" já: "tahle myšlenka ještě žije?" johanka: "no já o tobě nic jiného nevím, než že nespíš s aničkou, tak nemám lepší téma ke konverzaci...") bylo dohodnuto, kdy a kde se setkáme. Tedy, že se setkáme u nich doma hluboké(m) pr(oseku), zhruba v deset ráno. Časový údaj jsem pak poopravil na "spíš k jedenácté", a skutečně, před půl dvanáctou jsem byl na místě.

(Vsuvka: pokud se kdykoliv rozhodnete dopravit někam za Prosek autobusem, v žádném případě se nepokoušejte spojení optimalizovat. Zkusil jsem to – jedním autobusem jsem se dopravil na zastávku Prosek s tím, že přesednu na první, který pojede až do cílové zastávky.

Autobusová zastávka Prosek je nechutně rozlezlá. Má několik podzastávek náhodně rozsetých po ploše o velikosti menšího sídliště. Nakonec jsem byl rád, že jsem z možných pěti autobusových linek našel jednu.)

...takže o půl dvanácté na místě, ale z Johanky a jejího manžela Mirka jsem už viděl jen záda. Po krátkém pronásledování jsem je naštěstí dostihl a zápočet z nich vymámil (a vytátil). Na zastávce jsem se setkal s dalším matfyzákem. Ten zvládl cestu tam, ale měl potíže s cestou zpátky. Do autobusu jsme tedy nastoupili společně a zapředli družný hovor na téma "jak se udržet na škole". Že na cvika a na studijní to naráz nestihneme, nám bylo jasné, takže jsme cvika vynechali a místo toho zamířili na oběd do trojské menzy. Při té příležitosti jsme potkali AirGurua, novopečeného matfyzáka, a ten nám poskytl menzovní lístky, takže jsme se bez okolků vrhli do jídla. Jeho kvalita byla takříkajíc menzovní, ale lepší než bezdrátem do oka ( © 2006 Bublina ).

Krátce před otevírací hodinou jsme byli na studijním, natiskli si lístky a zamířili čekat do labu.

K těm lístkům: na matfyzáckém studijním je stejný systém, jaký už je několik let v bankách, a jaký se čím dál tím víc rozšiřuje i na úřadech: stisknete tlačítko, vyjede lísteček, a jakmile se číslo na lístečku shoduje s číslem na nějakém displeji, vejdete do tím displejem označených dveří, neboť jste na řadě. Speciálně pro matfyzácké studijní bych měl zlepšovací návrh: vyvést displeje do suterénu, tak, aby na ně bylo vidět z labu.

Naštěstí měl o rok zkušenější kolega o rok vytříbenější odhad, takže jsme se z labu dostali právě ve chvíli, kdy naše čísla přišla na řadu. (ke studijnímu jsme došli sice pozdě, ale ještě jsme stihli dalšího předběhnout. zřejmě také čekal v labu.)

"No vy toho moc nemáte," uvítala mě paní u okénka, jinak též naše studijní referentka. "Nemám," přiznal jsem, "začal jsem loni pracovat, a pak jsem toho hrozně moc nestihl. Tak bych se chtěl přepsat na mimořádné studium." "To nejde," zněla strohá odpověď. Naštěstí ale paní studijní referentka znala lepší řešení: napíšu si žádost o převedení na kombinované studium, a druhou žádost, o rozložení třetího ročníku do dvou let. Pak, pokud mi to proděkan schválí, budu pokračovat jako by se nechumelilo, a dokonce se mi smažou nepoužité předměty, takže je budu moci zkusit znovu. Obě žádosti jsem vyplnil, krátce se pomodlil k Sádlu a šel konverzovat s lisellkou, která se kdovíproč ocitla ve frontě na průkazy na matfyzu, ač už pár dní studuje peďák. (Lisellčina historka je taky dobrá: při vydávání ISIC průkazky jí řekli, že na její rodné číslo už jedna existuje, a že ji tedy musí vyšmuntrat na studijním oddělení, kde jí ji odebrali.) A když už jsme tam odtud odcházeli, potkali jsme aničku.

Aničce jsem povyprávěl o tom, jak se Johanka ptala na nespaní. Velice ji to pobavilo. S Lisellkou jsem se domluvil, že se sejdeme večer v jedné hospodě, kde se má konat jakési zpívání při kytaře a flétně, tedy akce pro mě nadmíru zajímavá. Pak jsem šel navštívit firmu.

Ve středu jsem se zmohl pouze na pár přednášek, jedno cvičení a jeden šok, že mi s jiným cvičením šoupli, takže mi nevyjde můj skvělý rozvrh. Ve čtvrtek to bylo dost podobné.

A dnes, v pátek, jsem jednak do školy vůbec nešel (když se jde spát v jednu a má se vstávat v sedm, a k tomu se přičte solidní spánkový deficit, je to problém), jednak přišel e-mail ze studijního. Mně a dalším třem možnámatfyzákům. "Jak jste psali ty žádosti, tak je napište znovu, klidně úplně stejně, ale s datem 29.9."

Takže odysea pokračuje. Stay tuned, more to come.