em tečka pé tečka

Protože jsem matfyzácké záležitosti popsal v minulém zápisku, zde se budu věnovat těm nematfyzáckým. A že jich není málo.

Tak předně, už mě unavovala jedna nejmenovaná Shiloh s neustálou propagací Lostu. Kromě toho jsem na disku nenalezl žádné dostatečně scifistické filmy ani seriály, a kromě toho jsem na youtube spatřil několik startrekovsky laděných videí. Bylo jasné, co musím udělat: stáhnout si Star Trek – The Next Generation. Pokud možno všechny série.

Torrent s nimi je opravdu rozlehlý, v plném rozsahu zabírá 30GB. Proto jsem se zatím omezil na první sérii ze sedmi. Při té příležitosti jsem začal poklízet na disku, několikrát se nakrknul na windows (el_lamo, pokud tohle čteš, mám další argument proti windows: kriticky nezvládnuté zamykání souborů. Jaktože jeden proces nemůže soubor otevřít pro čtení a druhý do něj současně zapisovat? A pokud to windows tedy neumějí sesynchronizovat, jaktože to vůbec povolí? Pak se jeden diví, že se mu zastavil celý torrent, protože do jednoho souboru nešlo doplňovat (ano, to je i chyba torrent klienta, ale v první řadě k tomu nemá dojít!) ) a rozhodl se, že jakmile bude první série stažena, zahájím návrat na linux. Tím spíš, že Heroes 5 fungují pod wine údajně rychleji než pod opravdovými windows.

Blá, blá... TLESK! Tak, už vnímáte, vy netechnici? Skvěle, tak k věci. Prostě od pondělka čumím na StarTrek TNG a chrochtám u toho blahem.

V úterý, jak bylo naznačeno, jsem se setkal s Lisellkou a byl jsem pozván do hospody U Berana (tuším), kde se týden co týden scházejí zajímaví lidé, hrají si tam na kytary a flétny a zpívají si k tomu. (lary, nechceš někdy přijít? :e) ) Když jsme přišli, ještě nedorazila kytara, takže jsme se zabrali do hovoru. Z něj nás ovšem záhy vytrhl vliv zvenčí.

Podivně vyhlížející chlapík nás oslovil s tím, že je opilý, omlouvá se, ale že je mu hrozně smutno, protože sedí sám, a jestli si tedy smí přisednout. Bezradně jsme se na sebe podívali. Chlapík se díval na mě. Odpověděl jsem mu, že mě ať se neptá, že já ty lidi neznám, také jsem si tam jen tak přisedl. Ostatní jeho přísed odsouhlasili, chlapík se tedy posadil a začal sáhodlouze vysvětlovat. Je prý amatérský herec a imitátor, v současnosti zvládne 152 osob, že nám něco předvede. A že za chvíli má támhle představení, takže dopije jen svoje pivo a půjde.

Pak, s pohledem upřeným na mě, začal imitovat Vladimíra Menšíka. Se zájmem jsem ho sledoval. Tím jsem ale nesplnil jeho očekávání – zřejmě se mě snažil rozesmát.

Nějak nepočítal s tím, že já nerozeznám Vladimíra Menšíka od Petry Buzkové, a co mě se týká, klidně by mohl imitovat Pepu Vomáčku z Horní Dolní a já bych z toho měl požitek úplně stejný, i kdyby byl chlapík sebeautentičtější.

Počáteční neúspěch ho ovšem neodradil a začal zkoušet další osobnosti. Petr Muk (ať je skutečný Muk jakýkoliv, výkon imitátora byl mizerný), Pitkin, Ivan Mládek, co já vím, už si je nepamatuju. Ještě ty dva chlapy ze superstar – ovšem ač je neznám, zněli mi oba lautr stejně, takže výkon opět nic moc. Zareagoval jsem až na kněze, kterého vysekl moc pěkně. Rovnou by mohl jít do kostela sloužit mši. (ale tak co si budeme povídat, kněze by zvládl imitovat každý, kdo ho alespoň jednou nějakého viděl) Pak dorazili další lidé a kytara. Chlapík se ještě chvíli snažil, pak to vzdal, dopil pivo a kamsi zmizel.

Když k našemu stolu dorazil vrchní, jen se zeptal: "už je ten debil pryč?" Tím šokoval chlapce s kytarou: "ten nebyl od nás? no já jsem mu chtěl něco říct, ale přišlo mi blbý urážet něčího kamaráda..."

V hospodě jsem setrval do půlnoci, pak jsem vyrazil na poslední autobus. Doma jsem ještě shlédl pár dílů startreku a ve tři hodiny šel spát.

A v sedm jsem vstával. Tedy pokusil se. Ve skutečnosti jsem vylezl až okolo deváté (i tak slušný výkon), teprve pak jsem zamířil do školy. Tam se nic zásadního nestalo. Pak do práce, znovu do školy, a nakonec do Tyršova domu, kde se konalo cosi s deskovými hrami a těmi samými lidmi, kteří byli v úterý v hospodě.

Pokud pominu fakt, že jsem Tyršův dům hledal dle instrukcí na Újezdě, a pak se ukázalo, že ve skutečnosti je "na Újezdě" jako v oblasti, ne u tramvajové zastávky, proběhlo to dobře. Zahráli jsme si Carcassone s nějakým zběsilým rozšířením s drakem a princeznou, díky kterým to trvalo asi dvojnásobek normální herní doby. Před jedenáctou jsme se s Lisellkou vydali na Dejvickou. Tramvaj jela za minutu, metro na ni perfektně navázalo, takže jsem kupodivu stihl autobus v jedenáct.

Doma jsem ponocoval pouze do jedné, pak jsem šel spát. Pokus o vstávání v sedm ale opět nevyšel, s velkou slávou jsem se vyskytl až na přednášce od deseti čtyřiceti. Kromě toho se nic moc zajímavého nestalo. Možná jen to, že celá firma po aniččině vyprávění žije v dojmu, že jsem dostal zápočet za to, že s aničkou nespím ;e)

Ještě jsem si ve čtvrtek konečně šel zařizovat junior pas. Dostal jsem místo něj papírek, vyhlížející jako běžná vlaková jízdenka, na kterém je napsáno, že junior pas mám zaplacený a dokud si ho v listopadu nevyzvednu, stačí mi jako průkazka tohle.

Ani to se neobešlo bez peripetií.

V noci ze středy na čtvrtek jsem se asi půl hodiny piplal s delikátní operací: vyjmout fotku ze starého junior pasu a odstranit z ní zbytky lepidla, aby nikdo nic nepoznal. Nakonec se podařilo, ale dalo to zabrat. Došel mi totiž benzín. (tedy benzín lékařský, který se používá například na odstraňování zbytku náplasti z ruky. Nebo zbytku lepidla z fotky.)

Ve čtvrtek ráno jsem se pokusil vybrat peníze z bankomatu u nádraží. Po vložení karty se mě bankomat otázal, v jakém jazyce chci komunikovat. Mou volbu (čeština) potvrdil pípnutím, a tím to pro něj zřejmě skončilo. Na nic dalšího nereagoval. Začínal jsem se smiřovat s tím, že kartu už neuvidím. Pak se ale bankomat začal vehementně dožadovat mé pozornosti: hlasitě pištěl a na displej hodil otázku, jestli potřebuji víc času. Ať jsem odpověděl jakkoliv, bylo mu to jedno. Když se zhruba po půl minutě vyčerpal, přestal pískat a vyplivl mi kartu zpět.

Problém jsem diagnostikoval jako "nefunkční vstupní zařízení", zkusil to znovu, a když byl výsledek stejný, šel jsem si vybrat k nedalekému Kauflandu. Pak jsem vyfasoval zmíněnou jizdenkovitost a zamířil k automatu koupit si jízdenku opravdickou.

Když automatem moje dvacetikoruna propadla potřetí, všiml jsem si nenápadného žlutého nápisu "vhazujte prosím přesnou sumu". Přesnou sumu jsem u sebe neměl, takže jsem musel lístek koupit o korunu dráže u okénka.

Dál už to naštěstí šlo jako po másle, takže jsem se vlakem dostal do Prahy i zpět. Po tom "zpět" jsem, i přes počáteční úmysl do syta se vyspat, ponocoval opět až do půl druhé. Stávání v sedm se tedy pochopitelně opět nekonalo.

A máme tu – tramtarará! – pátek. Tedy dnešek. Den nejúchylnější, a to nejen proto, že jsem na cestě do Budějovic za buňkou (oblečený ve stylu "semafor", tedy červené tričko a zelenou mikinu, zatímco buňka má přijít v zeleném tričku a červeném svetru) a na představení Xaviera Baumaxy.

Do práce jsem dorazil zhruba v jednu (po tom, co jsem si koupil (a kartou zaplatil) vstupenku na koncert Coldcut příští středu – kdo jdete?), odešel jsem před třetí. Měl jsem pocit, že mám dost času, vlak měl jet až v 15.32.

Lehce mi ale zatrnulo, když metro zastavilo v tunelu mezi Palmovkou a Invalidovnou a ve vagonu začala být cítit spálená guma.

Naštěstí opravdu k ničemu nedošlo, metro mě dovezlo až na Florenc (co se s ním dělo pak, to jsem nezjišťoval), jiné zase na Hlavní nádraží. V 15.21 jsem stanul pod hlavní informační tabulí a zděsil se. Spletlo se mi totiž číslíčko, vlak měl ve skutečnosti jet už v 15.23.

Bez naděje na nákup jízdenky u pokladny jsem se rozběhl k sedmému nástupišti. Vlak tam ještě stál. Oddechl jsem si a zamířil k nejbližšímu vagonu.

Nastoupit se mi ale nepodařilo. Vchod do vagonu byl plný lidí. Stejně jako všechny ostatní vchody do všech ostatních vagonů, a stejně jako uličky. Představa dvou a půl hodin stání v úzké uličce mezi stovkou podobně trpících, plus dohadování s průvodčím o nákupu jízdenky, mne nijak nelákala. Rozhodl jsem se tedy nechat vlak ujet a počkat na další. V získaném čase jsem si vybral pár peněz z bankomatu, nakoupil suroviny (bonbony, dvě horalky a jeden meruňkový džus toma, který je nechutně kyselý) a vystál frontu u pokladny, která přijímá platební karty.

Tedy, tu frontu jsem spíš založil. Přede mnou byl jen jeden člověk. Paní u okénka s ním ovšem vydržela asi deset minut cosi řešit, přičemž konzultovala jakýsi podivuhodný zápisník (ne, jízdní řád to opravdu nebyl). Když jsem se dostal na řadu já, bylo za mnou už dobře patnáct lidí.

Předem jsem nahlásil, že chci platit kartou, a pak sdělil požadavek: jednou do Českých Budějovic, na junior pas. Paní mi podala klávesnici na PIN, a ať ho prý radši zadávám pomalu. Vyťukal jsem své osobní identifikační číslo, po každém stisku klávesy čekaje na potvrzující pípnutí a hvězdičku na displeji. Pak jsem s rozhodností sobě vlastní stiskl "OK".

"Tak vám to tu kartu nevzalo," nevzrušeně mě informovala paní po pár desítkách vteřin, "zkuste to znova, tumáte." Opět jsem vyťukal svůj PIN, tentokrát ještě důkladněji než prve.

Výsledek byl úplně stejný: kartu, kterou jsem toho dne už dvakrát použil, s PINem, který používám poslední tři roky, mi kartomat na nádraží prostě odmítl uznat. (a ne, denní limit 15 000 kč jsem opravdu nepřečerpal ;e) )

Nabídl jsem se, že zaplatím normálními penězi. Paní u okénka souhlasila, vytištěnou jízdenku několikrát přeškrtla, opatřila třemi razítky (a předpokládám, že ji pak v tichosti přestřihla, zmuchlala a zahodila do koše), vytiskla novou a tu se mnou vyměnila za osmdesát osm korun v hotovosti.

Pak jsem se usadil na nástupišti číslo 7, ze kterého jezdí vlaky do Budějovic, a čekal.

A čekal, a čekal, a kdyby mi to v 16 hodin (vlak měl vyjíždět v 16.23) nezačalo být divné, čekal bych tam asi dodnes. Naštěstí mi to divné být začalo, a tak jsem se vydal obhlédnout okolní nástupiště.

Samozřejmě, ten správný vlak stál hned vedle, na nástupišti číslo šest, a už byl z poloviny obsazený. Můj plán "nastoupit první a vybrat si místo" se rozplynul jako eMeneMska na jazyku a ne v dlani. Přisedl jsem si tedy do kupé ke třem normálně vyhlížejícím lidem, vytáhl notebook a začal psát.

Zhruba v 16.18 vtrhl do vagonu dav, vedený dámou, která přesvědčivě tvrdila, že celý vagon mají zarezervovaný. Člověk s místenkou přistoupí až ve Vršovicích, takže jestli chceme, tak tam do té doby můžeme sedět, ale pak nám ukáže (místenku a s díky nás vyprovodí). V této fázi už nehrozilo nebezpečí, že by snad v nějakém jiném kupé bylo volné místo, takže jsem se začal smiřovat s krutým osudem stání v uličce (tentokrát naštěstí ne tak nacpané, dokonce i plynule průchozí) a sbírat síly ke skoku do zdi.

Naštěstí se ukázalo, že na začátku vlaku je zařazen vagon bez kupé, a ví o něm výrazně méně lidí, než se do něj vejde. Pohodlně jsem se tedy usadil naproti normálně vyhlížejícímu pánovi, vytáhl notebook a pokračoval ve psaní. A pokud k nám nikdo nepřisedl, píšu tam dodnes (což nepřisedl, a což píšu).

Co přinese večer, to se ještě ukáže. Takže zatím sbohem a díky za ryby!

pé tečka es tečka:

Sháním byt. Čtyři plus jedna, nebo pět plus káká, případně pět plus jedna (4+1, 5+kk, 5+1). Pro mne, Lukáše, autorku, a aleshe s isis. Poslední dva budou bydlet v jednom pokoji, první tři ve zbývajících třech. Proto požadujeme čtyři pokoje neprůchozí. Dále bychom chtěli dobrou dopravní dostupnost, tedy maximálně deset minut na metro, samozřejmě připojení k internetu, a v neposlední řadě cenu maximálně 20 tisíc za měsíc včetně poplatků (pokud poplatky závisí na spotřebě, stačí, když to vyjde na 20k v průměru). Kdybyste o něčem věděli, dejte vědět!

(linky na realitní kanceláře nám nepomůžou, tamní nabídky jednak procházíme, jednak jsou typicky do hodiny pryč)

Děkuji, váš matejcik :e)