em tečka pé tečka

Inu.

(v dnešní lekci japonštiny jste se naučili slovo "pes". příště probereme další důležité slovíčko, "zelený")

Minulý týden jsem se zabýval povětšinou utrácením. Například za nový mobilní telefon. A k tomu se váže dobrodružný příběh, který vám teď povím.

Už delší dobou si pohrávám s myšlenkou koupit si nový mobilní telefon. Dosud jsem používal SonyEricsson T610 a byl jsem s ním dokonale spokojen, jak po stránce funkční, tak designové, a v neposlední řadě i velikostní. Dokonalou spokojenost ovšem začal narušovat fakt, že se na trhu objevují telefony několikrát rychlejší. A také jsem si chtěl splnit sen – poslouchat na mobilu internetové rádio somafm. Protože to žádný mně známý telefon neumožňoval, s výběrem nového přístroje jsem takticky vyčkával. Zalíbil se mi sice SonyEricsson K600i, ale somafm nezvládl, a tak měl smůlu.

Ne tak jeho nástupce. V pondělí jsem se dozvěděl, že nový SonyEricsson K800i (znáte z TV) toto rádio přehrávat umí. Zmíněný K800i je veliký a ošklivý, ale jeho menší bráška K610i, vybavený velmi podobným softwarem, by mým potřebám vyhovovat mohl. Velikostí přibližně odpovídá staré T610ce, je dokonce o pár gramů lehčí, na pohled je také poměrně příjemný (ačkoliv na K600 nemá), a umí údajně to samé co jeho velký bratr K800i.

V úterý jsem se začal pídit po tom, jestli K610 opravdu umí to, co po něm chci (přehrávat somafm rádio). Z lidí na internetu mi nikdo nebyl schopen odpovědět – K610ku si k tomuto datu kromě mě koupili snad samí "uživatelé". Takže jsem začal hledat obchod, kde by mi umožnili telefon osahat a ozkoušet.

Neúspěšně (pochopitelně).

Ve středu jsem na internetu konečně nalezl člověka dostatečně zkušeného na to, aby dokázal mnou požadovanou funkčnost otestovat. Udělal mi radost – somafm na telefonu opravdu funguje. Začal jsem tedy hledat obchod, kde by mi ještě týž den mobil prodali, pokud možno za stejnou cenu jako obchody internetové.

Opět neúspěšně!

Nalezl jsem sonyericsson-shop.cz. Tento primárně internetový obchod, provozovaný firmou NetCommerce, má skvělou funkci, nazvanou anglicky PickUpInStore. To znamená, že si objednáte telefon po internetu, oni vám ho pošlou do kamenného obchodu, tam si ho vyzkoušíte a koupíte. To vše, a to je nejdůležitější, ještě ten samý den. Objednal jsem tedy telefon (bylo 13.16), po telefonu potvrdil objednávku (ve 13.45) a čekal, až se mi ozve "můj" obchod.

Když mě ve středu ráno čekání omrzelo, zavolal jsem do sony ericsson shopu a položil jim záludnou otázku: kde se ksakru fláká můj mobil?

Ukázalo se, že otázka je opravdu záludná. Zhruba hodinu slečna ze shopu strávila hledáním mé objednávky. Když jsem to nakonec nevydržel s nervama já a nadiktoval jí číslo objednávky, sdělila mi, že tenhle telefon je ale už expedovaný a na obchodě. Proč se mi obchod neozval, nevěděla. Ovšem řekla, že to už není jejich starost, že to si zajišťuje obchod sám. Odvětil jsem, že si tedy telefon nevyzvednu, a co si s ním udělají, to zase není moje starost.

A s tím jsem se vypravil na Floru. Kdo někdy na Floře byl, ví, že je v okolí Shopping centra Flora asi padesát a půl obchodu s mobilními telefony. Byl jsem si jist, že alespoň v jednom z nich mého vyvoleného mít budou. A opravdu, už ve druhém obchodě telefon měli. S českou zárukou, za stejnou cenu jako na internetu, prostě lahůdka.

A jestli jsem neumřel, telefonuji si s úžasným novým telefonem dodnes.

Mimochodem, ta zmíněná polovina obchodu vypadá takhle:

Dalším výdajem bylo vstupné na koncert Nestíháme s hostem Alešem Rogalewiczem, kterého laduše hrozně vychvalovala. Sice mi tak skvělý nepřišel, ale přece ... třicet stupňů pod nulou, to jsou vedra to jsou veeedra.

Třetí část peněz spolkla inteligentní plastelína. Tedy obchod Hlavolamy a Hry, který mi tuto hmotu prodal. Vybral jsem si variantu Soumrak, která mění barvu z fialové na světle modrou a zpět. V pátek dopoledne jsem hmotu zakoupil a zbytek dne strávil povětšinou blbnutím s ní. Ano, je to opravdu tak návykové, jak na stránkách píšou ;e)

V sobotu jsem utratil 88 korun za vlak do Budějovic. To byla poměrně dobrá investice, vlak dojel (výjimečně) bez zpoždění, takže jsem se ještě na budějickém nádraží stihl buňce (která, jak mnozí už tuší, byla hlavním cílem mé výpravy) schovat. Tedy schovat ... vlastně jsem ani schovaný nebyl. Poměrně nepokrytě jsem se opíral o topení u vchodu a intenzivně se tvářil, že tam nejsem. A k tomu jsem měl přes hlavu kapuci. A pohled upřený do mobilu. Krátkozraká buňka si mě vůbec nevšimla, dokud jsem se na ni nezačal smát.

Vyrazili jsme tedy sehnat mi něco k snědku. Všechna budějovická vokýnka byla ale zavřená, takže jsme se museli spokojit s normální restaurací.

Další zastávkou byla nová čajovna. Tam se nám ale nelíbilo – prostor byl příliš otevřený, velmi podivně členěný, podlaha jedné části suplovala rezonanční desku, takže se každý hlasitější zvuk rozléhal... a tak silný extrakt z citronové trávy jsem ještě nepil. Zamířili jsme tedy do staré čajovny, u Velblouda.

A tam se to stalo.

Buňka si objednala Vzpomínku na Bombaj, já jsem si dal čaj z Li-Či (toto exotické ovoce zřejmě nikdo neumí napsat nijak normálně. běžně se používá Lychee případně Lichee, ale dešifrovat místní Litzhi mi dalo trochu práce), po krátkém váhání jsme si ještě nechali připravit vodní dýmku (protože nikdo z nás s ní nemá nijak rozsáhlé zkušenosti ;e) ), a otevřeli jsme krabičku s inteligentní plastelínou.

Nejdřív si nikdo ničeho nevšiml. Čím byla ale plastelínová nudle delší, tím více lidí nás pozorovalo. Pak se někteří dokonce osmělili: "co to jeee?" Po předvedení některých zvláštních vlastností inteligentní plastelíny nás už pozorovala celá čajovna. Kousky hmoty kolovaly a přitom se natahovaly, trhaly, odrážely, praskaly, lepily a dělaly další psí kusy. Odevšad se ozývalo jen "pááni" a "to je hustýýý" a podobně.

Hravá (!) dívka jménem Páj (Pie? představila se jako Páj. a ne, opravdu to nebyla Pája. vskutku zvláštní) chytila příležitost za pačesy: "teď je nás dost, tak bychom si mohli zahrát toho Rudlu!" Inu proč ne. Sesedli jsme se do kroužku, dívka se zvláštním jménem nám nakreslila na hřbety rukou šnečky a začala vysvětlovat. "Tohle je Rudla. Rudla je šnek a leze dokolečka. Je ale jenom jeden, takže všichni musíte obrátit ruce dlaněmi vzhůru. A Rudla bude tady," obrátila jednu ruku hřbetem nahoru. "Teď leze," a s tím přesunula Rudlu o ruku vedle. Na "hop" jsme museli vždy otočit ruce tak, aby byl Rudla o krok (o ruku) dál. Někteří s tím měli docela problémy, ale to nebylo vše. Pak se přidal druhý Rudla, který toho prvního pronásledoval. To byl teprve zmatek. Mně to teda šlo docela dobře, ale buňka se na to moc netvářila, a co teprve ty cizí holky.

Raději jsme přešli na takovou tu předávací hru.

"Na," řekla dívka se zvláštním jménem a podala mi šálek.

"Co to je?" odpověděl jsem dle protokolu.

"Vidlička," informovala mě.

"No moment," vypadl jsem na chvíli z herního režimu, "máš říct 'šálek', ne?"

"Tohle je těžší varianta. Vidlička."

"Co?"

"Vidlička."

"Aha." A s tím jsem předal šálek buňce: "Na!"

"Co to je?"

Otočil jsem se opět na dívku se zvláštním jménem: "Co to je?"

"Vidlička." Informaci jsem předal buňce: "Vidlička."

"Co?" "Co?" "Vidlička." "Vidlička." "Aha. Na!" "Co to je?" "Vidlička." "Ale néé! Máš se zeptat napřed mě..." "Aháá. Tak, co to je?" "Co to je?" "Vidlička." "Vidlička." "Vidlička." "Co?" "Vidlička." "Zase!" "Jo, promiň... co?" "Co?" "Vidlička." "Vidlička." "Vidlička." "Aha. eee ... co teď?"

No pěkně nám to šlo. Pak jsme do hry zapojili ještě partu lidí sedících okolo vodnice, ale ti to zvládali ještě hůř než my. Takže jsme si raději šli hrát s inteligentní plastelínou.

Před odchodem z čajovny jsem stihl holky ještě trochu mystifikovat, přesvědčivě jsem totiž tvrdil, že každý den dojíždím do Prahy. Což je pochopitelně pravda. Ovšem zatajil jsem, že nejsem z Budějovic ;e)

Nu, a pak se šlo domů spát, druhý den se vyhrabat z postele asi v jedenáct, jet do Prahy vlakem ve dvě, rozloučit se (ach ta dojemná loučení) a hurá do Kladna. Příští víkend (tedy tenhle) je na programu Brno.